Nejsme jen národem pohodlných neznabohů

Vydání: 2019/32 Papež píše kněžím list k povzbuzení, 6.8.2019, Autor: Jan Paulas

Příloha: Perspektivy 32

Spisovatel a básník MILOŠ DOLEŽAL, který je i členem redakční rady Perspektiv KT, je známý především knihami o P. Josefu Toufarovi. Nedávno vyšla jedna i v Polsku. Ve stejné době mu Host vydal román Čurda z hlíny s trochu neobvyklými „hrdiny“.

 
Proč se z hrdiny Karla Čurdy stal zrádce a udavač? I na to hledá Miloš Doležal odpověď ve své nové knize. Repro KT
 
Své dosavadní historické články, rozhovory či knihy jsi věnoval především lidem, kteří obstáli v mašinérii obou totalitních režimů – ať už to byli sedláci, vojáci, odbojáři či kněží. Proč se v nové knize zabýváš naopak těmi, kdo selhali a byli ve službách zla?

I v příběhu Josefa Toufara jsem se zabýval těmi, kteří stáli na opačné straně, tedy mučiteli z řad příslušníků Státní bezpečnosti, a chtěl jsem znát jejich pohnutky, pokusit se proniknout do jejich způsobu myšlení. Tentokrát jsem sáhl do období protektorátu, tedy do času nesmírně dramatického pro náš národ, a vylovil jsem z něj příběhy, které jsou silné a mají překvapivý přesah do současnosti. Zajímají mě období, která prověřují charaktery lidí.

V knize Čurda z hlíny se jedná o tři české příběhy, tři rozdílné cesty, tři různé služby ďáblu. Odehrávají se v totalitním systému, a ten vždy ničí intelektuální a duchovní elity a povolává krysy, lůzu a lidskou sedlinu, která ráda slouží komukoli za peníze nebo pro hmotné výhody.

O jaké příběhy jde?

Bohuslav Bušta je přesně ten typ člověka, který by se v normálním systému ani pořádně poctivě neuživil. Podprůměrný krejčí, zakomplexovaný kluk z Vysočiny. A dostane od strýce, který ve svém hotelu v Cerekvi hostí gestapáky, příležitost se za peníze stát informátorem. Postupně se jeho činnost zvyšuje, až se stane aktivní součástí tzv. volavčích sítí gestapa, lákajících české vlastence do pastí. Mimochodem to jsou metody, které od gestapa odkoukala komunistická Státní bezpečnost. Po válce je odsouzen k trestu smrti, ale za pomoci sovětských zpravodajců uprchne a nikdy nebude dopaden.

V knize dále vyprávím příběh Oskara Felkla, který rovněž pocházel z Vysočiny a byl prvorepublikovým československým četníkem. Vyrůstal v německém jazykovém ostrůvku kolem Poličky a hned, jakmile přišla okupace, se přihlásil k německé národnosti a budoval kariéru v bezpečnostních složkách. Stal se z něj příslušník gestapa na Kladně a mimo jiné se přímo účastnil vyhlazení Lidic. U bezcharakterního Bušty je to především zištnost, Felklovi jde o ideu – přihlásí se k Velkoněmecké říši a chce jí sloužit. U něj je tu však ještě jeden rozměr: zamiluje se a vezme si Češku, ke které se chová galantně, ale současně je nejbrutálnějším vyšetřovatelem kladenského gestapa. Doma je něžný k manželce, hraje na klavír, zpívá, sbírá známky, miluje květiny, chodí na houby – a vzápětí si ve výslechové místnosti, která se nachází poblíž jejich bytu, počíná jako surovec, který Čechy mlátí hlava nehlava a vytlouká z nich přiznání.

Nejzajímavější je bezesporu třetí postava – parašutista Karel Čurda, který se stal novodobým symbolem zrádce. Ty ho ale vykresluješ jako složitou osobnost. On se vlastně mohl stát i hrdinou.

Přesně tak, mnoho nescházelo, a byl by padl jako hrdina s ostatními druhy v pravoslavném chrámu v Resslově ulici. Kladl jsem si otázku: selhal a zradil dobře vycvičený a vysoce hodnocený voják – proč neselhali jiní, třeba jeho druhové, nebo někteří civilové, křehcí, nepraktičtí? Kde leží hranice mezi zradou a věrností? Co rozhoduje, že v mezní situaci (ne)selžeme?

Měl jsem možnost hovořit s některými Čurdovými válečnými druhy z výcviku v Anglii – vyprávěli o něm jako o suverénovi, povídálkovi, který měl v sobě možná více dobrodružné povahy, než je zdrávo. Je však děsivé, co se s Čurdou stalo po jeho zradě. Skutečně se upsal gestapáckému ďáblu, pobíral měsíčně značné peníze, hrál si na velkého pána, dál zrazoval české vlastence – a zbytek jeho života je pak zoufalým pokusem umlčet hlas svědomí. Názorným dokladem jsou dvě fotografie Čurdovy tváře, které od sebe dělí pět let. Na té první, z roku 1942, je zachycena ostře řezaná tvář třicetiletého vojáka, odhodlaného být nasazen do nebezpečné akce. Na druhém snímku (z roku 1947, použitém na obálce knihy) vidíme odulý obličej cynického muže, žabí pohled alkoholika a slabocha, který svých selhání nelituje.

Kde nastal zlom – a z Čurdy se stal zrádce?

Když zůstal sám, bez svých druhů a bez vnitřní opory s ustrašenou matkou a bázlivou sestrou v domě v jižních Čechách. Probíhaly policejní razie a on se totálně sesypal. Možná ještě když se jel 16. června 1942 do Prahy přihlásit na gestapo a zastavil se v krycím bytě u Svatošových, byla šance mu nějak pomoci, ale jeho stres a totální propad už byl enormní – koktal, potil se, kouřil jednu cigaretu od druhé. V té chvíli však nebylo možné, aby se rychle sešel s některým ze svých spolubojovníků. A v těch deseti minutách chůze na řídicí úřadovnu gestapa do Bredovské ulice se patrně odehrálo jeho pomyslné překročení Rubikonu.

Vedly tě tyto příběhy k úvahám nad vlastním postojem v mezních situacích?

Často o tom přemýšlím, jak bych se zachoval třeba v roce 1942, v čase heydrichiády, kdybych měl rodinu a někdo z pronásledovaných mě požádal o pomoc. Nevím a upřímně řečeno, pochyby o sobě mám veliké. Rozhodně se v knize nepasuji do role soudce nad lidmi a dějinami, pouze se pokouším pozorně rozplétat některé osudové okamžiky, porozumět lidským pohnutkám a nahlédnout do tragické hry, kterou s člověkem rozehraje zlo.

Nedávno vyšla v Polsku tvá kniha o P. Josefu Toufarovi „Jako bychom dnes zemřít měli“. Jak Poláci tento příběh přijali?

Předně mám radost, že v Polsku vyšla kniha, která přináší trochu jiný pohled na české novodobé dějiny než třeba ten z pera populárního Mariusze Szczygieła. Tedy že Češi a Moravané nejsou jen národem pohodlných neznabohů a ohebných švejků s heslem „užívej dne“. Že u nás máme také strhující kněžské postavy, hrdinné laiky, křesťanské myslitele. O tomhle našem rozměru se v Polsku málo ví.

Na knihu tam vyšla řada podnětných recenzí a nedávno mi říkal číhošťský pan farář P. Pavel Jäger, že na Vysočinu začaly s touto knihou po stopách P. Toufara jezdit polské zájezdy a poutě konají i polští duchovní.

JAN PAULAS

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura, Zpravodajství



Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay