Nejde o ničení a kritiku, ale o větší plnost

Vydání: 2012/49 Studenti proti komunistům, 4.12.2012, Autor: František Kunetka

Příloha: Perspektivy

 

Slavení liturgie – projev a součást živé tradice církve

 

Liturgie musí být znovu chápána jako společná služba Božího lidu. Snímek Miroslav Čačík

Jako první ze čtyř významných dokumentů Druhého vatikánského koncilu – tzv. konstitucí – byla 4. 12. 1963 vydána Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium). Snad i proto je v její preambuli (čl. 1) liturgická tematika zasazena do širších programových souvislostí reformy církve. Říká se zde, že cílem koncilu, také však i důvodem, proč byl svolán, je neustálé prohlubování křesťanského života věřících, přizpůsobení proměnných institucí potřebám doby, podpora úsilí o sjednocení křesťanů stejně jako oživení misijní a evangelizační činnosti.

Liturgii církve a její reformu je proto třeba vidět v širších ekleziologických souvislostech; vždyť i nauka o liturgii by mohla být chápána a traktována jako liturgická ekleziologie, která se snaží porozumět víře církve „sub specie celebrandi“. Konstituce o posvátné liturgii se tedy zabývá liturgickým životem církve: stanovuje jeho základní principy, kdy klíčovým teologickým pojmem je mysterium paschale (velikonoční tajemství), formálním principem pak participatio actuosa (činná účast).

Liturgie obsahuje konstantu neproměnnou – tou je rituálně-symbolicky zpřítomňované tajemství Božího sebesdílení vrcholící v tajemství Krista, proměnnou dimenzi pak představuje podoba tohoto slavení, které se děje vždy v určitých podmínkách, je inkulturováno, prožíváno v určité kulturní epoše lidských dějin.

Tento rozměr nese nutně charakter proměnlivosti, neboť participuje na „dějinnosti“ církve jakožto putujícího Božího lidu. Přístup k této dimenzi liturgie je v čl. 23 charakterizován takto: zdravá, živá tradice (sana traditio) obsahuje zároveň vždy i prvek oprávněného pokroku (legitima progressio), který tak představuje organický růst v rámci a limitech určitého stupně poznání a reflexe.

Poznáním k plnosti

V této souvislosti je třeba ocenit trpělivou práci novodobého liturgického hnutí, které se začíná profilovat už v polovině 19. století, kdy například v našich oblastech mohlo navázat na studia o církvi jako tajemném těle, o křestním kněžství věřících (Sailer, Möhler), na činnost benediktinských klášterů, ve 20. století pak na propracování tzv. Mysterientheologie (Casel), na práci věnovanou subjektu liturgie, tedy slavícímu společenství (Guardini), a jeho konkrétnímu praktickému zapojení do liturgického dění (Parsch).

Cennou devizou liturgického hnutí je právě to, že jednotlivé kroky byly podloženy kvalitními teologickými přístupy. Činná účast věřících nezačíná (a ani nekončí) nějakým aktivismem – actuosus není totéž co activus – ale má své pevné zakotvení v účasti na kněžském poslání Krista, která plyne z iniciačního zasvěcení. Podle středověkého pojetí liturgie, které ovšem přetrvávalo v liturgických knihách až do poslední reformy, konali liturgii pouze klerikové, ostatní byli jen přítomni. Konstituce však vychází z toho, že subjektem liturgie je spolu s Kristem celá shromážděná obec, každý věřící je „liturgem“, každý věřící „celebruje“.

Teologická argumentace, opřená o biblické a patristické základy, napomohla pak k jednoznačnému přijetí konstituce biskupy koncilu. Tento přístup k pracím na dokumentu ocenil i jeden z tehdejších teologických poradců Joseph Ratzinger, když hned v roce 1963 po prvním zasedání koncilu charakterizoval projednávání liturgické předlohy jako proces, kdy nejde „o ničení a kritiku, ale o větší plnost“, jde „o návrat k počátkům, o odstranění mnohých dějinných nánosů, které často ve značné míře překrývaly to podstatné“.

Ratzinger říká, že je třeba obnovit „užití Písma v liturgii jako aktuální zvěstování Božího slova“, liturgie musí být znovu chápána jako „společná služba Božího lidu“. V souvislosti s užitím národních jazyků v liturgii připomíná: „Lze jen těžko popřít, že sterilita, ke které byla katolická teologie a filozofie od konce osvícenství často odsouzena, pocházela v neposlední řadě z vazby na jazyk.“ Z pohledu Josepha Ratzingera bylo však pro další vývoj snad nejzávažnější skutečností, že text konstituce odráží změnu v základním eleziologickém přístupu (paradigma), kdy „pojetí církve bylo osvobozeno od hierarchologického zúžení posledních staletí a bylo znovu vztaženo ke svému sakramentálnímu východisku“.

Konstituce o posvátné liturgii je tudíž dokladem posunu od středověkého klerikálního liturgicko-ekleziálního paradigmatu k pojetí bohoslužby jako projevu putujícího a slavícího kněžského Božího lidu.

Kontinuita i diskontinuita

Mnohdy musíme odpovídat na otázku, zda tato liturgická reforma – platí to však obecně pro každou zásadní reformu 
– představuje zlom, či kontinuitu. Tuto problematiku lze řešit pouze v návaznosti na reflexi samotného pojmu tradice. V pojetí dalších dokumentů koncilu (DV 8, LG 12) tradice představuje proces, který neustále probíhá, jde kupředu (proficit), nejedná se o žádný strnulý monolitní útvar.

Papež koncilu Jan XXIII. říkával: „Tradice znamená udržovat oheň, nikoliv ukládat popel.“ Je třeba rozlišovat mezi tradicí a tradicionalismem. Luteránský teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan († 2006) ve svém obsáhlém díle The Christian Tradition tento rozdíl charakterizuje takto: „Tradice je živá víra zemřelých, tradicionalismus je mrtvá víra živých.“ Liturgická reforma zcela jistě není zlomem ve smyslu rozchodu s apoštolskou tradicí, proto nepředstavuje žádnou „revoluci“ v životě církve.

Důležitější je proto zkoumat vztah mezi kontinuitou a diskontinuitou tradice. Liturgická reforma chce totiž zachovat kontinuitu liturgického slavení jako živoucího projevu církve; problém spočívá v tom, že to lze často učinit jen za cenu jisté diskontinuity. Není tedy smysluplné tyto dvě skutečnosti stavět proti sobě. Chce-li reforma zajistit autentičtější kontinuitu tradice, musí mít odvahu některé důležité skutečnosti, na nichž smysl tradice závisí, změnit.

Má-li mít reforma smysl, musí dojít i ke změně liturgické praxe, v opačném případě by to znamenalo její popření. Jestliže ve středověku dochází k tzv. rituální dezintegraci (rozvolnění pout liturgického shromáždění z důvodu užívání nesrozumitelného liturgického jazyka, tiché recitace eucharistické modlitby, zániku rozdělení služeb při liturgii apod.), pak musí být nutným reformním krokem rituální reintegrace, která v zájmu zachování základní kontinuity tradice bude však představovat zároveň její jistou diskontinuitu. To jsou zákonitosti, které z důvodu dějinnosti a částečného charakteru našeho poznání snad nikdo nemůže popřít.

Problém nastává tehdy, když to, co je pochopitelné z pohledu diachronního 
– tedy v našem případě dějinného vývoje liturgických forem, kdy každá v určitém období odpovídala jistému stupni poznání – se klade synchronním způsobem vedle sebe jako rovnocenné. Nelze přece tvrdit, že mezi tím, co existovalo před provedením reformy, a tím, co je jejím plodem, neexistuje žádný rozdíl 
– snad pouze ten, že něco představuje řádnou a něco mimořádnou formu jediného obřadu. Dvě formy mohou být rovnocenné pouze v perspektivě časového sledu, z nadhledu vývoje. Pokud by platily za rovnocenné v pohledu synchronním, ztrácí reforma smysl.

Poslední koncil potvrdil dějinnou nutnost liturgické reformy na základě reflexe mnoha teologických, liturgických a historických podnětů, které byly od poslední tridentské liturgické reformy nabídnuty. Pak ovšem nelze této současné obnovené liturgii, jejíž reforma tyto podněty reflektovala, a pracovala proto již s jinými liturgicko-ekleziálními premisami, přiřadit jako rovnocennou předchozí formu, která je projevem ekleziologie jiné, tj. středověké. To by totiž představovalo problém nejen teo-logický, nýbrž i logický.

Proto papež Pavel VI. v roce 1970 při vydání nového misálu jako plodu reformy římského obřadu zcela oprávněně prohlásil, že „nový Mešní řád (Ordo missae) byl promulgován, aby nahradil starý“, a zdůraznil, že nemluvíme o „nové mši“, ale o „nové epoše“.

Budoucnost reformy

Mám-li na závěr vyjádřit svůj osobní názor, mohu uvést, že se o osud liturgické reformy nikterak neobávám. Když jsme na počátku 80. let v neoficiální teologické formaci kandidátů kněžství i laiků vyučovali liturgiku, byly nové liturgické knihy v platnosti zhruba deset let. Když jsem posluchačům doporučil četbu Konstituce o posvátné liturgii, většinovou reakcí bylo: „Prosím vás, co je tam vlastně nového? Nám se to jeví samozřejmé, my to už praktikujeme a prožíváme.“

To, co se na první pohled může jevit jako odsudek a zklamání, je ve skutečnosti pro reformu jejím velkým oceněním. Jestliže ji totiž od jejího zavedení už první generace zcela spontánně a přirozeně akceptuje, je to svědectvím její oprávněnosti a zdařilosti. Podobně i mnoho odborných studií, zabývajících se recepcí liturgické reformy na našem území, spolu s průzkumy v jednotlivých farnostech svědčí o zcela pozitivním přijetí.

Jestliže Konstituce o církvi (čl. 12) charakterizuje tradici jako vzájemnou interakci a obohacování tří složek – magis-
teria, teologické reflexe a citu pro víru věřících (sensus fidelium) – jsem přesvědčen, že právě sensus liturgicus věřících (u nás umocněn cyrilometodějskou tradicí, pokladem lidové duchovní písně apod.), jejich cit pro podobu „víry slavené“, tedy pro „liturgickou víru“, je zárukou životnosti a správnosti liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu.

Po edici liturgických knih následovala jejich recepce, úkolem, který je před námi, je ovšem permanentní mystagogická reflexe. Koncil totiž kategorii mysteria z liturgie neodstranil, naopak ji prohloubil. Před námi je dlouhá cesta odkrývání smyslu, kořenů i teologických principů liturgické reformy, jejího zařazování do širších souvislostí, jak byly nastíněny v úvodu. S permanentní obnovou celé církve jde ruku v ruce neustálá obnova na poli liturgie. Liturgické hnutí – jak plyne už ze samotného pojmu – se zastavit nemůže, pokračuje dál. Po této cestě budou kráčet již další generace, vždyť – jak říkával Karl Rahner – koncil je „Anfang des Anfangs“, počátek počátku.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay