Nedopustit instantní náboženství

Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Jan Mazanec

O tom, co znamená zážitek v oblasti víry, o rozdílu mezi magií a opravdovým křesťanstvím, o podobnostech náboženství a drogové závislosti jsme hovořili s Dr. Michalem Kaplánkem, vedoucím katedry pedagogiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

Má vůbec člověk v duchovním životě toužit po silných zážitcích, nebo má spíš umět přijmout střízlivější všednodennost?

Jestliže chci při modlitbě či bohoslužbě zažít něco, co mě vytrhne ze všednosti, je to úplně normální očekávání. Křesťan má právo zakusit sounáležitost ve společenství věřících, a tak se přiblížit Bohu nejen po stránce racionální, ale i emoční.
Problém začíná tehdy, když si z náboženství udělám jen prostředek k tomu, abych se dostal do nějakého stavu. Samozřejmě známe zázraky, prorocká vytržení, ale zapomínáme na to, že mystika byla v křesťanské tradici vždy spojená s askezí. Učitelé duchovního života po staletí hlásali, že jen ten, kdo se na prvním místě snaží zachovávat zásady křesťanského života, může jako další „stupeň“ obdržet i mystické dary, vidění - silný zážitek.

Co znamená obecně zážitkovost v náboženství?

Jedním z příkladů jsou rituály spojené s oslavou důležitých událostí, známé asi u všech kultur. - V této souvislosti někteří teologové chápou svátosti jako setkání s Kristem v přelomové životní situaci. Tento přelom je přechodem z něčeho známého do neznámého a přináší krizi – a tu lze překonat právě prosbou o nadpřirozenou pomoc (tím se vysvětluje i zájem o církevní křest a svatbu u lidí neúčastnících se života církve). Mezníky byly vždy spojeny s intenzivně prožívanými přechodovými rituály (např. iniciace), při nichž se otvíral prostor pro víru, že v neznámém období se mohu opřít o vyšší (Boží) moc.
Další věc je to, že osobní víra není jen souhlasem rozumu a vůle s články víry, ale spíše zkušeností Boží přítomnosti v mém životě.

Jak se na „vyhledávání“ zážitků dívá křesťanství?

Nedovoluje používat nějaké zvláštní praktiky pro to, aby se jedinec dostal do nějakého stavu. A vždy varovalo před magií – snahou vlastním úsilím ovlivnit nadpřirozené síly. Krásný příklad najdeme v Bibli: Eliášův zápas s Baalovými proroky. Ti se kvůli snaze o zapálení oltáře bodají do vlastního těla a v jakési extázi pak křičí „Baal je veliký“, ale nic se neděje. Zato Eliáš se „obyčejně“ pomodlí (a ještě oltář polije vodou), a oheň přichází – to je kontrast magie a „suché víry“. Tato „suchá víra“ není spojena se silnými pocity, zjevným nadšením nebo okázalými gesty. Její projevy v sobě nemají magickou přitažlivost, její nositelé jsou nenápadní lidé, kteří si víru uchovají i v nejtěžších situacích.

Jaká je víra těch, kteří jen prahnou po silných zážitcích?

Je jim hlavně prostředkem k tomu, aby něco prožili, nebo slouží jako kompenzace něčeho, co jim v životě schází. Blíží se to už zmíněné magii: věřím v nadpřirozeno (třeba i v Boha, i když mám jeho obraz pokroucený) a věřím, že když budu dělat určité úkony, dosáhnu svých přání. Jenže jestliže jde o přání, už vlastně nejde o Boha. A pokud jsou takto náboženské úkony instrumentalizovány, už nejde ani o náboženství - jeho účelem přece není nic produkovat. Zážitky sice k životu křesťana patří, ale křesťanství je nemůže nabízet prvoplánově. Svou víru přece vnímáme jako dar. A dar si sami vyprodukovat nemůžeme.
Mnoho lidí touží po tzv. „instantním“ náboženství – udělám nějaký úkon a přinese mi to kýžený výsledek: slavnostní pocit, nebo dokonce extázi. K instrumentalizaci bohoslužby bohužel přispělo i chybné chápání svátostí, ze kterých se vytrácela vztahová stránka - setkání s Kristem - a zůstalo jen plnění povinností. Svátosti se bohužel v běžné praxi chápaly spíše jako „prostředek posvěcení“, duchovně prospěšný úkon; i bohoslužba pak byla jen jakýmsi „povinným cvičením“. 
Tomuto nepochopení bohoslužby ale lze předejít – mj. větší spoluúčastí věřících, tím, že do ní mohou vložit třeba své radosti, bolesti, otázky. Zdá se mi, že na skutečné touhy účastníků bohoslužeb moc ohled nebereme.

Není pak náboženství podobné droze – někteří (zvlášť mladí) usilují o silnější zážitky, prodlužují modlitby, posty aj.?

Podobnost s drogou je v touze po jiném světě, než který prožíváme. Mladí jsou často zklamaní z šedivého světa (často k tomu přispěje i nezájem rodičů o jejich city, vztahy atd.), a snaží se utéct – a extrémem jsou drogy. Zde může sehrát křesťanství velkou roli: pokud díky němu zažijí něco, co není šedivé, tak drogy nepotřebují.

Co když tito „narkomani víry“ zažijí jakýsi „absťák“, když se pravidelně očekávaný duchovní zážitek nedostaví? Jak jim pomoci?

To může být problém zejména u konvertitů: zprvu jsou velmi nadšení pro víru, ale pak přestanou prožívat očekávané pozitivní zážitky, a může přijít zklamání. Jejich duchovní průvodci by je neměli nechat stupňovat „dávky“ náboženských úkonů a aktivit, ale vysvětlit jim, že i běžný život může být prosvětlen křesťanstvím.
Někteří si zase myslí, že člověk by měl všechna svá rozhodnutí udělat na základě určitého prožitku, znamení nebo osvícení, namísto racionální úvahy. Jenže za výrokem „musím v sobě víc nechat působit Ducha Svatého“ se může někdy skrývat zbytečné čekání na to, až mi Bůh pocitově dá najevo, jakou cestou se mám v životě dát. Přitom to „znamení“ může přijít v jiné formě, třeba skrze každodenní věci.

Má vůbec církev nějak „konkurovat“ nabídkám silných zážitků, které přicházejí „zvenčí“?

Bylo by chybou žádat stupňování zážitků, nabízet při liturgii show. Liturgie by spíš měla být pravdivá a dát prostor i emoční a tělesné stránce člověka – ta byla příliš dlouho v pozadí, ačkoli svátostnost církve je založena právě na tom, že se Bůh projevuje skrze viditelná znamení, skrze hmotné věci. Prožívat vše jen intelektuálně, čistě duchovně, je určitou deformací.

Můžete být ještě konkrétnější?

Občas se diskutuje o možnosti hrát při liturgii hrát rock nebo tancovat. Tanec přece patří k běžnému životnímu projevu; to jen naše evropská tradice považuje za nevhodné se v kostele „rozšoupnout“. Když se na diskusi podíváme hlouběji, zjistíme, že jde o tělesnost: máme dojem, že vše, co je vhodné pro bohoslužbu, by nemělo být spontánní a nemělo by nezdůrazňovat tělesnost.
Podle Thomase Luckmanna dnes nevycházejí zavedená náboženství vstříc touze lidí „dotknout se Božího světa“, překročit všednost a objasňovat smysl jejich existence. Stala se spíše rituálním prostorem, kde kněží určili, co je správné, kdo je správný věřící a co je třeba dělat. Tím se téměř vytratil prostor pro spontánní setkání s nadpřirozenem.

Stalo by se po změně liturgické praxe křesťanství otevřenější hledajícím?

Obecně jde spíše o vztah liturgie a modlitby k životu. Nevěřící má v kostele dojem, že se tam hraje divadlo: na povel se vstává, kleká, opakují se slova, kterým nerozumí (a často mu je nevysvětlí ani přítomní). To není důstojné. Pokud by ale viděl, že modlitby souvisejí s životem přítomných, tak tím může být více osloven.

Duchovní zážitek může přijít jako blesk z čistého nebe. Jenže bouřku nevyvoláš. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay