Nejkrásnější pohnutky i nejtemnější síly

Vydání: 2016/27 Léto začíná poutí na Velehrad, 28.6.2016, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 27-28

Náš svět se potýká čím dál častěji s projevy nábožensky motivovaného (či pod rouškou náboženství se skrývajícího) násilí. Stačí jen připomenout: Paříž v lednu a listopadu 2015, Brusel v březnu 2016 a docela nedávný masakr ve floridském Orlandu. Proč tito lidé sahají k násilným prostředkům při prosazování svých vizí?


Boží pravdu nelze prosazovat lidským násilím.Ilustrační snímek archiv KT

Ve jménu náboženství se lidé v dějinách dopouštěli těch nejušlechtilejších, ale také těch nejobludnějších činů. Taková je poctivá bilance podivné dvojznačnosti náboženské motivace. Platí to napříč světadíly i staletími stejně jako napříč náboženskými tradicemi. Víra dokáže v lidských srdcích roznítit ty nejkrásnější pohnutky i ty nejtemnější síly.

Nevíte, jakého jste ducha?

Proč? Protože věřící člověk bere svou víru vážně. Je to záležitost života a smrti, věc nepodmíněného závazku. Je to zdroj svatého poslání, jemuž je všechno ostatní podřízeno. Proto světci a světice ochotně platí za svou věrnost mučednickou smrtí, proto Matka Tereza nasazuje život ve službě trpícím, proto obětavé řeholnice slouží nemocným až do roztrhání těla. A proto fanatici a fundamentalisté sahají k násilným prostředkům prosazení svých náboženských vizí.

V čem je rozdíl? Jeden je zřejmý hned na první pohled. Ti první nasazují svůj vlastní život, ti druzí maří životy jiných lidí. Ale je tu ještě další rozdíl. Ve snaze prosadit Boží pravdu lidským násilím se totiž skrývá hluboký rozpor. Jde-li o Boží pravdu, Bůh sám se přece postará o její prosazení. Jistě nepotřebuje, aby nějací sveřepí lidé prosazovali jeho pravdu, navíc prostředky, které protiřečí všemu, co svaté knihy říkají o Boží povaze. Právě proto Ježíš napomíná učedníky, kteří by svolávali oheň z nebe na samařskou vesnici, slovy: „Nevíte, jakého jste ducha?“ (Lk 9,55), jak jsme nedávno slyšeli během nedělní bohoslužby.

Fanatik přebíjí vnitřní nejistotu

Ano, všichni svatí horlivci, kteří chtějí násilím prosadit svou vizi, se ve skutečnosti prozrazují právě svou zuřivostí. Proč ten vztek, proč ten neklid, proč ta zběsilost, pokud jsou si jisti, že mají na své straně Stvořitele? A tady nám moudře poradí psycholog. Fanatik zuří, protože přebíjí vnitřní nejistotu. Bojí se, že nemá pravdu. Potřebuje v sobě umlčet hlodavě dotírající pochybnosti asertivním, spektakulárním činem. Chce působit sebejistým dojmem, proto ta zbytečně okázalá, silácká gesta. Potřebuje nějak překonat trýzeň otázek doléhajících na jeho duši. Potřebuje ovládnout a ujařmit úzkostné obavy, které ho mučí. Proto ta nutkavá potřeba vzít Boží spravedlnost do vlastních rukou, sprovodit ze světa domnělé nositele Ne-řádu. Fanatik se zlobí, protože zoufale touží po bezpečí Řádu, které postrádá. Proto platí, co říká C. S. Lewis, že ze všech zlých lidí jsou zbožní zlí lidé ti nejhorší.

Vždyť přece, je-li Bůh na naší straně, k čemu ta zuby skřípějící agresivita? K čemu ta rozzuřená neústupnost? Copak Bůh potřebuje, aby mu lidští horlivci vraceli zpátky vládu nad světem, kterou už už ztrácí? Ale v tom to právě je. Fanatik podvědomě tuší, že neprosazuje Boha, ale svoji představu Boha. Jen o vlastní představu Boha se totiž člověk může úzkostně strachovat. O Boha samého určitě ne.

Drcen nesmírnou tíhou úkolu, který sám sobě uložil, nemůže se fanatik smát, proto ta idiotská vážnost a zamračená zarputilost v jeho tváři. Nemůže si dělat legraci sám ze sebe, to by bylo vlastně skoro rouhání. A nemůže najít vnitřní pokoj, to zázračné niterné rozpoložení, které působí Duch Svatý všude tam, kde lidé opravdu důvěřují Pánu Bohu. Tito lidé ovšem nikdy nesvolávají oheň z nebe na ty, s nimiž nesouhlasí.

A na závěr důležitá poznámka: Proč stojí za to přemýšlet o vnitřní anatomii náboženské sveřeposti, která svolává na druhé oheň z nebe? Jistě ne proto, abychom mohli sami sobě gratulovat, že takoví nejsme, a cítili se náležitě morálně nadřazení všem fanatikům a teroristům. Daleko užitečnější bude proto poctivé úsilí objevovat podobná zakřivení víry v neprobádaných hlubinách vlastního
srdce...

Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay