Nelze říct: je nás málo, zavřeme krám

Vydání: 2010/4 90 let československé církve husitské, 23.1.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Husův dům československé církve husitské působí jako vinohradská dominanta, zvlášť výrazná tam, kde se tato pražská čtvrť svažuje svými parky, vinicemi a cestičkami k jihu. Navštívili jsme zdejšího faráře Daniela Majera, abychom spolu hovořili o novodobých husitech, o jejich duchovním směřování a stavu jejich církevní vinice.

Slavíte devadesát let. Je co oslavovat?

Je otázka, co si pod tou oslavou člověk představí. Osobně mám za to, že v křesťanském společenství patří k takovéto oslavě i kající ráz. V rámci výročí můžeme za mnohé děkovat, ale měli bychom také rekapitulovat, co všechno se stalo. A pak před Hospodinem činit pokání za to, co jsme ne úplně vždycky zvládali. Tak rozumím křesťanskému oslavování, i když si většinou v křesťanských církvích při takových příležitostech navzájem tleskáme a utvrzujeme se, jak jsme skvělí. 90 let je určitě dost dlouhá doba. Většinou se předpokládá, že když se nějaká církev dožije 100 let, je to svým způsobem už tradiční církev. My se k té stovce blížíme, ale je otázka, v jakém stavu se jí dožijeme.

Jaké je podle vás místo husitské církve na českém ekumenickém poli? Je v něčem zvláštní?

Myslím, že naše církev má jedno plus, které je u nás zcela jedinečné – a to, že v sobě propojuje tradici katolickou a reformační. Vždyť zakladatelskou generaci tvořili katoličtí kněží, kteří se přitom hlásili i k reformaci a protestantským prvkům. Máme liturgii, sedm svátostí, do jisté míry hierarchické principy spojené s principy demokratickými. V tomto smyslu v sobě neseme něco, co ostatní církve nemají. Jestli to dokážeme žít a naplňovat, je druhá stránka věci.

Co pro husitskou církev 20. a 21. století znamená husitské hnutí 15. století?

Základem je postava Jana Husa. Hus jako svědek víry, který je ochoten obětovat se za své vyznání a přesvědčení. Ze svého hlediska bych ovšem nepostavil Husa na ten piedestal jako jediného, stejně tak tam mají místo i jiné postavy – jak z katolické, tak i z protestantské tradice, jako například sv. František, sv. Anežka, Dietrich Bonhoeffer apod. Pro upřesnění by se ale mělo říci, že Hus má v našich řadách ve srovnání s dalšími významnými osobnostmi určitě jedinečné postavení.

Jak probíhá život běžné husitské farnosti – co se daří a kde vás nejvíc tlačí bota?

Zažil jsem práci ve dvou náboženských obcích – první z nich byla vesnická v západních Čechách a teď mám na starost takovou skoro mega farnost tady v Praze. Západní Čechy jsou téměř misijní oblastí – ne že by jiná místa u nás nebyla, ale zde jsem to zakoušel ve značné míře. Navíc je velký rozdíl mezi venkovem, kde si lidé téměř vidí do talíře, a anonymním prostředím velkoměsta. Tady v Praze je práce ve farnosti spojena s tím, že máme na starosti velký činžovní dům, kde se nachází také největší české kolumbárium. Ten dům je významná funkcionalistická památka, ale za komunismu se dostatečně neudržoval, takže jsme pak museli řešit hodně věcí najednou. Pokud jde o samotnou „farářinu“, ta je asi všude u nás stejná. Základem je nedělní bohoslužba (na Vinohradech je účast 30 – 50 lidí). V průběhu týdne vedu biblické hodiny, výuku náboženství a přípravy ke svátostem, navštěvuji také nemocné atd. Minulý rok jsme zde měli devět křtů. Každého člověka, ať už dospělého žadatele či rodiče dítěte, připravuji na křest buď čtvrt, nebo půl roku. Snažím se věnovat lidem, kteří přijdou s bolestmi či problémy, vysluhuji svátost smíření, a navíc jsem vikářem, takže v půlce Prahy mám na starosti ještě řadu organizačních záležitostí, svolávání schůzí apod. Krom toho mi ve ztenčené podobě zůstala starost o kolej, tedy o bohoslovce.

Zmínil jste, že na Vinohradech je největší české kolumbárium. Co jsou to vlastně kolumbária?

Kolumbárium je urnový háj, který je přenesen do prostoru stavby, kde je pod střechou. Katolická církev totiž donedávna ještě nedovolovala pohřeb žehem a naše církev naopak tento způsob pohřbívání vnímala jako určitou modernitu. Proto se u našich kostelů nacházejí často kolumbária.

Nebyla v tom i jakási inspirace Janem Husem… ?

(smích)…

Jak hodnotíte vývoj katolicismu za posledních devadesát let? Je pro vás jako duchovního CČSH v něčem podnětný?

Mám pocit, že Druhý vatikánský koncil byl opravdu předělem. Když tak velký kolos dokáže pohnout svými koly – o kolik stupňů, nechci hodnotit – byla to v mnoha ohledech opravdu nepřehlédnutelná změna. Nehledě na to, že koncil uskutečnil to, po čem naše církev už dříve volala, například bohoslužbu v národním jazyce, reformu breviáře, modlitby atd. Pokud jde o breviář, je to modlitba mně blízká, neboť vidím, jak je dobře sestavená a nosná. I katolická mše v dnešní podobě mi přijde velmi oslovující. Naše církev, která usilovala o současný a moderní jazyk, se paradoxně dostala do pozice, že její liturgie působí dnes archaičtěji než katolická. Tím je pro mladšího člověka „najít se“ v této liturgii možná těžší než v dnešní katolické bohoslužbě. Celkově vnímám katolicismus jako živý organismus schopný věci měnit k lepšímu. Ale jako všude, i zde záleží na konkrétních lidech. Zažil jsem katolické duchovní, kteří byli vůči mně a potažmo vůči naší církvi otevření, ale také jiné, kteří se se mnou ani nebavili.

Co říkáte na dost vysoký pokles členstva za těch devadesát let trvání CČSH? Nepřežila se už husitská církev?

Za první republiky husitská církev hrála hodně na národní notu a u mnohých lidí se nepodařilo vybudovat dost pevný duchovní základ, a když přišel komunismus a sekularismus, převálcovalo je to. Původní nadšení vyprchalo, národní myšlenka poněkud zdegenerovala. Věci, které tehdy byly pro naši církev nosné, dneska už nejsou. Nicméně se na druhé straně za těch devadesát let mezi lidmi vyvinula určitá zbožnost, kterou se snažíme žít a rozvíjet, a tak nelze říct: je nás málo, zavřeme krám.

Představte si, že by vaše církev byla na pokraji zániku, vy byste patřil do jejího vedení a byl pověřen sepsáním jakéhosi kšaftu. Kam byste doporučil svým členům vstoupit – k evangelíkům, katolíkům, anebo ještě jinam?

To je zvláštní myšlenka, ovšem já takto určitě neuvažuji. Pro mě je stěžejní, že jsem křesťan. To, že žiji v církvi, v níž jsem, vyplývá z různých okolností – například že jsem se do této církve narodil a že jsem poznal její radosti i bolesti a chci to s těmi ostatními nést. Ale kdyby tahle církev už neměla mít své místo na slunci, lidem bych neřekl, aby šli k evangelíkům, či ke katolíkům, nýbrž aby se snažili podle svého vlastního svědomí najít místo v tom křesťanském proudu, který jim bude nejbližší, a tam se snažili svou víru co nejlépe žít. Každý by měl hledat svobodně a pravdivě, co jeho křesťanskou víru posílí, a místo, kam by měl přináležet.

Znamená něco pro průměrného husitu, že do jeho církve patří prezident Klaus či předseda ČSSD Paroubek?

Pro ty průměrné možná ano. Mně je propojení „oltáře a trůnu“ trochu cizí. Tito dva pánové, i když se k nám možná hlásí – nechci jim sahat do svědomí – s naší církví nijak hluboce nežijí. Takže si myslím, že by jakékoli její apely ani neslyšeli. To je otázka, jak se k té věci stavíme. Mně vždycky vadí, když by některá z církví ráda těžila z toho, že má ve svých řadách významnou osobnost. Můj názor je, že každý člověk má před Bohem své místo a svou hodnotu. A když je prezidentem, nemá ji o nic větší, než kdyby byl třeba zámečník.

Nemáte ke sdílení nějakou zajímavou příhodu z ekumenického prostředí?

Co mi přišlo pěkné a pro jiného by mohlo být kuriózní, byla moje zkušenost z karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří, kde jsem před několika lety jako husitský farář dělal duchovní cvičení pro evangelickou mládež…

Jak jste se k duchovním cvičením dostal?

Přes končícího děkana Katolické teologické fakulty UK P. Ludvíka Armbrustera a také přes některé kolegy z naší a evangelické cír- kve. Pan děkan byl vůči nám otevřený a velmi vstřícný. Nadto je to člověk velmi pokorný – zvláště vzhledem k tomu, jak je vzdělaný. Dlouhá léta jsem k němu jezdil na duchovní cvičení a nyní je i dávám. Základem je modlitební rozjímání nad Písmem a uspořádávání svého života – s novým výhledem. Hledání Boží vůle pro náš život.

V čem je pro vás nosná postava sv. Ignáce nebo vůbec ignaciánská spiritualita?

Má to dvě roviny. Jedna z nich je, že Ignác jako jeden z prvních začal respektovat osobnost člověka – jeho exercicie totiž často probíhaly individuálně – a snažil se člověka vnímat jako celek. A druhá rovina spočívá v tom, že dal dohromady určitý systém, který člověka dokáže provést základními otázkami, jež se týkají jeho zbožnosti. A pak člověka nasměrovat v jeho duchovním životě.

Není pozoruhodné, že vás jako husitu k této katolické spiritualitě přibližují jezuité?

(smích)…

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay