Nejsme na začátku, ale ani u cíle. Jsme na cestě. Síť lůžkových hospiců je, Bohu díky, téměř dobudována. Zanedlouho přijme první pacienty hospic v Liberci. Zatím bez hospicových lůžek tudíž zůstává Vysočina a Karlovarský kraj. Říkám zatím, protože na Vysočině, konkrétně v Jihlavě, se rodí zajímavý a nadějný projekt Hospic mezi stromy. Naskytla se mi příležitost při duchovní obnově pro zdravotníky blíže poznat jeho iniciátory a ujistit se, že jejich motivace je dobrá. Od ní se odvíjí vše další. Nezačali od peněz ani od pozemku, nýbrž od lidí, a hlavně modlitbou za rozpoznání Boží vůle. Zřetelně slyší povolání do služby a odpovídají na ně. Proto jsem vyhověla jejich žádosti a přijala roli garanta projektu.

Když se zeptáte zdravotních pojišťoven, dozvíte se, že je nepotřebujeme vůbec. Tvrdí, že domácí hospicovou péči jejich klientům poskytují různé agentury domácí péče včetně Charitní ošetřovatelské služby. S nimi uzavírají smlouvy a proplácejí jim sesterské výkony, převazy, injekce apod. Pokud není umírání komplikované a praktický lékař je ochoten a schopen podle potřeby, tedy sedm dní v týdnu, ve dne i v noci vykonávat návštěvní službu v bytě pacienta, může to stačit. Záběr hospicové péče je však mnohem širší – nezahrnuje jen tělesné potřeby pacienta, ale i psychické, sociální a duchovní, a také potřeby jeho nejbližších. Hospicová péče nekončí smrtí pacienta, ale, je-li třeba, pokračuje měsíce, někdy i roky, péčí o pozůstalé. Jeden mobilní hospic může kvalitně obsáhnout území v okruhu do 30 km. Aby tato péče byla dostupná každému, musí být síť mobilních hospiců mnohem hustší než hospiců lůžkových. Tady jsme téměř na začátku.

Lékařskou, sesterskou, psychologickou, sociální i spirituální ano. V kamenném hospici personál navíc supluje pečovatelskou roli pacientovy rodiny, která ji plnit z různých důvodů nemůže nebo vůbec neexistuje. Je spousta osamělých lidí, u nichž nemá kdo zajistit celodenní dohled. Ten je nezbytnou podmínkou zavedení péče v domácnosti pacienta. Jinými slovy – obě formy hospicové péče, lůžková i domácí, jsou stejně potřebné. Není jedna horší a druhá lepší, ale vzájemně se doplňují.

Velkým vzorem nám je Matka Tereza. Sotva má někdo jiný tolik zkušeností s doprovázením umírajících, jako měla ona. Sama přiznávala, že je sbírala postupně: „Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet. Dnes vím, že je musím milovat a obracet si je bude Pán.“

Z principu ano, a kdyby tomu tak někde nebylo, nemělo by se zařízení hospicem nazývat. Byla by to Potěmkinova vesnice, a ne hospic. Duchovní doprovázení je někdy mylně interpretováno jako násilná evangelizace na smrtelné posteli a v tomto smyslu kritizováno a odmítáno. Někdy z nevědomosti, jindy ze zlé vůle, ale setkávám se s tím poměrně často. Tento blud nevyvrátíme argumentací, nýbrž důsledným následováním vzoru Matky Terezy, bezpodmínečnou láskou, zahrnující i respekt ke svobodě našich pacientů. To nám samozřejmě nebrání se za spásu jejich duší modlit.

Říkáme tomu „nesvátostné doprovázení“. Ten výraz vymyslel hospicový kaplan z hořické Duhy P. Pavel Rousek – a mně se moc líbí, je výstižný. Jde o to, nikoho nesoudit, neškatulkovat, ale o to víc milovat. Nikdy nemáme o druhém člověku dost informací, protože do duší vidí jen Bůh. Kritéria, podle nichž nás i naše pacienty bude soudit, jsou známá předem. Byla nám zjevena Ježíšem a jsou zapsána v Písmu: „Milujte! Nesuďte! Proste! Dávejte a nepočítejte! Nenechte se odradit únavou! Cokoli jste učinili…!“ Mohla bych ve výčtu pokračovat, ale shrnu to stručně. Víra je nezasloužený dar. Zavazuje mne Boží slovo nejen slyšet, ale i žít. Důsledně a každodenně. Někoho to pak může oslovit a začne se ptát: „Kde berete tu sílu?“ A já mohu vydat svědectví. Jiný se nezeptá, ale v hlavě mu to vrtá. Jsme jen služebníci, ovšem služebníci velkého Krále. Jestliže řekl, že nechce ani jedinou duši ztratit, jistě pro to udělá maximum. Spasitel je on, ne my.

To je individuální. Rozdíly jsou značné a záleží na mnoha okolnostech. Obecně lze říci, že klidně umírá ten, koho netíží výčitky svědomí a není připoután k něčemu nebo k někomu na tomto světě. Kdo pustil otěže svého života z ruky a odevzdal sebe i své blízké Božímu milosrdenství. Kdo poctivě vyslovil větu: „Buď vůle Tvá.“ Dojít do tohoto bodu se nepodaří každému. Vždy tomu předchází zápas, někdy hodně bolavý, vyžadující svůj čas. Bohužel takzvanou milosrdnou lží někdy lékař pacienta o tento čas okrade, pak se mu ho nedostává a nemocný umírá v neklidu a úzkosti. Nejtěžší umírání, jakých jsem byla svědkem, byla umírání lidí, kteří se skrze ezoteriku, reiki a podobné módní metody zapletli, či přímo upsali temným silám. Tím nechci čtenáře děsit, ale varovat a připomenout účinné preventivní i léčebné prostředky, jimiž jsou svátosti. Nejsme bezmocní, ale je na nás, co si vybereme: život, nebo smrt. Tato výzva se v Bibli opakuje několikrát: Vyber si, máš svobodu.

Velmi často chtějí, avšak neví si s tím rady a potřebují pomoc. Z titulu naší profese se o nemocném často dozvídáme víc než jeho blízcí. V anamnéze se dozvídáme o potratech, manželských nevěrách, závislostech, psychických problémech způsobených dlouhodobě neřešenými výčitkami svědomí. Některé neřesti pacient nepřizná, ale prozradí je sama diagnóza – propitá játra, prokouřené plíce, pohlavní choroby apod. Zákon nás zavazuje mlčenlivostí. Ježíš je ještě náročnější – „Nesuďte!“ A tak nesoudíme, ale snažíme se pomoci. Někdy stačí sehnat rozhádané příbuzné, přivést je k lůžku umírajícího a taktním povzbuzením napomoci usmíření. Jindy je třeba umírajícímu vysvětlit, že stále ještě je možné chyby napravit účinnou lítostí a prosbou o odpuštění. Úzkostnému skrupulantovi zase pomůže, když mu na jeho vlastním životním příběhu dokážeme, že s prázdnýma rukama před Boha nepředstoupí – ty vzorně vychované milující děti, které ho v hospici denně navštěvují, jsou toho důkazem.

Nevzpomínám si na nikoho, kdo by na smrtelné posteli řekl, že by na případný druhý pokus ve svém životě vůbec nic nechtěl změnit. Těžkých hříchů, ale i menších či větších klopýtnutí by se chtěl vyvarovat skoro každý. Hrdí bývají rodiče na povedené děti, i když jejich úspěchy někdy hodnotí spíše množstvím získaného majetku či kariérními postupy než stavem jejich duší. Právem hrdí by na sebe před smrtí mohli být všichni, kdo rozpoznali a rozmnožili svěřené hřivny. Ti ale bývají natolik pokorní, že o tom před námi nemluví. Kéž bychom jednou mohli odcházet s podobnými slovy na rtech jako sv. Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2 Tim 4,7).

Záleží na úhlu pohledu. Mnoho našich současníků si pod pojmem dobrá smrt představuje přesný opak toho, co si představovali jejich prarodiče. Ti se náhlé, nenadálé smrti ve spánku obávali a modlitbami se ji snažili odvrátit, zatímco mnoho dnešních lidí si ji naopak přeje. Někteří jdou dokonce tak daleko, že kladou rovnítko mezi dobrou smrt a eutanazii neboli smrt na objednávku, z ruky druhého člověka. Já si pod pojmem dobrá smrt představuji kromě kvalifikovaně zvládnutých příznaků nemoci slavnostní návrat člověka do Boží náruče, z níž původně vyšel. Toho může díky Kristově oběti na kříži, nikoli vlastními zásluhami dosáhnout opravdu každý. Může, ale nemusí. Ve hře je svobodná vůle člověka.

Cílem je kvalita a dostupnost. Rozvoji sítě domácích hospiců by pomohlo, kdyby pojišťovny přijaly svůj díl odpovědnosti, uznaly potřebu komplexní hospicové péče a hradily jednu z jejích složek, tu zdravotnickou. Mým vysněným cílovým stavem je kromě dostupnosti kvalita hospicové péče, zohledňující všechny, a naplnění duchovních potřeb pacienta. Nenamlouvám si, že někdy budeme mít v hospicích všechen personál věřící. Z čeho ale slevit nelze, je schopnost personálu mít rád lidi.

Dlouho jsem si lámala hlavu, jak a kým absenci věřícího personálu v přímé péči v některých hospicích nahradit. Už to vím. Jana Sieberová z hořické Duhy vymyslela metodu „modlitební alarm“. Je jednoduchá a funguje spolehlivě. Vrchní sestra má v mobilu uložena telefonní čísla asi třiceti modlitebníků ochotných být k dispozici ve dne v noci. Sms jim posílá většinou ve dne, zcela výjimečně v noci, a nikdy zbytečně. V tomto našem modlitebním týmu je také sedm kněží, kteří na naléhavou prosbu často obratem reagují mší svatou. A dějí se věci. Najednou nastane nečekané zklidnění pacienta, usmíření v rodině, někdy i přijetí svátostí.

Když to jde v Hořicích, proč by to nešlo i jinde? Stačí jedna sestřička v hospici, která chápe, o co jde, má přehled o pacientech a je ochotna jedním kliknutím rozeslat dobrovolným modlitebníkům hromadnou zprávu. Kdybych se dožila toho, že to takhle funguje ve všech našich hospicích, lůžkových i domácích, mohla bych říct: „dokonáno jest“ – a klidně umřít.