Nejsem nikde pevně zakořeněněný

Vydání: 2006/33 Cesty k novému domovu, 15.8.2006, Autor: Zuzana Burdová

Stěhování pro mnoho z nás představuje katastrofu. Asi každý zná lidové rčení „lepší je vyhořet než se vystěhovat“. Pro některé je ale pobyt mimo domov běžnou součástí života. Jak se na tuto problematiku dívá principál kočovné divadelní společnosti Josef Dvořák, který se svým divadlem mimo domov tráví deset až dvanáct dní v měsíci?

Kde bydlíte, když jste s divadlem „na šňůře“?

V současnosti už ve slušných hotelích, kde se dá nocovat docela dobře. Ze začátku jsem měl takový nápad, že bych si s sebou vozil domov. Vlastní nábytek, obrázky, koberce… Zkrátka, že by za námi jezdil stěhovák a převážel všechno z místa na místo. Mám totiž rád svoji postel a aspoň tu by za mnou někdo vozit mohl!

Křižujete s divadlem Českou republiku. Stihnete při svých cestách i poznat místa, kde hrajete?
Bohužel skoro vůbec. Přijíždím tak dvě hodiny před začátkem představení. Když dohrajeme, štráduju to rovnou do hotelu a druhý den mám ráno vždy vyjednaný tenis. Takže z českých a moravských měst znám kromě divadelních sálů jen tenisové kurty a haly. Odpoledne pak většinou odpočívám před představením. Ale kamarádi ze souboru, kteří jdou večer do baru, chodí pak ráno na zdravotní procházky, takže toho zjistí daleko víc.

Stihnete si k navštíveným městům vybudovat nějaký vztah?
Miluju Krumlov. To je město měst. Praha je krásná, ale Krumlov je podle mě hotová divadelní kulisa.

Co vám na cestách nejvíc chybí?
Mám rád věci, který mám ošmataný, dlažbu, kterou mám ochozenou. Mám rád lidi, které potkávám a hospůdku, kterou znám. A přitom jsem tak často v cizích prostředích, která vlastně rád nemám. Ale když už, tak mě baví courat se inkognito uličkami a čumět přes zahrady lidem do baráků.

Když v podstatě tak nerad cestujete, nebavilo by vás spíš být někde v angažmá?
To je jiný způsob hraní divadla. Ve stálém angažmá člověk nastuduje čtyři role. V šatně má svůj stoleček a chodí stále na jedno jeviště. V tomhle ohledu mám rád změnu. Baví mě hrát v různých divadelních sálech. Bezpečně vím, že každý večer bude jiné publikum – to s námi necestuje. A jsem štastnej, když se přitom mohu potkat s někým, komu záleží na divadle.

Při představeních často glosujete aktuální situaci. Zjišťujete si proto něco o prostředí, kam přijíždíte?
Ne. To se dělávalo dříve při estrádách padesátých a pozdějších let, že umělci jezdívali do jednotlivých měst a vyptávali se na nešvary. A pak hráli nějakou klasiku a najednou řekli: „To je jako váš chodník u radnice“. A lidi se smáli a vřeštěli. To nedělám. Ale mám rád takové poťouchlosti, že třeba obecenstvo v Hradci Králové oslovuji jako „vy, Pardubičtí“, když vím, že je mezi nimi jakási rivalita. A baví mě, jak někteří z nich zatrnou. Nikdy ale nechci, aby to vyznělo jako kritika.

Kolikrát vy jste se vlastně v životě stěhoval?
Z Kadaně do Ústí nad Labem a pak do Prahy. A v rámci Prahy pak ještě čtyřikrát. Do stěhování mě vždycky hnala nutnost, ale nikdy jsem to nebral nijak fatálně. To mi nevadilo. Stěhování je sice strašlivý chaos, všechno je vzhůru nohama, ale stačí doma malovat a blázinec je to stejný.

Jaké důvody vás ke stěhování většinou vedly?
Ze začátku práce, pak rozrůstající se rodina a pak rozchod s partnerkou.

Vytváříte si nějaké vazby k místu kde žijete?
Měl jsem rád jeden z bytů, u kterého jsem mohl mluvit do jeho výstavby. Se stavbyvedoucím jsme pak konzultovali možnosti, aby se z toho stal prostor, který by nám nejvíce vyhovoval. To mě bavilo, ale jinak jsem ten byt bral jako užitkovou záležitost.

A kde se dnes cítíte doma?
Dá říct, že domov mám tady na chalupě. Mám pocit, že sem nějakým způsobem patřím. Nepatřím do velkého města, ani na vesnici, ale do místa, kde kolem mě chodí lidi a já jsem tam sám. Ale zvyknul bych si i jinde. Kdyby nebylo zbytí a tahle chalupa by musela jít z existenčních důvodů z našeho vlastnictví, tak ji prodám. Potřebuji mít pevnou vazbu na lidi, které mám rád. A to když je, tak je mi všechno ostatní úplně jedno. Vím, že nejsem pevně kořeny nikde.

A cíl života? Máte nějaký?
Na tuhle otázku jsem nenašel odpověď. Procestoval jsem velký kus světa. Stál jsem třeba na Mysu Dobré naděje, díval se na dva oceány, a zjistil, že tam být nechci. Byl jsem v Moskvě, kde byla řada zajímavých lidí, ale zjistil jsem, že pijou tak, že tam být nemůžu. Takže doma jsem tady. Občas se vracím na místa, kde jsem vyrůstal. Procházím budovy, ve kterých jsme bydleli a představuju si, jak jsme tam chodili s maminkou a tatínkem. V Kadani na náměstí jsem byl ve svém pokoji, kde dneska sídlí radnice. Když jsem viděl místo, kde stávala kdysi moje postel, lákalo mě si tam sednout a přemýšlet. V tuhle chvilku jsem nejspíš ucítil vazbu k místu. Svoji stopu jsem zanechal i v místním kostele. Každou neděli jsme tam s maminkou chodívali na mši. Kluci v tu dobu na hřišti hrávali fotbal a já zatím nastrojenej sedával na mši, které jsem nerozuměl. Abych si zkrátil chvíli, zavěsil jsem se předníma zubama za okraj lavice. Na ty vyvíjející se zuby mi to dělalo moc dobře. Dělal jsem to pravidelně a za chvilku měl předkus jako hrom. A v té lavici jsou otisky mých dětských zubů dodnes.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay