12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nemohu být cenzorem, kdo smí a kdo ne

29. 1. 2014

|
Tisk
|

První svátost smíření a první svaté přijímání. Zlomové životní události. Jak jsme je prožili, jaká je současná praxe a jak je nechat prožít své děti a vnoučata? Snažíme se hledat odpovědi v tématu rodinné přílohy Doma. Na úvod se salesiánem z pražských Kobylis P. JOSEFEM BRTNÍKEM.

Vydání: 2014/5 Církev vezme dluhopisy, 29.1.2014

Příloha: Doma

Jak připravujete děti na první svátost smíření a svaté přijímání?

Na začátku svého kněžství jsem se setkával s místy extrémní snahou doslova „nacpat“ děti co nejdříve ke svatému přijímání. Byla to oproti předchozí praxi změna. Důkladně jsem prostudoval příslušné církevní dokumenty, zejména encykliku papeže Pia X. o časném svatém přijímání. Byl to průlom, v němž se řeklo, že nikoliv teprve na prahu dospělosti, ale už se schopností užívat rozum, je ten správný čas jít ke svátosti smíření a svatému přijímání, tj. ve školním věku. Také mě zaujalo, že to není úkol jen pro kněze, který sice nese odpovědnost, ale že je to prvně starost a věc péče rodičů. Oni přeci při křtu dítěte slibují, že ho budou vychovávat ve víře, učit milovat Boha a lidi, jak nám Ježíš ukázal a přikázal.

A jaká je praxe přípravy na tyto dvě svátosti?

U nás ve farnosti začínáme někdy v říjnu, listopadu a rodičům připomínám hned na začátku, že přijetí svátostí dětí je jejich úkol a zodpovědnost. Rodiče i dítě ode mě dostanou knížečku Příprava dětí s rodiči na první svaté přijímání a svátost smíření. Přichystáno máme šest setkání, kde si říkáme krok za krokem, co by v dalším měsíci měli společně udělat, probrat. Trend „nacpat co nejdřív“ mizí. U nás ve farnosti jde k první svátosti smíření dítě výjimečně dřív než ve třetí třídě. Je-li mladší, je to většinou někdo ze sourozenecké rodiny, když slaví svátosti zároveň. A tehdy se ptám rodičů, zda má mladší sourozenec zájem sám za sebe, nebo chce stíhat toho staršího a vyrovnat se mu. Je to jejich zodpovědnost, protože dotyčného neznám zblízka, oni musí znát jeho zralost – ale to platí obecně. Vážím si rodičů, kteří zjistí, že ratolest na přijetí svátosti smíření a eucharistie nemá, a odloží je. Vzpomínám na situaci jedné dívenky, u které jsme jeden rok shledali, že Boží blízkost v těchto svátostech ještě nevnímá, a za rok to pro ni i rodiče byl obrovský duchovní zážitek.

Takže rodiče mají hrát v přípravě k těmto svátostem i v tom, kdy je přijmout, první housle?

Jako v jiných věcech. Rodiče mají připravovat a kněz přezkoumat, případně doplnit, jestli dítě správně chápe a je připraveno. Já nemohu být cenzorem, „kdo smí a kdo ne“, rodiče potomka znají. Rozhodnutí musí udělat oni spolu s ním.

Liturgický rok a slavení svátků a slavností je určitě přirozeným prostředkem k uvedení dětí do svátostí…

Advent, Vánoce, půst, Velikonoce – to jsou jedny z nejsilnějších období a svátků, které může rodina společně prožít. Pro děti jsou to nezapomenutelné okamžiky na celý život. V přípravě na svátosti je to velmi důležité. Třeba postní doba – k čemu nás má vést a jak ji prožívat, včetně završení ve velikonočním triduu.

Jako zásadní beru výchovu svědomí právě v rodině. Jak rozlišovat pravé a falešné hodno-
ty života – samozřejmě přiměřeně věku. 
Klademe důraz i na společnou modlitbu ve společenství rodiny. S tím pak souvisí i jeden z nejsilnějších momentů křesťanské výchovy: prožívání neděle jako základního svátku křesťanů.

Další na řadu přichází Bible a biblické příběhy. Dnes máme širokou škálu různých vydání Písma pro děti od nejmenších až po ty starší, o to je to jednodušší.

Jak jsou děti s Biblí srozuměny?

Rodiče mi říkají, že jejich potomci nechtějí v neděli chodit do kostela, protože je to pořád stejné. Hodně to záleží na přípravě. Když si s ratolestmi přečtete nedělní evangelium a povídáte si o něm, budou mnohem víc vtaženy do liturgie. Jedna trpělivá maminka mi vyprávěla, že se doma připravují s Písmem a že řeči jejich dětí, „mě to nebaví – a se mi nechce,“ zeslábly, až zmizely. Další věcí vedle znalosti textu evangelia je bezprostřednější účast dětí na liturgii. U nás v kostele je dost místa v presbytáři a v prvních lavicích, takže jsou „u toho“.

Jak u vás vypadá další část přípravy?

Za přítomnosti alespoň jednoho z rodičů máme v kostele pravidelné mše svaté pro děti. Během bohoslužby jsou děti opravdu vpředu, aby měly možnost všechno sledovat a prožít. Dělám takové shrnutí toho, co rodiče měli s dětmi probrat doma. Ideálně by to bylo individuální, ale není to docela dobře možné. Bývá jich každý rok dvacet a více. Letos je jich dokonce 42. Takže v sedmi dvacetiminutových katechezích se s pomocí názorných pomůcek snažím dětem nabídnout doplnění a další podněty. Táta s mámou si pak ještě doma o té katechezi povídají, zda jí děti rozuměly.

Svátost smíření je pro dítě (nejen pro ně, ale zvláště pro ně) intimní chvíle. Naprosto nová zkušenost. Jak zařídit, aby se kněze nebálo?

Osobním kontaktem samozřejmě. Mne znají nejen z nedělních bohoslužeb, ale vidí mě pak každý týden při přípravě. Ale strach jsem prakticky nezažil – Bůh je pro naše děti onen milosrdný otec z podobenství o marnotratném synu. Přicházejí ke svátosti smíření připravené tak, že je s radostí vyhlíží otec marnotratného syna – vědí, že jakkoliv jsou zatížené špínou, má je rád a záleží mu na nich.

Lze osvobození od špíny ještě pomoci?

Aby to bylo zážitkové, chci, aby si děti napsaly hříchy na papír, když doma zpytují svědomí. Vedeme je k tomu, aby přemýšlely na základě Písma, co nám Bůh říká, jak jednal Pán Ježíš a jak to má dělat Boží dítě. V poslední katechezi hovořím o tom, že hříchy jsou Boží láskou zničeny a odstraněny. Po svátosti smíření přinesou děti papírek s hříchy před oltář, kde hoří paškál, pod nímž je nádoba s vodou. Ten svůj papírek pak zapálí od paškálu a hořící hodí do vody. Je to viditelné znamení, že hříchy jsou pryč. Zpětně mi už několik dětí i rodičů řeklo, že to byl jeden z nejsilnějších zážitků, protože mohli viditelně završit svátost smíření.

Daří se vám u dětí svátostnou praxi udržet, že se do zpovědnice vrací?

Od začátku své kněžské praxe nedělám slavnostní první svaté přijímání těsně před prázdninami, v polovině června. Naopak – vědomě dále od prázdnin, čtvrtou neděli velikonoční na svátek Dobrého Pastýře. Je to z ryze praktických důvodů, aby děti měly možnost zažít Krista jako Dobrého Pastýře a do prázdnin měly čas i prostor na další svátost smíření a pravidelně přijímaly Ježíše každou neděli. Když je slavnost v půlce června, koncem měsíce děti vyletí na prázdniny, mimo své prostředí, domov a rodící se zvyklosti. Chci, aby měly jakousi zkušenost s pravidelným přijetím svátostného Ježíše. Vedeme je i k tomu, aby s podporou táty a mámy na začátku školního roku znovu přišly. Rodiče to většinou přijímají za své a umějí důležité momenty, jako je začátek školního či liturgického roku, vyzdvihnout a vést potomky k pravidelnosti. Někteří chodí měsíčně, jiní jednou za dva měsíce, jak to mají v rodině nastavené. Rodičům zdůrazňuji, že důležitý je jejich příklad. Nejlepší je, aby šlo dítě ke svátosti smíření spolu s jedním z rodičů.

Proč se děti i adolescenti nevracejí ke svátosti smíření? Kde se berou zranění, která působí distanc od slavení svátosti smíření?

Je potřeba, aby zpovědníci byli velmi pozitivní k dítěti, ukázali mu Boha jako milosrdného Otce, Krista, Dobrého Pastýře, který každou zatoulanou ovečku usilovně hledá a bere na ramena. Současná zranění většinou nepramení ze samotné svátosti smíření nebo z negativní zkušenosti, jak tomu bylo u mnoha lidí starší generace. Už se nestává, že by se lidé klepali před Pánem Bohem jako nejpřísnějším soudcem. Stává se ale, že třeba dítě, introvert, má s vyznáním svých vin velký problém. Bojí se sdílet. Introvertní dítě to má těžší, stejně jako někteří dospělí konvertité. Trvá jim déle, než pochopí ten obrovský dar, že je to setkání s někým, kdo mě má nesmírně rád a kdo mě nikdy za nic „neseřve“. Naopak mi řekne: „Já tě mám rád, i když děláš, co není dobré, a chci ti pomáhat, aby se ti dařilo lépe zlo překonávat, a co je hezké, rozvíjet.“ Je ale pravda, že kněz může způsobit škodu třeba svou netrpělivostí – dítě i dospělý se pak může „zaseknout“. Výchova dětí ke svátostem by měla být kontinuální, trvalá a trpělivá.

Jakou roli může sehrát nevhodná otázka ve svátosti smíření?

Může dítě zaskočit. Když se kněz ptá, mělo by to být se vší citlivostí. Je nesprávné něco vymáhat přespřílišným vyptáváním. Není dobré dětem klást otázky ohledně šestého přikázání, to je ožehavé. Ať se vyzná každý sám za sebe. Ale když něčemu, co dítě řekne, nerozumím, zeptám se: „Jak jsi to myslel/a“, nic víc ovšem.

Dítě může nevnímat špatnost svého jednání anebo nerozumí dopadům konkrétního činu. Nemusí rozpoznávat své konání jako hříšné a zpovědní zrcadlo mu ukáže: tohle je hřích.

Děti potřebují pomůcky, okruh otázek. V tom by měli pomáhat táta a máma, když se s ním připravují. Rodič zná dítě a vidí, kde je nutné jeho svědomí vést, když si třeba vůbec neuvědomí, že něco udělalo, že je to špatné. Když se pohádá se sourozencem nebo ho hrubě osloví. Tehdy se patří říci: „Brášku nebo sestřičku ponižuješ, urážíš, zraňuješ.“

Je velmi špatné, když se všechno pokládá za hřích, to vede k úzkostlivému nebo skrupulóznímu svědomí. Je to jedna z velkých deformací, která potom zablokovává nebo ztěžuje člověku přístup ke svátosti smíření. Opačným extrémem je svědomí široké jak formanská plachta, že dítě (i dospělý) nevidí hřích v ničem. Nejtěžší je přivést potomky ke zralému svědomí: vnímat, co nám Pán Ježíš sám říká, jak jednal. K tomu slouží biblické příběhy, příklad života Pána Ježíše. Zpovědní zrcadla jsou velmi ošidná, protože když nastřelíme jen otázky podle přikázání Desatera a nemáme za nimi biblické pozadí, může to vést k formalistickému zpytování svědomí i svátosti smíření.

Někdy je složité, aby dítě rozeznalo špatnost svého jednání.

Může se stát, že je tlačeno do prostoru, kam ještě zdaleka nedozrálo. Víte, my dospělí čteme životní situace, jednání i svět docela jinak než dítě. A pokud bychom chtěli, aby konalo stejně jako my, deformujeme ho, protože ono světu takhle nerozumí. U kněží, katechetů, ale hlavně rodičů je nutná veliká citlivost – prosím, hlavně u rodičů, kteří jsou třeba sami úzkostlivě nastaveni, puntičkářsky vyznávají své hříchy a potom chtějí, aby i jejich dítě bylo stejné.

Když dítě „vyleze“ ze zpovědnice, a ke všemu ve vaší farnosti spálí hříchy, je Pánu Bohu blízko, jak potom rozumí eucharistii?

Nemusí při přijetí Pána Ježíše nic cítit. A přesto on vstoupí do jeho srdce, zdůrazňuji rodičům i dětem. První svaté přijímání nemusí být hned tím nejsilnějším zážitkem v životě.

Nebuďme překvapení, když je pro potomka nejsilnějším momentem, že se někde krásně vyfotili. Nebo že prožil slavnostní oběd a následující procházku. Tyto vnější události mohou být v daném okamžiku silnější než vnitřní. Prožívání vztahu s Ježíšem je trvalý proces, který není hotový prvním svatým přijímáním. My dospělí, praktikující svou víru, stavíme roky a desetiletí – a pak najednou zjistíme, že se nám stává zvykovostí, že si vlastně ani pořádně neuvědomujeme, koho jdeme přijmout nebo s kým se jdeme setkat. Potřebujeme k tomu být znovu a znovu vychováváni, formováni nebo podněcováni. K tomu sloužil například i Rok eucharistie.

Základní věci našeho duchovního života mají tendenci zevšednět, potřebujeme nové a nové podněty – u dětí by měly vycházet hlavně z rodiny. Ideálem jsou rodiče, praktikující katolíci, kteří chodí ke svátostem a jsou v živém vztahu s Ježíšem. Jinak je to těžší, pomoci může další katecheze. A blízkost oltáři, vtažení do dění – to potom pomáhá k vnitřnějšímu setkání, než „spolkl jsem oplatku“. Je to proces, který nikdy nekončí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou