Vydání: 2017/39 Setkání nádherné a nesdělitelné, 26.9.2017

Ne – s ohledem na to, že nejsem odborník na restituce a nevím, o jaké peníze jde a jakým mechanismem výpočtu se k nim autor dostal.
Neznám mechanismus výpočtu, tak se k tomu opravdu nebudu vyjadřovat. Ani nevím, že by v našem programu byl požadavek, aby se peníze vracely.
Obecně se má za to, že hnutí ANO je strana jednoho muže. Přinejmenším já jsem důkazem toho, že není. Z mého pohledu právníka je nemožné revidovat zákon a navazující smluvní závazky, které stát vůči církvím dobrovolně přijal. Pokud by se tedy jednalo o nějakém vracení, tak za mou osobu ne. Hnutí ANO je diverzifikované, pokud jde o církevní restituce – a já zastávala hledisko nejkonzervativnější, ale také velmi právní, že jistoty ve smlouvách charakterizují právní stát. Když se přijme zákon této povahy, už není cesta zpátky. V tom zůstávám naprosto konzistentní, a pokud budu zvolena, mohu voličům zaručit, že se o to budu vždycky snažit. Já dovedu svůj názor uplatnit. I když moje mínění není vždy respektováno.
Já myslím, že restituce se zdanit nemohou. Už před časem jsem navrhovala, aby v zájmu společenského konsenzu česká veřejnost přijala restituce jako něco, co pomáhá. Tedy že se dříve zanedbané nemovitosti, pole a lesy začnou kultivovat a bude z nich moci profitovat i běžný občan. Bude moci využívat zrekonstruovaných prostor, chodit tam na výstavy, do muzea, na koncerty... Pokud někde chybí sociální zařízení pro handicapované děti, není nic snazšího než se zamyslet nad tím, jestli zrovna prostora, kterou církev získala nazpátek, by nemohla sloužit pro tyto účely. Nemyslím tím jakoukoliv podobu vyvlastnění. Záleží na církvi, aby ukázala, že je prospěšná i pro ateisty.
Děje, ale vidím zde velkou slabinu církevní propagandy. Na dobré příklady z praxe by se mělo mnohem víc mediálně poukazovat.
Dlouhodobě by bylo naprosto ideální, kdyby se církev více zapojovala do života obce tím, že by se účastnila veřejného života, třeba v rámci řízení radnic. Duchovní, který zde působí, by byl součástí jednání rady a jeho hlas by byl slyšet daleko více než teď.
Jeho knížka vyjadřuje budoucnost do roku 2045. Ale v reálném horizontu pěti deseti let bych zaktivizovala politické vedení v obcích a snažila se, aby bylo k církvím otevřenější.
Pana Babiše jsem se na to neptala. Mně z toho vyplývá jediný logický závěr: došlo k přesunu velkého objemu majetku, který měl dříve stát. Postupně dochází k odluce církve od státu, tak ministerstvo financí asi chce mít o zbývajících aktivitách lepší povědomí a vykonávat lepší kontrolu prostředků, které se církvím stále ještě dávají ze státního rozpočtu.
Byla jsem pokřtěna jako miminko, jsem z praktikující katolické rodiny a navzdory tomu, čím si naše rodina prošla, maminka byla vždycky katolička.
Čekala jsem tuto otázku. Na právnické fakultě jsem byla docela dobrou studentkou z hlediska výsledků, navíc organizačně schopná, takže jsem tuto nabídku dostala. Byla jsem trochu handicapovaná tím, že všichni z mé rodiny byli nestraníci a můj otec musel jít v padesátých letech do pohraničí.
Když jsem končila, chtěla jsem zůstat na katedře trestního práva. Zavolal si mě jeden profesor a řekl, že bude třeba stranická příslušnost. Dost jsem váhala, ale nakonec to přijala. Na konci osmdesátých let jsem dostala nabídku z Ústavu státu a práva, že bych se tam mohla věnovat problematice lidských práv. Tam jsem byla i během Listopadu 1989.
Ano, byla jsem úplně první. Někteří kolegové mi říkali: „Počkej ještě týden,“ ale já už nemohla čekat. To bylo jediné moje asi statečné gesto. Tím jsem vymazala svůj hřích, respektive kariérní rozhodnutí, které jsem udělala ve 22 letech.
Myslím, že ano, bylo to určité zpronevěření se etickým principům. Od malička jsem byla vychovávána v souladu s Desaterem. Maminka z mého vstupu do strany nadšená nebyla, otec mi řekl: „Máš jen dvě možnosti: buď emigruj, nebo tam vstup. Jinak dopadneš jako já.“ Zvolila jsem to druhé, ale měla jsem udělat to první.
Dlouhodobě jsem se starala o maminku, která trpěla alzheimerem. Velice si přála odejít z tohoto světa. Přestože byla hluboce věřící, kdyby mohla, určitě by své trápení omezila. Nejsem zásadně proti eutanázii, ale jen v případech, které by byly striktně zákonem upravené. Znám případy, kdy pacient dlouhodobě trpí nesnesitelnými bolestmi, prognóza je nepříznivá a neslučitelná s dalším životem na určité úrovni. Je možné ho odpojit od přístrojů, přestat podávat zvyšující se dávky morfia, nekrmit ho násilím, pokud nepřijímá potravu.
Eutanázie v širším smyslu je všechno, když ukončíte život svým zásahem. Tedy i to, když člověk neposkytne pomoc, jak by mohl.
Pro ukončení bych v odůvodněných případech byla. Jestli máte na mysli formu, kterou předkládá profesor Zlatuška, tedy aktivní eutanázii, s tou nesouhlasím. Což je důkazem toho, že u nás v hnutí mohou žít dva rozdílné názory.
To nejsou otázky, které by byly pro řadu našich voličů kardinální. Je tam otázka emigrace, daní, EET, zákazu kouření... Otázka eutanázie je velmi diverzifikovaná. Neexistuje jednotný názor. Troufnu si však říci, že názor pana Zlatušky je u nás v hnutí v menšině.
Neviděla jsem účetní doklady, žádosti o poskytnutí úvěru... To, co jsem viděla, nenaplňovalo znaky skutkové podstaty dotačního podvodu. Tam je třeba doložit úmysl, že převádíte firmu na jiného vlastníka už s úmyslem vylákat dotaci.
To samo o sobě nestačí. Tento model, přestože se nám třeba nelíbí eticky, je legální. Špatné by to začalo být v momentě, kdy zkreslíte údaje, uvedete nepravdivé údaje... Mohou existovat odposlechy, že někdo volal: „Uděláme z toho rodinnou firmu, abychom dostali 50 milionů, a za pět roků to vrátíme zpátky.“ Pokud by tomu tak bylo, šlo by o dotační podvod. Pokud tam nic takového není, je to účelovka.
Nelíbí se mi, když by se obcházel zákon a dotaci třeba dostala rodinná firma, aniž by splnila podmínky. V tomto případě na podobné důkazy čekám. Většinová média prezentují závěr, že šlo o dotační podvod. Já jsem jako právník mnohem opatrnější. Nelíbí se mi, jak je celá kauza jednostranně prezentovaná a rozděluje společnost. Byla bych opatrnější i jako novinář.
V tom případě by mi to samozřejmě vadilo eticky i po právní stránce. A určitě bych byla velmi zklamaná.
Osobně si myslím, že to tak je. Ale jako právník musím být velmi opatrná. Navíc jako bývalý ministr spravedlnosti.
Ne, to bych určitě neřekla. Okamžitě bych si uvědomila, jak se stanu terčem kritiky, že jako ministr spravedlnosti zpochybňuji justici. V programu, který jsem psala v roce 2013, bylo jedním z hlavních cílů posílit důvěru lidí v nezávislou, nestrannou a spravedlivou justici. Nejsem přesvědčená o tom, že by šlo o úmysl ovlivnit volby, ale působí to na mě tak.
Ta může vyjádřit své pochybnosti, protože už nezodpovídá za resort justice. Ministr by to měl rovnou řešit, mohl by se obrátit na ministra vnitra, měl by chtít přešetření BISem... Nicméně chápu, že to řekl spontánně, emotivně, a pak se od toho distancoval a nechtěl, aby příspěvek vyšel. Ještě se měl omluvit, to mi tam chybělo. Každému mohou ujet nervy.
V normálních dobách ano. Možná ne těsně před volbami, když jsou věci vyhrocené. Sama jsem se s tím ale v této podobě nesetkala. Myslím, že naše justice funguje apoliticky, ale tohle načasování je strašně divné. Kdybych to vyjádřila spontánně, řekla bych, že to je účelová záležitost, ale nechci to říkat, abych nezpochybnila i svoji vlastní důvěru v justici. Nechci zpochybňovat práci ostatních policistů, státních zástupců a soudců.
V minulosti jsem volila spíše sociálně orientované strany: KDU-ČSL, určitou dobu ČSSD. Myslím si, že ANO je strana, která je nejlépe schopná dělat reformy. Třeba i v oblasti spravedlnosti, byť to v našem programu není rozvedeno a zůstalo to jen v rámcové podobě, což mě velmi mrzí. Reformy vždycky bolí a někteří lidé s nimi nesouzní. Hnutí ANO by měli volit lidi, kteří chtějí reformy ve všech oblastech. S tím rizikem, že třeba potom nebudou probíhat tak, jak si představovali.

Blíží se volby. Katolický týdeník – jak mu ukládají církevní dokumenty o médiích – se i v tomto období ujímá své role spolutvůrce veřejného mínění v církvi. Připravujeme pro vás proto předvolební servis.
Jak zdůrazňuje Katechismus katolické církve, „je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k blahu společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody“. Základní věroučný dokument katolíkům připomíná, že „milovat vlast a sloužit jí vyplývá z povinné vděčnosti a z řádu lásky“, a dále, že „podřízenost autoritě a spoluzodpovědnost za obecné blaho s sebou nesou mravní požadavek platit daně, vykonávat volební právo a bránit zemi“.
Abychom přispěli k zodpovědnému rozhodování, připravili jsme, počínaje tímto vydáním KT, předvolební seriál. Chystáme v něm rozhovory se zástupci pěti demokratických politických stran, které mají podle průzkumů nejvyšší šance dostat se do Sněmovny. Zvolili jsme dvě základní kritéria: oslovený zástupce politické strany má být praktikujícím křesťanem, přičemž nemá být lídrem strany. Výběr osob, témat i zpracování je v rukou redakce, nejde o kampaň stran.
Rozhovory přineseme během příštích čtyř vydání KT. Budeme se ptát na témata, která křesťany zajímají, sledovat hodnoty, jimiž se strany zaštiťují (nebo je naopak neberou v úvahu) a zaměříme se i na konzistenci oslovených osobností. Přípravu na volby pak uzavře v KT 41 (s datem od 10. října) tematická dvoustrana. Menším uskupením se budeme věnovat zvlášť, stejně tak i komunistům a extremistům.
Své slovo k nadcházejícím volbám chystají i naši biskupové a my ho samozřejmě také přineseme. Nyní nabízíme čtenářům první z rozhovorů – konkrétně s poslancem ODS Markem Bendou. Oslovili jsme již ANO, TOP 09, KDU-ČSL a ČSSD.
Věříme, že tímto seriálem vám pomůžeme vybrat ty správné zástupce do Parlamentu.