Nemají žádné doma. Jen v Pardubicích

Vydání: 2018/4 Papež v Amazonii: Jste naší pamětí, 23.1.2018, Autor: Aleš Palán

„V děcáku se řešily hlavně průšvihy. Abych o sebe vzbudil zájem, musel jsem prostě udělat nějaký průšvih.“ Takto vzpomíná na své dětství jeden z kluků, o které se stará Centrum Don Bosco. Jeho pracovníci se snaží mladému muži ukázat, že oni se o něj budou zajímat v každém případě.


„Znovu a znovu ti budeme dávat šanci.“ Takový je přístup Centra Dona Bosca. Snímek archiv CDB

Několik starších kanceláří, jeden velký sál, místnosti s postelemi. V takových podmínkách na předměstí Pardubic Salesiánský klub mládeže – Centrum Don Bosco působí. Pomáhá mladým, kteří za sebou mají pasťáky, dětské domovy či náhradní rodiny. Mnohdy pro ně není snadné se do společnosti začlenit, mají problémy se získáním a udržením práce, s bydlením, s jednáním na úřadech. Neumějí hospodařit s penězi, bývají snadnými terči podvodníků. Neměli kde okoukat funkční rodinné vztahy.

„Rodinu nenahradíme, ale snažíme se být nevelkým týmem s rodinným duchem, kde jsou důležité vztahy, otevřenost, spolupráce. Každý mladý člověk má svého doprovázejícího, ale s klienty se známe všichni, abychom byli zastupitelní. Jsme místem, kam se mohou vracet i v pozdějším věku,“ říká ředitelka Monika Peterková.

V osmnácti letech mladí lidé z ústavu odejdou a často si neumějí poradit se životem. Centrum Dona Bosca (CDB) jim nabízí pomocnou ruku, a to až do věku 35 let. Jezdí za nimi, ale nabízí jim i své prostory. Obdobná takto komplexně pojatá služba v ČR neexistuje. Jezdí tedy po Pardubickém a Hradeckém kraji, ale některé klienty má i na Vysočině.

Kluk, který prošel dětským domovem, se zadlužil kvůli své matce, která je vysloveně finančně negramotná. Mladík žil s přítelkyní, ale z pronájmu je kvůli dluhům vyhodili. Žili tedy v garáži a topili si laptopem. CDB jim pomohlo do Domu na půl cesty, ale oni z něj odešli a vůbec si nevěděli rady. Dneska už mají stabilní bydlení, mladík dva roky pracuje. A mají děti, které jsou se svými rodiči šťastné.

Vydrží jen do osmnácti

CDB založil salesián Jiří Křemeček, využil k tomu evropské fondy. Uvědomil si, že osmnáctiletí odcházejí z dětských domovů s pár tisícovkami v kapse, ale bez reálných schopností se o sebe postarat. Existují domy na půl cesty, ale mladí se často tak těší na svobodu, že tamní pravidla nedokážou respektovat a nevydrží tam. CDB tak jezdí za nimi. Vyhledává je už během jejich pobytů v pěstounských rodinách či dětských domovech. Některé rodiny neodhadnou své síly, a děti do pasťáku vrátí. Někdy to rodina vydrží do 18 let a pak pošle dítě pryč,“ popisuje Monika Peterková. Centrum je tu i pro takové situace.

„Naši klienti za sebou mají velmi složité dětství, a díky tomu ani jejich pozdější život není jednoduchý,“ je si vědom projektový manažer a zástupce ředitelky Aleš Kalina. CDB je omezeno kapacitou, nezvládne všechno a všechny. Nicméně udržuje dlouhé roky partnerství s vybranými výchovnými ústavy a ve spolupráci s nimi vytipovává děti, které by mohly začít s některými programy.

„Vybíráme ty, které to mají opravdu složité, nemají nikoho blízkého nebo jim hrozí delikvence či snadná zneužitelnost. A také ty, u kterých existuje pravděpodobnost, že zůstanou ve východních Čechách. Jezdit za nimi třeba do Ostravy bychom nezvládli,“ říká Aleš Kalina. Rozpočet kryjí dotace maximálně z 60 procent. Zbytek musejí jeho pracovníci sehnat z darů.

Aktuálně nejstaršímu klientovi CDB je 34 let. Jako mladý dojížděl do Pardubic na některé programy. Pak ale zmizel z dohledu. Dostal se do dluhové pasti, neměl co jíst a začal krást. Skončil v kriminále a po propuštění nevěděl, kam jet. Neměl žádné „doma“. Vzpomněl si, že v Pardubicích na něj byli hodní, a tak tam přijel, ale styděl se. Týden bydlel ve vraku starého auta, teprve pak zavolal. Dnes bydlí, pracuje a má partnerku.

Na vlastních nohou

CDB nabízí čtyři hlavní programy. Tím prvním je Sociální rehabilitace. Jde o pomoc v terénu: mladý člověk má stálého doprovázejícího, který ho navštěvuje a komunikuje s ním přes sociální sítě, radí mu ohledně bydlení, probírá s ním finanční výhled a práci.

To je ovšem ideální stav. Realita bývá mnohem komplikovanější. Klient vyrůstal v houfu, neměl soukromí, a najednou se cítí být hrozně sám. Svoboda je lákavá, tak se mu těžko vstává do práce. Neví si rady s volným časem. Někdy úplně zmizí.

Ozve se třeba po roce nebo se zkontaktuje přes Facebook. A všechno začíná znovu. Právě proto si pracovníci CDB musejí jako jednu z prvních dovedností umět zvyknout na odmítnutí a naučit se nebrat si věci osobně. Na program Sociální rehabilitace je aktuálně vyčleněno pět a půl úvazku. Zaměstnanci se nyní starají o 40 klientů.

Druhý program se jmenuje Na vlastních nohou a je určen pro lidi, kteří si myslí, že pravidelnou pomoc už nepotřebují. Tito mladí jsou ale rádi, když za nimi někdo z CDB přijede na návštěvu, vzpomene si na ně o narozeninách, pozve je na společná setkání.

Klienti často nemají funkční původní rodiny, a tak přijíždějí do Pardubic pochlubit se vztahy a dětmi. Pracovníci CDB je umějí pochválit, nebo zavčas zachytí hrozící průšvih. V tomto programu je na padesát klientů.

Křehkou dívku otčím tři roky znásilňoval. Nekomunikovala, nedodělala školu, šla do ústavu. Když byl otčím zavřený, vrátila se k matce. Muž byl ale za dobré chování v polovině trestu propuštěn a všechno se začalo opakovat. Centrum Don Bosco s ní ale neztratilo kontakt a ona našla odvahu odejít. Dnes má dvě děti, muže a funkční vztahy. Je důležité ji v jejím životě i nadále podporovat.

Don Bosco byl borec

Třetím programem jsou Kurzy. Jde o sedm víkendů během školního roku pro deseti- až patnáctičlennou skupinku dětí. Věnují se jim lektoři a dobrovolníci. Tématem je příprava na život: praktické dovednosti, jak si zajistit bydlení, jak se nezadlužit. Lektoři se věnují i osobnostnímu rozvoji dětí, nácviku komunikace či řešení konfliktů. Vše se děje zábavnou formou. Večer jdou všichni do tělocvičny nebo se podívají na film. Každý kurz začíná mší svatou.

Čtvrtým programem jsou Dny pro dětské domovy, jakési dny otevřených dveří, kdy mohou děti z dětských domovů poznat aktivity CDB. Je přítomen i nějaký host – vojenský kaplan, vozíčkář, novinářka, která byla v Sýrii...

„Cítíme, že donu Boscovi na našich mladých záleží,“ říká ředitelka CDB Monika Peterková. „Přijde mi to jako malý zázrak, že vůbec fungujeme. Je to velmi náročná práce za málo peněz,“ dodává. Dětem salesiánští spolupracovníci často promítají dvoudílný film právě o životě Dona Bosca. Někdo by ho mohl pokládat za příliš sladký, ale tyhle děti ne. „Don Bosco byl borec. My nikoho nezajímáme, ale jeho bychom zajímali,“ říkají někteří. A pak se optají: „Nemáte ještě třetí díl?“

„V čem jsme salesiánští? Snad v naší víře v dobro v každém člověku,“ přemítá Aleš Kalina. „Za všemi kouřovými clonami machrování a pochybných aktivit je zraněný mladý člověk, který hledá, co se svým životem. Říkáme mu: Nevzdávej se. Neodsoudíme tě. Znovu a znovu ti budeme dávat šanci.“

ALEŠ PALÁN

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay