Vydání: 2009/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2009, Autor: Miloš Szabo

Není výjimečné, že známá osobnost mluví o Bohu či víře. Obvykle ji ale mezi ostatními lidmi v kostele nenajdeme. MARII ROTTROVOU lze na bohoslužbách spatřit pravidelně. O Bohu pak nemusí mluvit. Vyzařuje z ní a z jejích postojů. Cestou do Ostravy se zastavila u svého pěveckého kolegy JAROSLAVA WYKRENTA v Přerově a já měl tu čest být u jejich rozhovoru. Oba – Marie (přestože byla nenalíčená) a Jaroslav (přes evidentní zdravotní problémy) – sršeli dobrou náladou. Když jsem od nich po dobrém guláši odjížděl, byl jsem přesvědčen, že o Bohu vlastně nebylo potřeba mluvit. Jejich přátelství je velkým Božím darem. Přátelství prověřené časem.

Váš první společný velký hit Lásko je stále oblíbený.

JW: Prvním kritikem všeho, co jsem kdy napsal, byla vždy moje žena. Když jsem jí něco zahrál, ona řekla: „dobrý“ a odešla, mohl jsem to hned hodit do koše. Když naopak řekla: „Zahraj mi to ještě jednou,“ věděl jsem, že tu píseň mohu pustit dál. Tenkrát u nás byla dokonce moje tchyně, a když se to líbilo i jí, mohl jsem to dát Marjánce. Když jsem ji pak ale poprvé slyšel zpívat někde v Rusku, byl jsem zděšený.

MR: Kapela Flamingo se tenkrát zhlédla v americké skupině Chicago a Richard Kovalčík, jinak vynikající muzikant, rozhodl, že to bude rychlá bigbeatová píseň. Když to kluci na zkoušce začali hrát, dostala jsem takový vztek, až jsem se rozbrečela. Když jsme po dvou letech chystali novou desku, poprosila jsem Vláďu Figara, aby k ní udělal aranžmá jenom s varhanami, případně přidal nějaké smyčce. Natočili jsme to, píseň se začala vysílat v rádiu a lidé se do ní zamilovali.

JW: Na té písni je vidět síla aranžéra – on dokáže i slabé dílo povýšit, nebo tu nejlepší písničku zabít. A Vláďa Figar postupně našel pro mé písničky opravdové porozumění, takže později už říkal: „Napsal jsem wykrentovku. Například…“

MR: Večerem zhýčkaná… Skořápky ořechů…

JW: Skořápky ořechů vůbec není vánoční píseň. Vznikla v Rusku, když umřel Brežněv, byl vyhlášen státní smutek a my neměli co dělat.

MR: Čtyři dny. Byly zrušené koncerty – umíte si představit, co dělali členové kapely.

JW: Vláďa přišel za mnou a žebral o nějaký text, tudíž jsem mu ho napsal. On pak k tomu jen dopsal noty. Původní text byl trošku jiný, končil: „… z potůčku potok, z říčky řeka, kdoví, co na nás ještě čeká.“

MR: …což bylo velmi podezřelé a neprošlo to cenzurou. Tak se nazpívalo: „kdoví, co nás dva ještě čeká.“

Máte k té písni i osobní vztah?

JW: Autor má ze začátku rád vždy to, co udělal naposledy. Mne na vymýšlení nejvíc baví realizace, když písničku dopravujeme k lidem. Když muzikanti předkládají lidem cizí šlágry, okrádají se o jeden rozměr hudby, o to napětí, zda se to lidem bude líbit. K písni Lásko jsem získal vztah teprve prostřednictvím Marie. A dodnes, když někdy sedím za jevištěm a slyším ji zazpívat první takty, naskočí mi husí kůže.

Není obvyklé, aby zpěvák na koncertech představoval autory písně. Vy ale, Marie, Jardu vždy zmíníte.

MR: Protože bez něj by zkrátka ta písnička nebyla. A vůbec, nebýt Wykrenta, nemám co zpívat. U posluchačů mají největší úspěch právě Jardovy písničky. Ostatně autor si zaslouží, aby o něm lidé věděli. Interpret píseň teprve dotvoří a vdechne jí život.

JW: V tomhle je Marie báječná – ona přízeň nepotřebuje získávat, podle mého názoru ona tu přízeň jednoduše má, protože ji nestaví na přízni druhých. Když přijdu na jeviště během jejího koncertu, mám od ní už tak připravenou půdu, že i kdybych snad nic nezazpíval nebo neřekl, budou lidé stejně tleskat.

Přátelství mezi umělci není samozřejmostí.

JW: Ale já to svým způsobem jako samozřejmost beru. Marii znám léta a překvapilo by mě, kdyby to bylo jinak. Přátelství je báječná věc. Každý máme svůj život, ale když se potkáme třeba po půl roce, je to, jako bychom se viděli včera. Důležitý je fakt, že si nikdy nelžeme. Existuje daleko více písní ode mě, které Marie Rottrová nezpívala, než těch, které zpívala. Zahodila je nebo mě s nimi vyhnala.

MR: Prožili jsme spolu spoustu krásných zážitků. Občas jsme byli po koncertech jediní střízliví a museli jsme spolu komunikovat, protože se zbytkem se nedalo.

Kdy jste si uvědomili, co v tom druhém je?

JW: To, co v Marii je z hlediska kumštýřského, jsem věděl poměrně rychle, když jsem ji prvně uslyšel zpívat. A co je v ní lidského, jsem poznal též rychle. Potvrdila mi to v době, kdy jsem byl po mozkové příhodě a ona mě do slova a do písmene vytáhla na jeviště. V Přerově jsem se loučil a chtěl udělat tečku za svojí kariérou. Já nebyl schopen pořádně říct ani jedno slovo, natož hrát nebo zpívat. To bylo před devíti lety v lednu a už v červenci mi Marjánka volala na chalupu: „Bude vánoční koncert a já tě tam potřebuju.“

Co vás to napadlo, pozvat Jardu?

MR: Když jsme hledali hosta pro vánoční koncert, Jarda byl první, kdo mě napadl. Věděla jsem, že i přes zdravotní handicap bude fantastický, že si spolu máme o čem povídat, a pokud zkusí zazpívat svoje písničky, bude to krásné. On však nechtěl, hrozně se bál. Pak souhlasil, avšak po nějaké době volal, že ne. A tak to bylo několikrát.

JW: Marie byla úžasná, měla doslova svatou trpělivost. Na jedné straně jsem si chtěl něco dokázat, na straně druhé jsem se bál. Právě proto, že šlo o Marii. Ona je profesionál po všech stránkách, nemohu jí zkazit koncert.

MR: Dnes už můžu i já říct, že jsem se trochu bála. Tehdy ještě vůbec nechodil, nohy měl ve špatném stavu. Ale věřila jsem, že to dopadne dobře.

JW: Marie, moc jsi mi pomohla. Do smrti ti to nezapomenu. Jakž takž jsem to nakonec zvládnul, pak jsem vylezl za scénu a tam půl hodiny brečel jako želva. Ti lidé byli neskuteční, neskuteční…

Lidé vám, Jardo, tleskají vestoje.

JW: Nevím, do jaké míry v tom hraje roli to, že jsem poloviční Meresjev… Mám za to, že spíše tleskají tomu, jak se s tím vším peru, než mému uměleckému výkonu. A za to jim moc děkuji. Od Marie i od diváků hodně dostávám.

MR: Když po koncertě podepisuju cédéčka, lidé mi často říkají: „Paní Rottrová, je výborné, že jste k nám přivezla pana Wykrenta. Udělala jste nám velkou radost.“

Lidé určitě tleskají i vašemu společnému příběhu.

JW: Snad ano, Marie si umí i na jevišti povídat, takže se před lidmi bavíme; většinou ani předem nevím, na co se mě zeptá. A asi tohle lidé oceňují: že si na nic nehrajeme.

Dnes si ze své nemoci občas i střílíte…

JW: Ale nebylo to tak vždy. Nezapomenu na vánoční koncert v Praze. Recitoval jsem nějaké verše, v sálu naprosté ticho, a během toho přišla ke mně paní a donesla mi růži. Já jsem tu růži jednou rukou vzal a dal do druhé ruky, protože jsem potřeboval dál zpívat. Jenže tu druhou ruku moc neovládám, a navíc mám spasma. Takže ruka se zatínala, trny z té růže se zabodávaly do mé pěsti a kapala z ní krev. A já jsem nemohl dělat vůbec nic. Na jedné straně „keep smiling“, zatímco na druhé straně kape krev.

Sáhl jste si na dno?

JW: To víte, že ano. Nevím, jak to říct.

MR: Já to řeknu za něj. Jarda má fantastickou ženu. Myslím si proto, že dno je teprve tehdy, když je člověk úplně sám. A on nikdy sám nebyl. Má přátele, ale hlavně ženu, která ho vždy podržela a zůstala s ním. Takže úplné dno to jistě nebylo.

JW: Jsem realista a vím, že už to nikdy nebude takové jako předtím. Každou středu míváme tady v Přerově takový chlapinec – kdo z kamarádů má chuť a čas, přijde. Někdy jsme tam dva, někdy je nás patnáct. Máme tam kamaráda, který oslepl a byl psychicky úplně na dně. A já jsem díky Marii už byl na tom tak dobře, že jsem mu mohl říct: „Podívej, nebuď přehnaný optimista: už to opravdu nikdy nebude takové, jaké to bylo. Ale to neznamená, že by to nemohlo být nejlepší, jak to jenom půjde.“ A dnes je to chlap, který se své slepotě dokáže zasmát.

Lidé poslouchají vaše písně a často vám věří. Cítíte za to zodpovědnost?

MR: Já to zažívám na každém koncertě. Byly dokonce doby, kdy mě to tak svazovalo, že jsem zapomínala texty. Říkala jsem si: „Proč ty lidi tady jsou, co ode mě čekají?“ Když jsem přišla k mikrofonu a úplně jsem se třásla.

JW: Lidé čekají, že hvězdy jsou něčím mimořádné. A ony jsou jenom obyčejní lidé. Vždy mě rozzlobí, když někdo říká: „Nezlobte se, já jsem jenom obyčejný dlaždič.“ Člověk se nemá stydět za to, co dělá. Na tomhle světě je potřeba zrovna tak dlaždiče jako šestapadesátého houslisty v symfonickém orchestru.

Oba jste prověřeni časem. Co dosud považujete za svůj největší úspěch?

JW: Za prvé to, že jsem byl až do svých padesáti let relativně zdravý. A za druhé, opravdu si vážím své ženy. Protože vím, co v ní mám. Často se u nás zastaví různí lidé, jsme takové záchytné středisko, kam si chodí vylévat srdce. A to díky mé ženě!

MR: O profesionálním úspěchu bych asi mohla mluvit, ale v osobním životě jsem nebyla moc úspěšná. Nemůžu se vymlouvat na muziku, na povolání. Jsem zkrátka pořád na cestě. Nemám žádný úspěch, nezdolala jsem žádný cíl. Pořád jdu…

Kdy jste nejvíce pocítili pouto přátelství?

MR: Asi když jsem začínala s vánočními koncerty. Byla jsem tenkrát hodně sama, a tak jsem byla moc ráda, že jsem Jardu i s jeho ženou u sebe mohla ubytovat. Naše přátelství se léty utužilo. Když jsem ještě bydlela v Ostravě, Jarda byl můj bližší kamarád, avšak teprve teď je to zřejmě přátelství.

JW: V posledních letech jsme si řekli daleko víc než předtím za třicet roků.

Které vlastnosti si jeden na druhém nejvíce vážíte?

MR: Jarda Wykrent je takový, jaký je… Zkrátka je.

JW: To je zajímavé, já chtěl říct přesně totéž. Že jsem moc vděčný za to, že Marie vůbec existuje. Je to obyčejná ženská, která si na nic nehraje. Už o životě ledacos ví, a přitom to druhým nedává najevo.