Nejstarší dcera církve - co o ní víme?

Vydání: 2004/29 Co v nás konkuruje Bohu?, 31.10.2004, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

Francie blízká a vzdálená
O svých princeznách Francouzi říkají, že stačí seškrábnout trochu nátěru na povrchu, a v každé objevíte venkovanku. Setkal jsem se s něčím podobným u francouzských katolíků. Stačí trochu nahlédnout pod vzdělaný háv duše, a najednou stojíte tváří v tvář prosté, až dětsky důvěřivé víře, onomu daru, s nímž venkovanka Johanka zvedla meč a se kterým tisíce katolíků jezdí do Lurd prosit o uzdravení.


SLAVNÁ MINULOST
Francouzské církvi nebyl titul "nejstarší dcery církve" udělen bezdůvodně. Už ve druhém století se Lyon stává politickým a náboženským centrem trojí Galie a místní biskup Irenej stojí v čele solidně organizované komunity. V mládí poznal v rodné Smyrně biskupa Polykarpa, žáka apoštola Jana. Kořeny francouzské církve sahají tedy až k samotnému počátku křesťanství. Irenej byl také velký teolog: ve slavném spise Adversus haereses (Vyvrácení herezí) obhajoval proti gnostikům plnohodnotné lidství Ježíše Krista.

Po celý středověk vycházely z Francie kulturní a duchovní impulsy proměňující osud Evropy. Připomeňme rozkvět klášterní kultury spojený s osobností svatého Bernarda a místy jako Cluny nebo Citeaux. Na začátku 12. století pokryly cisterciácké kláštery celou západní Evropu a daly jí duchovní obsah a směr. Ty, které se ve Francii zachovaly, patří ke skvostům románské architektury. Je známo, čím byla pro středověkou Evropu pařížská univerzita a co dala Francie dějinám umění svými gotickými katedrálami.

V době rozmachu zámořských cest se z Francie vydal do všech koutů světa velký počet misionářů. Misijní duch je i dnes patrný v množství "nových společenství" a křesťanských hnutí, která hledají způsob, jak zprostředkovat křesťanství dnešním lidem.

Vraťme se ještě k Irenejovi z Lyonu. Kdysi obhajoval skutečné lidství Ježíše Krista. Zdá se, jako by právě péče o lidství člověka - často zuboženého, pohrdaného, odsunutého na okraj společnosti - byla tím, co charakterizuje ty nejlepší z dcer i synů francouzské církve. Nejen misionářů, spisovatelů a umělců, ale i "obyčejných" křesťanů, kteří dnes jako kdysi věnují svůj čas, aby jako "brancardiers" převáželi a přenášeli nemocné v Lurdech, ve volném čase předávali víru dětem, aby byli připraveni pomoci ve farnosti rodinám prožívajícím zármutek, aby se naučili ve vězeních a nemocnicích vidět Krista v opuštěných lidech.

FUNKČNÍ DIECÉZE - ŘEŠENÍ ARCIBISKUPA Z POITIERS
Jednou z velkých starostí dnešní francouzské církve je nedostatek kněží. Albert Rouet, arcibiskup v Poitiers, pronesl nedávno v dominikánském klášteře svatého Jakuba v Paříži přednášku Šance křehkého křesťanství, v níž představil nové pojetí fungování diecéze, jak ho v západofrancouzském Poitiers uvádí v život už deset let.

"Když jsem přišel do Poitiers, učinil jsem to, co dělá na nové pastvině kráva: celou jsem ji obešel. Zjistil jsem, že v diecézi máme 300 nádherných románských kostelů, jejichž restaurování stálo miliony - a které se otevírají jen při pohřbech. Co s tím? Mám v diecézi 604 farností. Jako biskup mohu rozhodnout a zredukovat jejich počet na čtyřicet. Je to řešení? Důsledkem by bylo obrovské množství už dokonale mrtvých venkovských kostelů. Lidé z těchto farností stejně nepůjdou na mši do sousedního města, děti nebudou mít výuku katechismu. Tím by se stejně nic nezměnilo. (...)

Problémem není ani tak počet farností, jako spíš způsob jejich fungování. Proto jsem se rozhodl svěřit odpovědnost za hlásání evangelia laikům. V praxi to znamená zajistit několik základních funkcí farnosti.

Musí pokračovat život modlitby. Znamená to starost o kostel, který musí zůstávat otevřený. Je třeba vyvíjet charitativní činnost, protože ani na venkově se lidé nestarají o to, jak se vede sousedovi. Někdo se musí starat o materiální záležitosti. A konečně je třeba mít člověka, který bude zodpovědný za koordinaci práce těch ostatních. V každé farnosti musí tedy biskup vytvořit a slavnostně ustavit skupinu pěti laiků, jimž tyto funkce svěří. Jediné omezení je toto: nikdo nemůže mít funkci ve farnosti a současně vykonávat politickou moc v obvodu.

Vzniklo tak 215 farních společenství. Hlavní překážkou byl však nedostatek sebedůvěry. (...) Důležitým krokem k překonávání lidské neochoty je časové omezení funkcí. Každá je svěřena na tři roky, jednou může být prodloužena. Po šesti letech je nutno ji složit. Každý tedy ví, jaký úkol a na jak dlouho na sebe bere; do takové situace už lidé vstupují snáze.

Ze strany biskupa je nezbytná důvěra vůči laikům. A proč by ji neprojevil? Copak já sám nejsem biskupem jen proto, že Kristus mi dal svou důvěru? Proč bych neměl tutéž důvěru projevit druhým? Jejím prvním plodem je u nás síť fungujících místních společenství, jež se teď začínají šířit i do měst.

Změnu role to přináší i kněžím. V dřívějším modelu pastorace byl kněz středem kruhu: farnost kroužila kolem kněze. Dnes musí být (...) tím, kdo krouží kolem, kněz. Jeho kruh má ale několik středů: tolik, kolik má na starosti farních společenství. (...) Stejně jako biskup, musí i on vykonávat svůj úřad za pochodu, od jednoho společenství k druhému, nikoliv ze svého trvalého sídla. (...)

Závěrem bych ještě uvedl čtyři body, které se mi zdají důležité pro situaci církve v dnešní Francii:

Především její chudoba. Jsou mladí lidé (přibývá jich), ochotní věnovat službě církvi třeba tři roky života. Je tu problém: oni musí z něčeho žít - a já nemám, čím je zaplatit.

Druhý důležitý bod je vztah církve ke světu. Nedávno jsem si pozval starosty obcí z diecéze. Čekal jsem, že mi něco povědí o životě svých vesnic a měst. Víte, co oni na to? Kdepak my! Na vás přece je, monsignore, abyste hovořil! Vida, církev je poslední institucí, která ještě neosvobodila své nevolníky: musí se zbavit modelu já hovořím, vy posloucháte a naučit se mluvit spolu s ostatními, prolnout své slovo se slovy druhých. Je to ovšem riskantnější a křehčí situace než ta prvá.

Za třetí je nutná hluboká reflexe o způsobu evangelizace. Není možné hlásat evangelium způsobem, který odporuje jeho obsahu! Je třeba mluvit jazykem dnešního člověka. Je to projev téže úcty k realitě jako úcta k eucharistii. Kde není chléb a víno, není přece ani eucharistie!

Čtvrtý bod se týká identity křesťana. Budeme-li svou identitu stavět jako požadavek, který musí druzí uznat, ničím se od ostatních nebudeme lišit. Každý přece chce, aby byl okolím utvrzován ve své totožnosti. Spíše bychom měli přijmout svou křehkost, křehkost křesťanství dnes a riskovat svůj život v pokorné službě druhým."

CO ŘÍKAJÍ STATISTIKY?
Samotná čísla toho o hodnotě křesťanského života příliš neřeknou. Následující údaje jsou proto jen vnější berličkou pro procházku francouzským katolicismem. Pocházejí z publikace Guide 2004 de l´Eglise catholique en France vydané místní biskupskou konferencí.

Celkově se ke katolickému vyznání hlásí 62 % obyvatelstva; pravidelně praktikuje 12 %, občas 15 %, nepraktikujících je 35 %. Pro srovnání: muslimů je 6 %, protestantů 2 %, Židů 1 %, lidí jiného vyznání 2 % a bez vyznání 27 %.

V roce 2001 bylo ve Francii 24 251 kněží, z toho 5723 řeholních. Celkový počet kněží mezi lety 1991 a 2001 klesl asi o 7000. Počet kněžských svěcení se s malými výkyvy od roku 1993 udržuje asi na 120. Celkový počet seminaristů ve stejném období pomalu klesal: 1164 v roce 1993, 976 v roce 2000, 831 v roce 2002. - Počet trvalých jáhnů naproti tomu stále stoupá: 764 v roce 1992, 1265 v roce 1997, 1749 v roce 2002 (ročně je svěceno asi 100 nových jáhnů).

Celkový počet řeholníků v roce 2002 byl 9524 (10 693 v roce 1999), řeholnic v roce 2002 bylo 46 007 (51 512 v roce 1999). Pro srovnání: zatímco francouzští katolíci představují o něco méně než 3 % světové katolické populace, francouzské řeholnice tvoří 6 % celkového počtu řeholnic ve světě. Téměř všechny řehole a kongregace se ovšem potýkají s problémem stárnutí svých členů a malým počtem nových povolání.

ŽENATÍ JÁHNI - NOVÝ POHLED NA PASTORACI
Druhý vatikánský koncil provedl řadu změn, které měly reálný dopad na každodenní život církve. Jednou z nich je i obnovení instituce trvalého jáhenství. Když jsme ve Francii natáčeli pro společnost Imago a ČT Brno dokument Jáhen - služba pro 3. tisíciletí, navštívili jsme několik ženatých jáhnů u nich doma, v zaměstnání i ve farnostech.

Bylo pro ně samozřejmé, že jejich jáhenská služba se týká občanské společnosti, především tam, kde vykonávají svou profesi. Byly to profese rozmanité: údržba pařížské kanalizační sítě, sportovní a střelecký trénink policistů, šéfování kardiologické kliniky, učitelství, hra na violoncello atd. Každý byl zapojen i do života farnosti, měl své místo v liturgii, mohl kázat, křtít... Bohoslužebné roucho si však oblékali jakožto reprezentanti jistého segmentu společnosti: skrze ně a v nich církev lidem jejich profese vzkazovala, že si jejich práce váží, že je tu proto, aby jim sloužila, aby jim pomáhala plněji prožít jejich život. A oni to tak i chápali. Parta údržbářů kanálů nás pozvala a lidé, kteří jinak do kostela nechodí, náhle mluvili o tom, jak bylo svěcení jejich kolegy pro ně důležité a co všechno jeho jáhenství pro ně znamená.

Pozoruhodný je vztah rodiny jáhna k jeho službě. Manželka se od samého začátku účastní jeho formace: jezdí na víkendová a prázdninová soustředění, setkává se s ostatními jáhny a jejich manželkami... Pro ženu to znamená, že dává souhlas k manželově službě, a často získává nový vztah k víře a církvi. Je snaha, aby jáhenství nekonkurovalo rodinnému životu. Jak řekla Corinne, manželka jáhna-učitele a matka čtyř dětí: "Manžel přijal nejprve svátost manželství a teprve potom svěcení. Ostatně i jáhnem má být především ve své rodině a pro ni." Corinne se aktivně účastní manželovy činnosti v pařížském středisku duchovního vzdělávání.

Děti jáhnů to nemívají lehké, musí spolužákům vysvětlovat, co to vlastně jejich otec ("který přece není farářem!") v kostele dělá. Také si musí obhájit právo mít otce "naplno". Sedmnáctiletá Marie: "Až se budu vdávat, chci, aby táta stál za mnou jako otec, a ne přede mnou u oltáře jako jáhen."

To všechno poukazuje na snahu francouzské církve žít se společností a pro společnost, neoddělovat se od současného světa. Hippolyte Simon, biskup z Clermont-Ferrand, který má na starosti trvalý diakonát ve Francii, vyjádřil totéž: "Trvalé jáhenství je poctou tomu, co bylo nejlepší na hnutí dělnických kněží: vnášení evangelia do těch sektorů života společnosti, které jsou jinak pro církev neprostupné."

CÍRKEV A MÉDIA
"Mediální společnost", "komunikační technologie" - to jsou termíny, jimiž popisujeme typické rysy dnešní společnosti. Francouzští katolíci to rychle pochopili: jestliže před staletími církev s nasazením investovala do knihy - a do typu vzdělávání a evangelizace, který je s ní spojen - jakožto vrcholného "komunikačního média" té doby, pak se dnes musí stejně naučit vstupovat do světa audiovizuálních médií a nacházet způsob, jak jejich jazykem hlásat radostnou zvěst. V roce 1949 byla založena společnost Comité francais de radio-télévision (CFRT), kterou biskupové pověřili nedělním vysíláním pořadu Le Jour du Seigneur (Den Páně). Proto francouzská televize jako první na světě přenášela vánoční půlnoční bohoslužbu.

Co znamená "naučit se" vstupovat do světa médií? V katolickém francouzském vysílání je kladen důraz na profesionalitu. Znamená to ochotu odpovědných činitelů v církvi investovat do vzdělávání těch, kteří budou v následujících letech spoluvytvářet skrze mediální obraz představu společnosti o životě církve. Existence náboženských pořadů nezávisí jen na biskupech, ale i na jednotlivých věřících. CFRT je financována výlučně z darů věřících a sympatizantů. Nedělní vysílání sledují nejen dva miliony diváků ve Francii, ale i na územích, která se po rozpadu koloniálního systému rozhodla zůstat ve svazku s Francií: Nová Kaledonie, Guyana, Martinik, Guadeloupe, Tahiti, Réunion aj.

Práce v médiích znamená pro francouzské křesťany být "jedním z" profesionálů, spolupracovat i s těmi, kteří dělají "světské" pořady - a i tím vnášet něco z křesťanského ducha do současné kultury. Proto je prioritou CFRT zůstat součástí veřejnoprávní televize, nevytvářet izolovaný katolický kanál.

I přes současný "boom" audiovizuálních komunikačních technologií zůstává důležitým médiem kniha. Ve francouzské křesťanské literatuře je významné místo vyhrazeno publikacím zaměřeným na pastoraci. Vydává se velké množství dobré katechetické literatury pro různé věkové stupně, pro duchovní vedení, práci ve farnosti atd.

CFRT je propojeno i s naší křesťanskou mediální produkcí. Otec Noel Choux pracuje v CFRT léta. V roce 1991 založil v Praze společnost Imago, koprodukující animované seriály pro děti a dokumentární filmy s křesťanskou tematikou. Jsou to např. Karafiátovi Broučci, Pasáček Asaf, Cesta Tří králů, Pavel - dobrodruh víry. Spolu s ČT Brno vytvořilo Imago už také několik zajímavých dokumentů.

O mediální a publikační francouzské křesťanské scéně platí totéž, co platí i o jiných oblastech křesťanského života: přesvědčení, že evangelium je třeba přinášet dnešnímu člověku do jeho dnešního světa a jeho dnešními prostředky. Úkol je to náročný na otevřenost ducha a na vzdělání, ale nebude-li splněn, bude církev sice mluvit, ale nebude, kdo by jí naslouchal. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay