Největším pokladem církve je její věrohodnost

Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007

Příloha: Perspektivy

Na počátku letošního ledna jste měl možnost nahlédnout do záznamů týkajících se spolupráce arcibiskupa Stanisława Wielguse s komunistickou tajnou policií. Byl jste členem komise, kterou kvůli této kauze povolal polský ombudsman. Mohl byste více přiblížit, k jakému závěru jste dospěli?
Kromě mne v ní působili ještě historik Andrzej Paczkowski a známý teolog Tomasz Węcławski. Všichni tři jsme se na základě dostupných údajů shodli na tom, že Stanisław Wielgus v letech 1973 až 1978 nepochybně spolupracoval s orgány polské státní bezpečnosti. Podrobná dokumentace o jeho činnosti ovšem byla zničena, takže dnes nelze s jistotou říci, komu vlastně a do jaké míry svým jednáním škodil. Avšak i on sám svou spolupráci nakonec veřejně přiznal.
Hlavní problém ale nespočíval v tom, že kdysi spolupracoval. Ten byl spíš v tom, že když přijímal tak důležitou funkci – jakou funkce varšavského metropolity bezpochyby je – tak nemluvil pravdu. Jednou popíral, že by nějakou spolupráci podepisoval, podruhé zas tvrdil pravý opak. Ve svých prohlášeních si mnohokrát protiřečil. A pro výkon takové funkce je nezbytná morální věrohodnost a upřímnost.

Od té doby už uplynulo pár týdnů. Změnil jste nějak svůj názor na celou kauzu?
Nikoliv, protože žádné nové dokumenty, které by takovou změnu odůvodňovaly, se doposud neobjevily.

Čím si vysvětlujete fakt, že se arcibiskup Wielgus přiznal ke spolupráci teprve poté, co byly předloženy evidentní důkazy o jeho minulosti?
Každý člověk (kněze či biskupa nevyjímaje) si v životě vytváří určité vědomí vlastní ceny – potřebuje o sobě smýšlet dobře. A tato potřeba je často silnější než potřeba pravdy. Pokud nějaký duchovní žil delší či kratší dobu s vědomím, že spolupracoval s tajnými službami politického systému, jehož prvořadým úkolem byl boj proti církvi, pak si tuto skutečnost musel sám před sebou nějak zdůvodnit, ospravedlnit, neboli – jak říkají psychologové – racionalizovat. V případě Stanisława Wielguse se jednalo o možnost studovat v německých knihovnách a budovat svou vědeckou kariéru. Lidé s podobnou zkušeností potom těžko dokáží s odstupem let pohlížet na svůj život ve světle pravdy.

Celý svět viděl televizní záběry z varšavské katedrály, kde někteří věřící dávali otevřeně najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím Vatikánu...
To se ale týkalo především věrných posluchačů Radia Maryja, kteří se na pokyn jeho ředitele sjeli do Varšavy ze všech koutů Polska, nejednalo se tedy o věřící místní arcidiecéze. Tito lidé přijeli podpořit podle jejich soudu nespravedlivě obviněného, a tudíž i nevinného arcibiskupa. Navíc informace o jeho rezignaci se v médiích objevila až hodinu před začátkem bohoslužby a věřícím v katedrále to do poslední chvíle nikdo neřekl. Jejich zklamání bylo obrovské. Avšak takové skandální chování ještě církev v Polsku v moderních dějinách skutečně nezažila.

Neprohloubila tato kauza už nějakou dobu viditelnou polarizaci v polské církvi?
Myslím, že ne, ale jistá polarizace u nás samozřejmě existuje. Někteří biskupové, kteří mají názorově blízko právě k Radiu Maryja, ještě dnes na otázku, kdo by byl nejlepším kandidátem na funkci varšavského arcibiskupa, odpovídají – a nebojí se to říkat veřejně – že bezpochyby Stanisław Wielgus. Avšak podobné názory jsou ojedinělé. Důležitější je oficiální postoj Polské biskupské konference. Naši biskupové se rozhodli, že se všichni bez rozdílu nechají lustrovat. Nejprve všichni sídelní a posléze i světící. A jejich dokumenty by měla zkoumat církevní komise historiků, která prokázala svou objektivitu a kompetenci už v případě arcibiskupa Wielguse. Takže to pokládám za jeden z velmi pozitivních dopadů nedávných událostí.

Byl jste též spoluautorem zprávy o spolupráci známého varšavského kněze Michała Czajkowského s orgány státní bezpečnosti. On také nejprve jakoukoliv spolupráci popíral, avšak později se k ní přiznal a lidem, jimž nějak ublížil, se veřejně omluvil...
Michał Czajkowski byl a stále je pro mě člověkem nesmírně blízkým a důležitým. Znám ho jako skvělého kněze, člověka oddaného ekumenickému dialogu a také dialogu mezi křesťany a Židy. Řadu let jsem s ním spolupracoval i v redakci časopisu, který nyní řídím. Když sloužil mši svatou, měl jsem vždycky dojem, jako by ji sloužil poprvé v životě. V loňském roce se ukázalo, že v jeho životě existovala ještě dlouhá historie spolupráce s komunistickou tajnou policií, kterou ale dokázal přerušit v momentě, když se dozvěděl, že byl důstojníky tajné policie krutě umučen kněz, spolubratr Jerzy Popiełuszko. Také v případě Michała Czajkowského se totiž projevil podobný psychologický mechanismus, o kterém jsem se zmínil na začátku. Společně s ním jsme strávili mnoho hodin nad dokumenty, potýkali jsme se s jeho anamnézou, od oltářního stolu, kde jsme se společně modlili, jsme přecházeli k stolu pracovnímu, kde jsme hovořili o jeho minulosti. Díky tomu se nám podařilo urazit kus náročné cesty. Od jeho původního prohlášení, v němž jakoukoliv spolupráci popíral, jsme dospěli k tomu, že nejlepším způsobem, jak by se měl se svou minulostí čestně vypořádat, by bylo, pokud řekne pravdu celou a bez vytáček... A právě v tom spočívala naše pomoc – milosrdenství bez poznání pravdy totiž zakládá zcela falešnou perspektivu.

Tu a tam se ale i v samotné církvi objevují snahy bagatelizovat některé skutečnosti z její nedávné historie, včetně skryté spolupráce některých duchovních s komunistickou tajnou policií...
Ano, někteří lidé dokonce tvrdí, že nejlepší řešení by bylo všechny ty dokumenty někde zalít do betonu a nijak v nich nepátrat, protože se v nich skrývá příliš mnoho špíny a zla. Ale i kdyby se o to někdo pokusil, pak stejně nelze vyloučit, že si někdo jiný stihne udělat jejich kopie, aby je mohl později využít pro své nečisté záměry. Útěk před realitou není tou nejlepší metodou. Všichni víme, že komunismus padl mimo jiné také proto, že ve Vatikánu seděl člověk, který hned na počátku svého pontifikátu ohlásil celému světu: „Nebojte se!“ A právě tato slova se musí stát východiskem i pro naše vyrovnávání se s nedávnou minulostí – „nebojme se“ pravdy. Tím, že někdo veřejně vyzná svou vinu, celkový obraz církve rozhodně nijak neutrpí. Právě naopak! V dnešní době nikdo nemá předem zaručenou autoritu institucionálně, nýbrž musí si ji pracně vydobývat především na základě toho, nakolik je důvěryhodný. Církev – ať už v Polsku, nebo v Česku – nemá žádný důvod se své vlastní minulosti obávat. V případě, že by se s ní ale vypořádat nedokázala, potom by se měla bát o svou budoucnost.

Někde jsem dokonce slyšel názor, že dokumenty týkající se spolupráce lidí z církevního prostředí mohou v zemích střední Evropy sehrát podobnou roli, jakou měly například pedofilní aféry v USA nebo Irsku...
Pokles autority církve v těchto zemích nebyl ani tak důsledkem samotných sexuálních afér, ale především toho, že se je hierarchie snažila před veřejností ukrýt. Naproti tomu kauza varšavského arcibiskupa se odehrávala před zraky celého národa a dokonce i světa. Největším pokladem církve je totiž její věrohodnost. Ukrývá-li před veřejností nepříjemné a nepohodlné skutečnosti, pak o tento poklad přichází. Avšak k ničemu takovému u nás naštěstí nedošlo.

Myslíte, že ještě dnes je možné, aby byl někdo v církvi vydírán na základě své někdejší tajné spolupráce?
Obávám se, že ano. Část materiálů týkajících se duchovních byla koncem osmdesátých let sice zničena, avšak existuje podezření, že některé z nich vlastní bývalí důstojníci státní bezpečnosti dodnes a mohou s nimi libovolně manipulovat. Jsou ale taky známy případy, kdy někteří bývalí komunističtí funkcionáři nebo přímo i pracovníci tajných služeb v některých diecézích rozvíjejí své podnikatelské aktivity v součinnosti s místními duchovními. Dokonce je znám případ bývalého pracovníka tajných služeb, který v jedné polské diecézi měl na starosti správu nemovitostí.

První informace o spolupráci Stanisława Wielguse s tajnou policií přinesl deník Gazeta Polska. Role polských médií na přelomu loňského a letošního roku byla vůbec nepřehlédnutelná. Na druhou stranu jsme však slyšeli od šéfa Radia Maryja Tadeusze Rydzyka tato slova: „Z lidí, kteří by měli poctivě dělat svou novinářskou práci, se ze dne na den staly jakési eskadry smrti...“
Ano, celá kauza vlastně začala na stránkách zmíněného deníku nepříliš šťastným zveřejněním informace, že arcibiskup Wiel­gus byl vysoce oceňovaným tajným spolupracovníkem státní bezpečnosti. Článek ovšem nebyl podepřen jediným argumentem, jediným citátem z nějakého konkrétního dokumentu. Kvůli nedostatku důkazů bylo pak snadné obvinění odmítnout. I řada poctivých lidí se tak „nechala nachytat“ a zpočátku arcibiskupa bránila. Později však stále výrazněji v médiích zazníval hlas řady katolických laiků a některých duchovních požadujících, aby se celá záležitost důkladně vyšetřila. Zásluhou médií si také mnoho lidí – včetně biskupů – uvědomilo rozsah problému, před nímž celá polská společnost stála a doposud stojí. Osobně bych snad možná vyčítal některým novinářům někdy až příliš bulvární titulky nebo zbytečně ostré formulace, ale takový už je prostě svět dnešních médií.

Hlas katolických laiků byl v těch dnech hodně výrazný. To je ale zřejmě úplně nový fenomén v polské církvi?
Souhlasím, ale pro mě osobně byl ještě zajímavější fakt, že tyto hlasy se ozývaly z názorově velice různých pozic. Od zastánců tradicionalistického směru až po velmi liberální katolíky, i když sám tyto nálepky nemám příliš v oblibě.

Proč ale výrazněji nebyl slyšet hlas pastýřů?
Nepochybně měl zaznít. Ale chápu jejich důvody. Především otázka nominace byla záležitostí Svatého stolce, nikoliv jejich. A pokud by se už některý z nich kriticky vyjádřil k celé záležitosti, mohl být snadno podezírán, že třebas právě on si brousí zuby na úřad varšavského metropolity. Nicméně hlas katolických laiků v žádném případě nebyl namířen proti hierarchii. Nejednalo se tedy o nějakou polskou obdobu hnutí Wir sind Kirche. Avšak důrazně bylo řečeno: Samozřejmě, my jsme také církev, ale nejsme církví proti vám.

Neobáváte se tedy, že by Polsko mohlo v nejbližších letech projít stejně prudkým sekularizačním procesem jako kdysi Holandsko, frankofonní Kanada nebo Irsko?
Neobávám, ale současně si myslím, že církev v Polsku stojí na historické křižovatce. Nebude-li totiž naše masová religiozita obohacována o hlubší duchovní formaci, pak nás možná někdy v budoucnu asi opravdu čeká osud církví sice se skvělými tradicemi, ale prázdnými svatyněmi... Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay