Vydání: 2004/9 Křesťanství a internet, 8.9.2004, Autor: Jan Oulík

O CHARITNÍ MISI NA SEVERNÍM KAVKAZE
Vlajkovou lodí kavkazských aktivit České katolické charity je projekt dětských center, která provozuje jménem Caritas Internationalis (Mezinárodní charita) společně s Unicef (dětským fondem OSN). O pomoci téměř dvanácti stovkám předškoláků v Grozném a v utečeneckých táborech v Ingušsku jsme hovořili s Kateřinou Perunovou-Churtajevovou.

Jak vypadá vaše práce v každodenní praxi?
Děti chodí do školky každý pracovní den, dostanou zde několikrát denně pravidelně najíst, ale zejména kvalitní psychologickou a pedagogickou péči a pomoc. Kromě toho Charita nyní otevřela v Grozném konzultační centrum s vyvařovnou, kam si lidé chodí pro radu, jak se zorientovat v poválečném prostoru, například jak získat státní nebo humanitární podporu. Kromě rodinných přídavků jde hlavně o finanční kompenzace za rozbité obydlí nebo za smrt blízkého příbuzného. Po válce zůstaly ženy na všechno samy, na což nejsou tradiční kavkazskou výchovou připraveny. Obvykle se starají o domácnost a o děti, ale teď musí samy na úřady a také získat práci. Nabízíme rovněž přímou finanční výpomoc. Nikdy jim ale nedáváme hotovost. Tak například nemocnému koupíme jízdenku na cestu na vyšetření, jinému střešní krytinu a podobně.

V Ingušsku jste se nedávno provdala. Jak vás přijali místní lidé?
Lidé mne tam znali a i když jsem takové 'zvířátko jinačí', berou mě. Možná i proto, že oceňují moji práci.

Jak se dnes žije lidem v Grozném?
Groznyj je - tři roky po válce - totálně rozbité město. Funguje městská doprava, školy a nemocnice, ale lidé stále žijí v rozbitých domech, místo oken mají igelitové fólie. Vodu si nosí ve vědrech z přistavených cisteren. Jen na jaře vypadá město optimističtěji, to když rozkvetou stromy.

Čím se liší situace Čečenců v uprchlických táborech v sousedním Ingušsku?
V Ingušsku žijí Čečenci, kterým nezbylo z jejich domovů vůbec nic. Většina z nich bydlí v opuštěných kravínech nebo továrních halách, které jsou rozděleny sololitovými přepážkami na kóje asi třikrát dva metry. Stěny sahají jen do výšky dvou metrů, takže slyšíte každý zvuk odvedle. Je tam tma, zima a špína. V části budovy bývají někdy ustájena zvířata. Menší část lidí žije ve stanových táborech, v každém stanu jedna rodina.

Co jim brání v návratu domů?
Hodně lidí se nemá kam vrátit. Ale pokud jim doma alespoň něco zbylo, snaží se dům nějak opravit a někoho tam přesunout. Třeba babičku, která tam má silné kořeny a je už se vším smířená. Rodiny s chlapci zhruba od 13 do 25 let se do Čečenska nevracejí. Ruští vojáci tyto mladé kluky prohlašují za bandity. Často se stává, že pak rodinám záhadně zmizí.

Jak se žije v táborech ženám?
Myslím, že nejen pro ženy, ale pro celou rodinu je situace velmi složitá. Čečenci lpí na svých tradicích, ale uchovat si je v běženeckém táboře je hodně těžké. Mnohé věci se nedělají před zraky ostatních - muž například nesmí obejmout svoji ženu. Nikdo, zvlášť žena, by neměl být viděn, jak jde na záchod. A žijte s těmito zvyklostmi ve stanovém táboře!

Čečenci vyznávají islám, jak žijí v těchto podmínkách svůj duchovní život?
V utečeneckých táborech jsou i mešity. Buď nově postavené nebo jde o budovy, které původně plnily jiný účel. Mešitou se ale často stává i opuštěný stan. Tam se setkávají pouze muži, protože čečenská muslimská žena řeší duchovní záležitosti doma. V táborech se pak oslavuje konec ramadánu, dlouhého postu. Mnozí dodržují také modlitby. Správný muslim se má modlit pětkrát za den, a tak se mi občas stane, že přijdu do kuchyně, někdo tu klečí na koberečku a modlí se. Když skončí, svine kobereček a zase se 'jede dál'.

Kateřina Perunová, vedoucí charitní mise na Severním Kavkaze