Nejen pusté místo, ale i samota v davu

Vydání: 2009/9 Různé tváře pouště, 24.2.2009, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

Když se řekne „poušť“, představíme si většinou nehostinný, ba i životu nebezpečný kraj. Ale poušť je odedávna také duchovním pojmem: od zkušenosti Izraele, který byl z egyptského otroctví veden do zaslíbené země pouští, přes Ježíšovu přípravu na veřejné působení na poušti až k poustevnickému hnutí a kající praxi církve v postní době, jak se různým způsobem uskutečňovala a uskutečňuje v průběhu staletí…

Ano, poušť má různé tváře, a to i ta duchovní. Na jedné straně je totiž místem mocných Božích činů ve prospěch lidí, na straně druhé bývá ovšem i místem ďábelských pokušení, duchovní skleslosti nebo pocitů opuštěnosti.

Zvučící poušť

Důvodem, proč byla poušť vyhledávána již v prvotní církvi, je právě ona samota s Bohem. Když je Boží lid na poušti, Bůh může promlouvat k jeho srdci jako ke své milované snoubence (Oz 2,16). Proto mnozí mužové, zvláště po vzoru svatého poustevníka Antonína Egyptského, odcházeli na opuštěná místa, aby žili v důvěrném styku s Bohem. Jejich poušť nebyla prázdná, byla vyplněna Bohem. Po staletích to nádherně vyjádřil sv. Jan od Kříže, když v jedné své básni mluví o „mlčící hudbě“ (música callada) a „zvučící samotě“ (soledad sonora). Ideál důvěrného přebývání s Bohem o samotě představuje pak takto: „V samotě žila / a v samotě již postavila své hnízdo / a v samotě ji vedl / o samotě její drahý, / zraněný rovněž v samotě lásky.“ Do samoty na poušť tedy odchází člověk proto, aby se v samotě od lidí mohl setkat s Bohem!

Záludná poušť

Takto prožívaná poušť je ovšem i místem pokušení a boje s ďáblem: podobně jako izraelský národ a Ježíš za svého pobytu na poušti, i poustevníci museli (a dodnes musejí) počítat s touto tváří pouště. A odmyslíme-li si pro nás poněkud těžko přijatelné způsoby popisů jejich zkušeností s ďábelskými útoky, zůstává v platnosti, že poušť a samota, zvolené pro Boha a setkání s ním, jsou místem zápasu o vlastní identitu a věrnost svěřenému poslání. Zvlášť výrazně je to vidět v líčeních Ježíšových pokušení: Ďábel jej neodvrací od mesiášského poslání, nýbrž mu podsouvá falešné podoby mesiášství: sociální (Mt 4,3–4), „mediální“ (v. 5–7) a modloslužebnou (v. 8–10). Vítězství nad těmito pokušeními je pak bohatě vyváženo ještě větší důvěrností s Bohem (v. 11).

Poušť uprostřed světa

Během středověku se množí více či méně zdařilé pokusy o poustevnický život, ale až s novověkem se objevuje nový fenomén: prožívání samoty s Bohem (a samoty boje proti Zlému) uprostřed světa. Cestu tomu otevřel sv. Ignác z Loyoly, když začal kontemplaci a činnost vnímat jako vzájemně se vyžadující, tudíž od jezuity žádal, aby byl contemplativus in actione (kontemplativní v činnosti). Tento model proměnil mentalitu též ohledně pouště a samoty: nelze to, co je na poušti a samotě podstatné, prožívat i uprostřed světa? Zvláště pak na přelomu 19. a 20. století se tento druh spirituality objevuje stále častěji; stačí jmenovat Maddeleine Delbrél či duchovní syny a dcery Karla de Foucaulda, abychom měli zřetelný doklad tohoto prožívání.

Poušť v davu

Ve víru velkoměsta a moderní civilizace se pak ještě objevuje jiná podoba pouště, navenek tak podobná poušti uprostřed světa, a přece tak odlišná! Jde o samotu v davu, trýznivý pocit osamělosti a opuštěnosti v odcizeném, anonymním světě. Tato poušť je zvlášť bolestná a na člověka doléhající – tím spíše, že není jeho dobrovolnou volbou a není onou „zvučící samotou“, tj. smysluplnou samotou s Bohem. Na poušti v davu není snadné žít, neboť okolí dané osoby ji většinou nevnímá a netuší, jaké drama se tu odehrává. A člověk, který se na této poušti ocitá, velmi často nemá sílu, aby z ní vítězně vyšel tím, že se otevře bližnímu.

Očistná poušť

A je ještě jedna poušť, kterou si občas s pouští v davu pleteme, ač se od ní podstatně liší. Jde o očistnou samotu, zdánlivou opuštěnost od Boha, jež slouží k odstranění všeho, co brání člověku, aby dorostl k opravdovosti lásky k Bohu a bližnímu. Jde o „čištění ratolestí“ (Jan 15,2), aby „nesly hojnější ovoce“ (viz tamtéž). Jde konkrétně o vyprahlost v modlitbě a jiných duchovních úkonech, o starost, že nesloužíme dost Bohu, o obavu, že se mu nelíbíme a není na nás nic skutečně hodnotného. Jan od Kříže označuje toto bolestné období života jako „temnou noc“. Nesmíme ji ovšem ztotožňovat s krizemi, vyrůstajícími z našich nevěrností Bohu nebo ze ztráty smyslu pro jeho přítomnost a působení. Na druhé straně je pravdou, že i tyto krize nebo i poušť v davu se mohou stát očistnou pouští, jsou-li přijaty zrale a prožívány s trpělivostí a pokorou. Poušť má mnoho podob a ne vždy ji umíme prožívat správně. Postní doba je pro nás v každém případě výzvou, abychom na tyto různé tváře pouště nezapomínali a počítali s nimi ve svém životě. Kéž se nám je podaří prožívat moudře – tak, aby se nám nakonec každá z nich mohla stát pouští „zvučící“, plnou Boha.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay