Nemysli si, že se staneš knězem…

Vydání: 2014/43 Papež blahořečil Pavla VI., 21.10.2014, Autor: Anna Ferbie

Dva roky byl RASTISLAV DVOROVÝ misionářem na Ukrajině. Po studiích v Římě se ocitl v Izraeli, kde už pět let vyučuje bohoslovce. Kromě toho se věnuje průvodcovství. Poutníkům každý den nabízí nadstandardní službu v podobě hodinové katecheze nad Biblí.
 
Slovenský kněz se věnuje katolíkům v Izraeli. Snímek archiv Rastislava Dvorového 
 
Blíží se pětadvacáté výročí listopadové revoluce. Jak jste tu dobu prožíval?
 
Vzpomínám na ni velmi rád. Byl jsem studentem střední školy a účastnil se demonstrací v Košicích. Byl jsem i ve stávkovém výboru studentů. Bylo to fantastické období. Pro mne ale svým způsobem vše začalo už o pár měsíců dříve.
 
Proč?
 
Začátkem léta toho roku překládali kněze a my jsme ve farnosti udělali podpisovou akci. Byla to petice, kterou jsme pak zanesli státnímu církevnímu tajemníkovi. Vyslechl nás a chtěl vidět naše občanské průkazy. O několik dnů později jsem přišel do kostela a starý pan děkan si mě zavolal od oltáře, kde jsem ministroval. Venku mi vynadal, jak si můžu něco podobného dovolit. Celé to zakončil tím, že mi řekl: „A nemysli si, že se někdy staneš knězem, protože oni o tobě už ví!“
 
Pana děkana zřejmě ani ve snu nenapadlo, že se jednou jako kněz ocitnete na Ukrajině a poté v Izraeli. Jak se vám to podařilo?
 
Po svém vysvěcení na kněze v roce 1997 jsem působil jako kaplan ve Svidníku, Jenkovcích a Prešově. Poté jsem byl řeckokatolickým biskupem Milanem Šášikem pozván na Ukrajinu, kde jsem působil dva roky na misiích. Následně jsem pokračoval ve studiu na Papežském východním institutu v Římě, kde jsem studoval východní liturgii. Po získání licenciátu z teologie jsem dostal nabídku, abych přednášel východní liturgii v misijním semináři Redemptoris Mater v Galilei. Potom mne rektor semináře pozval, abych byl v Galilei k dispozici seminaristům v semináři jako stálý profesor.
 
Kromě toho máte v Izraeli dvě farnosti.
 
Když jsem zde začal přednášet, ukázalo se, že je tu velká potřeba pastoračně zabezpečit ruské katolíky. Vzápětí se ukázala potřeba stejně pečovat o ukrajinské řeckokatolíky. Většinou se jedná o ženy, které zde pracují jako ošetřovatelky a byly bez kněze – a proto mne poprosily, jestli bych s nimi neoslavil Vánoce. Ukrajinsky mluvím a východní obřad je má specializace, a tak to nebyl problém. Tímto způsobem začala naše spolupráce. Jednu farnost mám v Haifě, kde žiji, a druhou v Tel Avivu.
 
Kolika jazyky hovoříte?
 
Italsky, rusky, ukrajinsky, polsky a ještě trochu anglicky. Ale ani jedním dobře (smích). Latinou, řečtinou a hebrejštinou se dnes běžně nedomluvíte. Ale stále trvám na tom, že ani jeden jazyk neovládám dobře – nepokládám se za velkého lingvistu či specialistu na jazyky, i když mě lingvistická forma Písma svatého vždy lákala a zajímala.
 
V Izraeli také provádíte turisty. Jak jste se k této službě dostal?
 
Velmi snadno. Přijede skupina, která nemá průvodce, a ozve se rektor, abych šel provádět.
 
Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?
 
Jako student prvního ročníku jsem se dostal na Papežský východní institut do Říma. Byl jsem tam pozvaný dnešním arcibiskupem a sekretářem pro východní církve Cyrilem Vasilem. Poznal jsem se tam s fantastickým jezuitou Ivanem Žužekem ze Slovinska, který prožil zajímavou životní zkušenost: transportovali ho z Itálie do Jugoslávie, a když se dozvěděl, že celý transport vojáků, co bojovali na západní frontě, chtějí pozabíjet, nechal všechny věci ve vlaku a i s přítelem z něj vyskočili, vrátili se do Itálie – a tak se zachránili.
 
Dalším velkým mužem, jenž mne velmi ovlivnil, byl kardinál Špidlík. Když jsem jel do Říma jako student, znal jsem samozřejmě jeho knihy. Pro žáčka prvního ročníku semináře bylo něco sedět s velkým Špidlíkem za jedním stolem. On vždycky řekl: „Rosťo, pojďte, vytvoříme slovanskej stůl.“ Kdo ho znal, ví, že to byla kopa optimismu. Říkal vtip za vtipem i duchaplné poznámky a my se smáli celý oběd. Dnes mohu říct, že jsme se skamarádili.
 
Prožil jste s ním něco, nač nikdy nezapomenete?
 
Největší epizoda s panem kardinálem Špidlíkem v mém životě byla ta, že jsme po jednom takovém obědě šli do knihovny, abychom si dali kafe. Cestou mě vzal pod paží, a já byl v sedmém nebi! Najednou se mě zeptal: „No tak, Rosťo, copak z tebe bude?“ Já se začervenal a řekl, že nevím. On na to: „Jistě něco velkýho, jestli tě něco malýho nesežere.“ Stále, když mne něco „malýho“ chce sežrat, slyším Špidlíkův hlas a cítím jeho ruku. Dodnes mě Tomáš Špidlík vede životem.
 
Ovlivnil vás ještě někdo tak významným způsobem?
 
Ano. Ještě musím vzpomenout na biblistu Fernanda Armeliniho z Itálie. Ten mne oslovil svými přednáškami a katechezemi. Je těžké se s ním osobně setkat, protože je velmi vytížený. Jednou jsem obdržel zprávu, že bude v Izraeli, a chtěl se s ním sejít. Potom jsem se ale dozvěděl, že má každý večer pro poutníky přednášky. Tehdy jsem si řekl, že bych se do toho mohl také pustit.
 
Musí být náročné starat se takto o skupinu desítek lidí, kteří žijí rozdílné životy, mají různé potřeby a požadavky.
 
Ježíš řekl, že není žák nad učitele ani služebník nad svého pána. Dobré by tedy bylo, kdyby byl žák jako jeho učitel. Ve věci organizování poutí a večerních přednášek je mým velkým vzorem Fernando Armelini. Co se týká duchovního života a spirituality, je to kardinál Špidlík. A co se týká odvahy hlásat evangelium a říkat pravdu, je to P. Ivan Žužek.
 
Váš výklad Písma může v některých lidech žijících v tradiční víře vzbuzovat negativní reakce.
 
Stále poutníkům říkám, že evangelia a vlastně celé Písmo svaté není žádný popis historické události, která se stala. Většinou ještě vnímáme Písmo svaté a evangelia spíše historicky než teologicky.
 
Takže po večerech přednášíte, neboť si myslíte, že by se vše mělo lidem vysvětlovat?
 
Ano. Pro nás je stále trošku těžké přijmout, že biblické vyprávění stojí na historickém základě, ale co nám autor říká, má teologický obsah. Není to text o historii, nýbrž nám pisatel na základě historie sděluje teologii.
 
Můžete být konkrétnější?
 
Když čteme zprávy o Jidášově smrti, autor nám nechce říct, jak Jidáš zemřel. Chce nám říct, kdo je Jidáš. Když čtu v evangeliu sv. Jana příběh o Káni Galilejské, musím zachytit jednu důležitou věc: Který literární styl mám ve svých rukou? Písmo svaté je sbírkou 73 knih napsaných různými autory v průběhu tisíců let od Iráku po Řím. Jednotlivé knihy byly napsány v různých literárních stylech. Když jdu do knihovny, čekám jiný jazyk od poezie a jiný v literatuře faktu. Pokud otevřu Bibli, musím se zamyslet nad otázkou, který literární styl je například evangelium podle Jana. Je to poezie, literatura faktu, sága, povídka? To je úplně základní věc! Nemůžete sebrat z knihovny Nerudovy básně a na jejich základě hodnotit dobu, ve které žil. Básník přece používá metafory.
 
Potom je tu problém s překlady. Každý překlad je interpretací, už to není originální text. Mé přednášky mají za cíl vyprovokovat určité biblické uvědomování si. Nechci být žádným lídrem a vytvářet biblické hnutí. Byl bych však rád, kdyby se lidé osloveni poutí do Svaté země, vyrušeni a zároveň osloveni mými přednáškami tak trochu nastartovali a začali si klást otázky. Jakmile si totiž začneme klást otázky, pohne nás to, abychom hledali i odpovědi.
 
Jste hodně otevřený. Jak posluchači přijímají vaše netradiční pohledy a názory? Nenaštvali se někdy?
 
Samozřejmě. Problém je také trošku v mentalitě, protože jsem roky spolupracoval s Italy, kde je větší otevřenost. Italové se nebojí přijímat nové myšlenky, jsou otevřenější novým pohledům.
 
Na Slovensku máte stejnou odezvu?
 
Zatím ne. V Itálii mám velmi mnoho přátel právě z řad poutníků, s nimiž jsem se setkal ve Svaté zemi. Když mám možnost a pozvou mě, velmi rád tam zase s něčím novým zajedu. Sedneme si a probereme vše formou přednášky a diskuse. Mám radost, že to funguje. Uvidíme, jak se vše vyvine na Slovensku.
 
Potřebují lidé v místech, kde je tradiční víra, nežít jen v náboženské tradici, ale setkat se s živým Kristem, jak na to často apelujete?
 
Musím odpovědět, jak to cítím. S živým Kristem je možné se setkat ve společenství církve a prostřednictvím Božího slova.
 
Hovoří se o tom, že lidi mají číst Písmo, i když mu plně nerozumí.
 
Možná mu nerozumí i mnoho kněží… Myslím si, že jedním z velkých problémů je, když se kněz spokojí s balíkem informací, který kdysi dostal v semináři, a více se nerozvíjí. Stále říkám, že když lékař opustí lékařskou praxi na několik let, nemůže se do ní jednoduše vrátit, protože znalosti jdou velmi rychle dopředu. Lékař, aby držel kontakt s medicínou, musí permanentně studovat. Nevystačí s tím, co se naučil na fakultě. A podobně se musí chovat kněz, pokud má být dobrým pastýřem Božího lidu. Musí bezpodmínečně studovat, a tedy poznávat nové přístupy v teologii, psychologii, sexuologii… Kněz na to má čas. Nemá rodinu, nemá děti, měl by mít osmihodinovou pracovní dobu. My kněží někdy říkáme, že pracujeme dvacet čtyři hodin denně. To je ale stejné, jako když se řekne, že nepracujeme vůbec (smích).
 
Proč? Vždyť kněží mají pohřby, zpovědi, zaopatřování, výuku náboženství, přípravu biřmovanců… A k tomu spoustu administrativy.
 
V Prešově mám kamaráda evangelického faráře. Často jsem býval u nich doma v rodině na návštěvě. V bytě má pracovnu, kde jsou stěny obložené knihami, pracovní stůl, počítač, kříž a Písmo svaté. Každý den zde čtyři hodiny sedí a studuje. Při návštěvách u něj jsem si uvědomil, že tohle by mělo být úplně normální. Vždyť jsem kněz! Hodinu sloužím mši svatou, dvě hodiny zpovídám nemocné… Pořád mi zbývá spousta času na studium.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay