Nejsme dokonalí mniši

Vydání: 2015/14 Církev přivítá nové bratry a sestry, 31.3.2015, Autor: Jiří Macháně

Velikonoce jsou tu. Jak je prožívají trapisté, mniši, muži modlitby? A jak se daří komunitě v klášteře jednoho z nejpřísnějších řádů vůbec? Hovořili jsme s novodvorským opatem DOM SAMUELEM, který do Česka přišel z francouzského mateřského kláštera v Sept Fons.
 
Novodvorský opat Dom Samuel si požádal o české občanství.Snímek br. Jiří OSCO
 
Jak svátky prožíváte tady v klášteře?
 
Vlastně jako každý jiný křesťan, moc jiné to tu není. Stejně jako mimo zdi kláštera můžeme pohlížet na vzkříšení dvěma způsoby. Buď je budeme brát jako křesťanské dogma: věříme ve vzkříšení těla. Anebo to skutečně zažijeme! Někteří z nás už v životě viděli mrtvého člověka, tělo někoho, koho měli rádi a který už je studený. Po takové zkušenosti se pojem vzkříšení stává něčím docela jiným. Poznáváme, že naše existence vede ke smrti. Tu vzal Kristus na sebe a přemohl ji. I my ji díky němu můžeme překonat. Je skvělé prožít svátky s tímto vědomím a zkušeností.
 
Budou Velikonoce v Novém Dvoře zvláštní?
 
O velikonoční vigilii budeme mít křest. Jeden mladík z Prahy, který u nás žije už devět měsíců, bude pokřtěn. Oslavě velikonoční noci to dá rozměr pro nás skutečně výjimečný.
 
Jak se nepokřtěný mladík dostane do kláštera?
 
Má zájem o mnišský život, je mu dvacet, přišel k nám a začal s námi žít. Jenom ještě není pokřtěný – proto jsme požádali biskupa Radkovského o dovolení ho pokřtít a biřmovat. Uvidíme, co se s ním stane po křtu.
 
Máte v komunitě své velikonoční zvyklosti?
 
To, nač se ptáte, jsou nepatrné rozdíly, které nepovažujeme za významné. Je pravda, že v liturgii máme pár zvláštností, ale důležité je naše místo v církvi: sloužíme modlitbou. Pro nás je podstatné, co se slaví.
 
V církvi má každý své povolání a je pravda, že to naše mnišské je trochu specifické. Bylo by ale mylné si představovat, že jsme výjimeční, že jsme elitou. Nevidím rozdíly mezi mnichy a křesťany ve světě. Víte, když se na to podíváme trošku s odstupem, nakonec zjistíme, že máme společnou zodpovědnost hmotnou i duchovní. Hmotná spočívá v tom, že člověk zaujímá své místo ve světě. Rodiny zplodí děti, vychovávají je. Rodí se lidé, kteří budou mít vliv na další rozvoj kulturní, technologický či ekonomický. Každý, včetně nás mnichů, má během svého života vliv na svět, v němž žije. Všichni vedle toho ale máme i zodpovědnost duchovní. Spočívá ve schopnosti, kterou každý člověk v sobě nese: setkat se s Bohem. To znamená nechat ve svém srdci místo Bohu. To se týká všech. Pravdou však zůstává, že my mniši jsme Bohem povoláni, abychom tuto duchovní zodpovědnost prožívali způsobem zcela radikálním. V tom jsme jiní.
 
Je zkušenost největších křesťanských svátků tady v klášteře intenzivnější?
 
Svatý týden, to je srdce liturgického roku. Ale ani v lidském těle není srdce odděleno od celku.
 
Mám představu – a myslím, že nejsem jediný – že moje soustředěnost na Boha je ve světě, v němž se pohybuji, rušena, často bývá slabá. Je zdejší ticho pro vás exkluzivní příležitostí k hlubšímu prožívání zmiňovaného tajemství Velikonoc, nebo jste i tady něčím rušeni?
 
Zajímavá otázka. Nenahlížejte mnichy a klášter takhle. Ve skutečnosti jsme úplně stejní jako vy. Máme hlavu plnou starostí, pokušení, rozptýlení a tužeb. Je na nás, abychom Bohu prokázali i liturgickou službu, a to s obrovskou dávkou osobní modlitby. Plníme to sice uboze, ale nejlépe, jak nám to jde.
 
A víte, co sem přitahuje mladé lidi? Venku žijí ve světě, který jim není jasný. Neví, jaký je smysl jejich života, kam se ubírá. U nás se najednou ocitnou v prostředí, kde víme velmi dobře, kým máme být. Neznamená to, že jsme dokonalí mniši, ale víme, co po nás Bůh chce.
 
A to přitahuje?
 
Ano. Jasnost a jednoznačnost. V zásadě je ovšem velmi důležité, abychom my všichni křesťané jasně věděli, co od nás Bůh čeká. Žádá toho od nás hodně, ale i svět od nás očekává mnoho. Mám za to, že mezinárodní napětí a terorismus, který zaplavuje svět a zatím se dotýká více mé rodné Francie než Česka, nám mají pomoci, abychom se opravdu zakořenili v tom, kým ve skutečnosti jsme. Svět potřebuje křesťany, kteří jsou opravdoví. Ať si nás je málo, to není důležité! V době apoštolů přece křesťanů také moc nebylo. Co potřebujeme – a perspektiva Velikonoc nám v tom může pomoci – je vědět, co znamená být křesťanem, a snažit se na toto Boží povolání odpovědět.
 
Máte pocit, že v podmínkách kláštera má člověk své srdce Bohu otevřenější než mimo klášter?
 
Když k nám někdo přijde do domu pro hosty, setká se v Novém Dvoře s pěknou přírodou, architekturou, tichem, mlčením. A to vše mu pomůže, aby znovu nalezl kontakt s Bohem. Často říkáme hostům, kteří sem přicházejí a jsou okouzleni pokojem, který tu najdou, že ten pokoj jim dáme, ale my sami ho ve svých srdcích nemáme. Mnišský život je také boj. Stejný jako tam venku. Samozřejmě nám vnější rámec, prostředí kláštera, hodně pomáhá, ale to, co je po nás žádáno – udržet své srdce v Boží přítomnosti, není nic jednoduchého.
 
Které Velikonoce se vám zapsaly do srdce?
 
Teď vám trochu uteču z otázky: život člověka jsou jedny jediné Velikonoce, jedna jediná eucharistie, jedna jediná zpověď, vyznání našich hříchů. Náš život je stálý růst. Začínám už být starým chlapem, takže si vzpomínám na slavení Svatého týdne ještě před koncilem. Po pravdě řečeno Svatý týden 2015 bude asi opět stejný jako v mém dětství. Ale rok od roku v něm rostu.
 
Jak se vede komunitě v Novém Dvoře?
 
S dostatkem starostí, abychom nezpychli, a s dostatkem radosti a milosti, abychom mohli pokračovat.
 
Komunitu jste spoluzakládal, léta jste byl převorem. Teď uplynou čtyři roky, kdy vás bratři zvolili opatem. Jak se vám daří být opatem?
 
Kdybych měl několika slovy shrnout svou zkušenost opata, platí analogie s jakýmkoli jiným otcem. Ten musí být dobrý, ale také velmi pevný. Dobrota je zcela rozhodující podmínkou pro přístup k srdci toho, který se stal učedníkem či synem. Ale i pevnost je nutná, protože učedníci často nevědí, kam jdou nebo kam mají jít, a přitom to musí vidět jasně a přesně.
 
Jaké jsou teď plány trapistů v Novém Dvoře?
 
Čelit těžkostem všedního dne. Snažím se, aby nás tyto podružné věci příliš nezaměstnávaly a aby se jimi bratři moc nezabývali. Ať jsem mnich nebo křesťan ve světě, moje pozornost musí být zaměřena na to, co je v nás trvalé a věčné. Potom se náš život může rozvíjet na solidních základech – a to ostatní se nějak udělá, nějak to dopadne.
 
Kolik je tu bratrů?
 
Už bezmála třicet.
 
Stále přicházejí noví zájemci o život s vámi? Je jich hodně, nebo málo?
 
Ke křesťanskému životu, potažmo k mnišskému, Bůh povolává stále stejně podle své vůle. Do klášterů, konventů a seminářů povolává tedy pořád, ale protože se společnost změnila, je dnes velký problém s formací. Otázkou spíš je: jak formovat mladé lidi, kteří k nám přicházejí? Jsou jiní. Mnišský život je ale ve svých základech úplně stejný dnes jako za doby sv. Benedikta. Jenže přivést mladého člověka, aby si tento způsob života osvojil, aby byl živý v jeho srdci, nemůžeme dělat stejně, jak se to dělávalo dřív. Je to podobné jako v jakémkoli jiném řádu, semináři či v křesťanské rodině.
 
Rozhodující totiž je, jací jsou ti, kdo jsou pověření formací: otcové a matky rodin, spirituálové, novicmistři. Musejí především sami žít to, k čemu byli povoláni.
 
Jak rozumět modlitbě za povolání? Modlíme se za kvantitu? A je třeba se za ni modlit?
 
Je třeba se hodně modlit, aby Bůh povolával mladé lidi ke službě. Já to dělám několikrát za den, protože si myslím, že je velké štěstí být Bohem povolaný, abych mu mohl sloužit. Církev potřebuje zasvěcené osoby a kněze a svět, v němž žijeme, zase děsně potřebuje církev.
 
Bůh ale povolává ze své vůle. Proč se za to tak úporně modlit?
 
Svatý Tomáš říká, že je potřeba se modlit, abychom se sladili s Boží vůlí. Bůh povolává mnoho lidí, ale málo jich odpoví. Stejně tak jsem přesvědčen, že mnoho z nich si to zpětně uvědomí a pak litují. Měli bychom se modlit za to, aby se naše srdce otevřelo a bylo štědřejší.
 
Dost lidí se na vás obrací s prosbou o modlitbu.
 
Náš mnišský život je přímluvou, zástupnictvím – a to nejen při oficiu nebo při mši svaté, když jsou přímluvy. Svatá Terezie z Lisieux říkala, že kontemplativní řády jsou srdcem církve a srdce je orgán, který rozproudí krev do celého těla. Když mě někdo prosí, abychom se za něj modlili, většinou ho svěřím některému bratrovi. On pak jednou za den bude Bohu připomínat jméno dotyčného, aby se k němu Bůh sklonil a prokázal mu svou lásku.
 
Teroristický útok v redakci Charlie Hebdo rozhýbal celou Evropu. Co vám šlo hlavou?
 
Ve stoletích, jež přijdou, nás čeká zásadní boj. Na jedné straně bude stát liberální ateistická společnost, která je hluboce nespravedlivá, z níž vychází chudoba, bída a otroctví. A na druhé straně budou ti, kdo uznají ve svém životě místo pro Boha. Islámští teroristé útočí na Židy, křesťany a jiné muslimy, je to poblázněné hnutí. Ale zrodilo se v reakci na společnost, která nemá budoucnost, neuznává žádnou transcendenci, žádný přesažný rozměr. Náš nejlepší způsob, jak bojovat proti terorismu, je zvětšit prostor pro Boha ve vlastních srdcích.
 
Jak pohlížíte na své okolí, na českou společnost?
 
Cítím se lépe v Česku než ve Francii. Požádal jsem o české občanství a čekám odpověď. Jsme malá země a mezilidské vztahy jsou tady bratrštější, přátelštější. I co se týká vztahů v církvi, jsou mnohem příjemnější a podstatně srdečnější než ve Francii. Také život je zde jednodušší. Francouzi nejsou nikdy spokojení, pořád si na něco stěžují.
 
 
DOM SAMUEL (*1954) – občanským jménem Yves Lauras – vstoupil do kláštera Notre Dame de Sept Fons v roce 1983. V roce 1990 byl vysvěcen na kněze a posléze opatem Dom Patrikem jmenován převorem. Roku 2002 se stal jedním ze zakladatelů kláštera Matky Boží v Novém Dvoře v západních Čechách. Koncem roku 2011 byl zvolen opatem. V češtině publikoval dvě knihy: Na ohnivém voze (Triáda 2008) a Celým srdcem (Triáda/KNA 2013).

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay