Nejsme soupeři, ale bratři…

Vydání: 2016/11 Tečka za nápravou majetkových křivd, 8.3.2016, Autor: Michal Řoutil

Příloha: Perspektivy 11

Ohlédnutí za historickým setkáním papeže a moskevského patriarchy na Kubě

„Patriarcha se nemůže s římským papežem setkat, protože když se hierarchové setkají, musí se políbit, podat si vzájemně ruce a to by byl falešný obraz. Velmi by se hodil těm, kdo provádí misijní činnost proti našemu národu.“ Autorem těchto slov není nikdo jiný než patriarcha Kirill. Vyslovil je ovšem před dvanácti lety.


Setkáním s představitelem ruského pravoslaví papež František naplnil i touhy svých předchůdců. Snímek ČTK

Jaký posun nastal od té doby, že se schůzka s papežem Františkem stala možnou? Změnil se Vatikán. Úřadu se ujali papežové, kteří byli z řady důvodů z pohledu ruských pravoslavných přijatelnější než Jan Pavel II. Jestliže Benedikt XVI. patřil ještě ke „staré škole“, František působí jako zjevení a nepřestává udivovat svými výroky a otevřeností v dříve – zdálo by se – neřešitelných otázkách a sporech. Navíc se zjevně vzdal snah o prosazování ekumenismu „starého typu“. Jeho postoji nahrává fakt, že přes veškerá ekumenická setkání, dohody, prohlášení, konsenzy atd. se mezikřesťanská situace změnila jen velmi málo a vyřešení zásadních otázek je v nedohlednu (z hlediska pravoslavných jde především o pro ně nepřijatelné filioque, tedy článek v nicejsko-cařihradském vyznání vyjadřující, že Duch Svatý vychází nejen z Boha Otce, ale i ze Syna, jak vyznávají západní křesťané, a také o jiný pohled na papežský primát). Proto postupný přechod k „novému“ ekumenismu, jenž bude intenzivně řešit především praktické otázky každodenní spolupráce a zaměří se na aktuální politicko-společenské angažmá, by mohl být pro Moskvu přijatelný a celkově podstatně efektivnější.

Rozvoj ruského pravoslaví

Změnilo se však i Rusko a s ním i Ruská pravoslavná církev (RPC). Ze státu, který po pádu Sovětského svazu v roce 1991 procházel ekonomickým, společenským i církevním chaosem, se opět stal suverénní hráč světové politiky. Po patriarchovi Alexijovi II. převzal v roce 2009 úřad pragmatický a nejen v církevní politice zkušený patriarcha Kirill. Z pronásledované a státními čistkami téměř zlikvidované mučednické církve (v roce 1940 byl na svobodě pouze jediný biskup!) se za posledních 25 let stala suverénní organizace s 34 764 farnostmi, v níž 384 biskupů působí v 293 eparchiích (biskupstvích), mnišstvo má k dispozici 926 klášterů (z toho je 455 mužských a 471 ženských). Pod jurisdikci RPC kromě Ruské federace spadají dále tyto země: Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Litva, Lotyšsko, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán, Japonsko a Mongolsko. O dvě země, Čínu a Estonsko, vede pak Moskva spor s konstantinopolským patriarchátem (celkem má RPC ve světě 261 eparchií). Ze svého sídla v moskevském Danilovském klášteře tak patriarcha řídí největší a nejpočetnější pravoslavnou církev vůbec.

Obavy z rozšíření války

Především se však změnil svět. Pronásledování křesťanů se stalo celosvětovým problémem – uvádí se, že je mu denně vystaveno na 200 milionů věřících. Se zvláštní brutalitou k němu dochází v oblasti Blízkého východu a severní Afriky, přičemž v přímém dopadu na Evropu. Ještě před pár lety si jen málokdo dokázal představit takto devastující destabilizaci Libye, Iráku a Sýrie, utečenecké vlny, vznik tzv. Islámského státu a s tím spojené tragické dopady pro křesťanské komunity.

V rozhovoru pro televizní stanici Russia Today věnovaném schůzce s papežem Františkem navíc patriarcha Kirill vyjádřil vážné obavy z hrozby širšího válečného konfliktu, do něhož může být v Sýrii zavlečeno několik zemí: „Možná to byl Bůh, kdo nás svedl dohromady právě v době, kdy se rodí mračna nad Sýrií, kdy se mohou střetnout státy s obrovským likvidačním potenciálem. Musíme se za každou cenu vyhnout válce.“

Domácí tlak a obavy pravoslavných

Z pohledu Moskvy postupně odpadla dříve uváděná hlavní překážka setkání, totiž pokusy o proselytismus (ať domnělé či skutečné) ze strany řeckokatolíků vůči pravoslavným. Stabilizace postavení řeckokatolické církve ve východní Evropě učinila tuto otázku takřka bezpředmětnou. Ačkoliv RPC stále trvá na definici (vypracované v 90. letech minulého století) tzv. kanonického území, které podle této koncepce náleží konkrétní místní pravoslavné církvi a jakýkoliv pokus o činnost jiné církve v tomto místě je považován za nepřátelský akt, ke konfliktům už dochází jen zřídka.

Při přípravě setkání s papežem Františkem čelili jak patriarcha Kirill, tak metropolita Ilarion (Alfejev), vedoucí oddělení mezinárodních církevních vztahů moskevského patriarchátu a jeden z organizátorů schůzky, poměrně značnému tlaku z řad vlastní církve. Pochybnosti nad vstřícností vůči Vatikánu vyjadřovali jak někteří přední teologové, tak masově i běžní věřící. Přímo v apokalyptických barvách hodnotí schůzku a její důsledky část ruské církve zahraniční, církve staroobřadní, katakombní či starostylní. Proti jakémukoliv sbližování s Vatikánem vystupují již dlouhou dobu a jejich nesmiřitelná pozice se sotva kdy změní. V jejich pojetí zůstává Vatikán nadále historickým nepřítelem, římskokatolická církev pak schizmatickou, odpadlou od čistoty pravověří. Vzhledem k prostoru, který tradicionalisté dostávají v některých médiích, se nejedná o zanedbatelné hlasy.

Patriarchát proto ústy svých mluvčích na různých veřejných fórech deklaroval, že během setkání v žádném případě nedojde k řešení otázek věroučných či dogmatických. Dokonce musel věřící opakovaně uklidňovat, že se nebude konat ani žádná společná modlitba – připomeňme, že modlitba s katolíky stála ještě v 90. letech minulého století církevní kariéru několik významných osob. Naděje kardinála Miloslava Vlka na brzkou „společnou koncelebraci“ katolíků a pravoslavných (KT 8/2016) se tedy zdá v případě moskevského patriarchátu poměrně nereálná.

Dříve než přejdeme k hodnocení setkání dvou prvobiskupů na Kubě, pokusím se uvést na pravou míru některé mediální výroky, které schůzku provázely. Především se nezakládá na pravdě tvrzení, že se římský biskup a moskevský patriarcha sešli poprvé „po tisíci letech“. Uvážíme-li, že moskevský patriarchát vznikl de iure až roku 1589, museli bychom tento údaj posunout o několik staletí. Posledním představitelem ruské církve, jenž se s papežem osobně setkal, byl kyjevský metropolita Řek Isidoros (1390–1463) – hierarchie ruské církve totiž pocházela, až na několik výjimek, do poloviny 15. století z Byzance. Setkání proběhlo během Ferraro-florentského koncilu (1438 až 1445), který mj. jednal o unii mezi katolickou a pravoslavnou církví. Isidoros sice unii podepsal, nicméně po návratu na svou katedru byl sesazen a ruská církev unii odmítla.

I když se oficiální církevní setkání na nejvyšší úrovni nekonala, vzájemné vztahy na diplomatické úrovni měly zelenou, občas dokonce i misie. Na konci 17. století například na ruské půdě úspěšně působil český jezuita a pedagog olomoucké univerzity Jiří David ze Zdic (1647–1713), autor zajímavého spisu Novodobý stav Velké Rusi neboli Moskevska.

Není rovněž pravdou, že by moskevský patriarchát od druhé poloviny 20. století zcela bojkotoval ekumenická setkání. V řadě mezicírkevních aktivit byl dokonce velmi agilní. Jednak proto, že se jednalo v případě kněží o jednu z mála možností, jak vycestovat „na Západ“ a poznávat souvěrce z jiných zemí, a jednak také proto, že církev částečně fungovala jako nástroj sovětské mezinárodní politiky. Ochlazení zájmu o ekumenické aktivity nastalo až s pádem komunistického režimu, kdy se ruská církev soustředila na obnovu a ekumenismus začal hrát druhořadou roli.

Společné prohlášení

Text prohlášení, který byl v Havaně podepsán, představuje důležitý a historicky poměrně zajímavý dokument. Ve třiceti bodech obsahuje jak současné vidění minulých křivd, tak rámec toho, kudy se lze v budoucnu ve společných vztazích vydat.

Pokud jde o minulost, v obecných formulacích se dotýká téměř všech dosud sporných otázek a svým způsobem je uzavírá. Hlavní důraz je však kladen na nové problémy – na pronásledování křesťanů, ale i pokračující sekularizaci západní společnosti, v níž je křesťanům ztěžováno praktikování víry a dochází dokonce k jejich diskriminaci. Silně zaznívá také apel na křesťanskou podstatu Evropy: „Žádáme křesťany východní a západní Evropy o sjednocení ve společném svědectví Kristu a evangeliu, aby si Evropa zachovala svoji duši formovanou dvěma tisíci let křesťanské tradice“ (bod 16).

Nikoliv náhodou se v textu několikrát opakuje důraz na zkušenost „prvního tisíciletí“ – ta by se v budoucnosti mohla stát silným stmelujícím motivem. Na společnou tradici před rokem 1054 (tedy před tzv. Velkým schizmatem) apeloval papež František i při svém nedávném setkání s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem v Istanbulu.

Širší pravoslavný kontext

Setkání papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla přichází v době, která je pro pravoslavné církve přelomová. Po dlouhých staletích se má ve dnech 16.–17. června konat na Krétě „panpravoslavný sněm“, tedy setkání všech kanonicky uznaných autokefálních pravoslavných církví. Vrcholní představitelé jednotlivých společenství mají před sebou k diskusi značné množství otázek a problémů, jejichž řešení se dosud z různých důvodů nepodařilo nalézt. Kromě těch vnitřně-pravoslavných (pravoslavná diaspora, autonomie církve a způsob jejího vyhlášení, svátost manželství a překážky s ní spojené, význam půstu aj.) se bude sněm zabývat rovněž misijní činností v současném světě či vztahy pravoslavných církví k ostatnímu křesťanskému světu.

V této souvislosti probíhá i tradiční rivalita mezi konstantinopolským patriarchátem, jehož hlavu pravoslavné církve chápou jako první mezi rovnými, a moskevským patriarchátem, jenž se snaží zvýšit svůj vliv a autoritu s ohledem na velikost své církve. Protože setkání papeže s konstantinopolskými patriarchy má už delší tradici, schůzka patriarchy Kirilla s římským pontifikem měla zřejmě před sněmem vyrovnat i tento jeho nedostatek.

Naději, že se podaří překonat zmíněné animozity, dodává také volba Kuby jako místa setkání Kirilla s Františkem. Obě církve tím vydaly jasný signál, že problémy „staré Evropy“ již nemohou ovlivňovat budoucnost. A vzájemná rivalita musí ustoupit společným krokům, neboť – jak prohlásili papež i patriarcha – více již „nejsme soupeři, ale bratři…“

Michal Řoutil

Autor je šéfredaktor ročenky Parrésia. Revue pro východní křesťanství

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay