"Nedonutili mě nenávidět!"

Vydání: 2006/26 Cyrilometodějské dvojčíslo, 27.6.2006

I když jsem dorazil o pět minut dřív, seděla už u okna, u stolku se dvěma židlemi. Ve světlém kostýmku, šedivé vlasy s trvalou ondulací. Modré oči, opálená vrásčitá tvář a laskavý úsměv. Okamžitě ze mě spadla tíseň, to nabízené přátelství viselo ve vzduchu, přivítali jsme se, stisk ruky měla pevný, drsná dlaň. U chladicí vitrínky se zákusky jsme si vybrali něco ke kávě. „Byly to zlý roky,“ usmívala se, i když říkala tohle... „A přitom tatínek dlouho věřil, že to nějak půjde. Ještě v devětačtyřicátým byla pouť s kázáním v Římově, vždycky jsme tam chodili. Toho roku se tatínek potkal na vsi se Šouchou a ptal se, jestli s námi půjde Hanka, jeho žena. Chodívala tam s našima, ještě před válkou. Zbláznil ses? křičel prej na něj tehdy Šoucha. Už ji nepustil, byl od pětačtyřicátýho v komunistický straně...“
„Vím, že na to nerada vzpomínáte...“
„Vesnický boháči jsme podle nich byli,“ řekla tiše, „náš tatínek dřel od rána do večera, byl na nás přísnej, ale spravedlivej, neublížil by nikomu, to mi věřte, měl v srdci zlato... V neděli kostel a občas zašel na karty, na mariáš, to byl takovej jeho jedinej hřích... a další hřích, samozřejmě že nechtěl vstoupit do JZD.“
Oči měla živé a příjemné světlo v nich bylo, jak se zaradovala, že jsem znal všechny ty tomašické chalupy. A všechna jména velkých sedláků, Kubach, Sládek, Jircha. A pan Mařánek, její tatínek, čp. 11.
„A přitom my jsme si nesměli v komoře vzít ani vajíčko, aby se splnily dodávky. Tak vysoký byly a tatínek byl zavřenej, že neplní. Dostal měsíc natvrdo, v době polních prací! Jak mohl potom plnit? Sousedé pomohli, maminka s babičkou dřely a my děti po odpolednách... a dělaly se tehdy domovní prohlídky. A ty pokuty! Dvacet tisíc korun za nesplnění dodávek.“
Pod námi hučela ulice, auta, lidí plné chodníky, všední den.
Jedli jsme lžičkami sachr dort. Dívala se z okna, když mi to vyprávěla, jako by se ten starý film promítal na zeď protější budovy.
„Pak za ním přišli na pole, že se zabavuje samovaz. Tatínek se jen zastavil, klidně se na ně podíval, na ty funkcionáře z družstva, a řekl, ať si ho vezmou. A pracoval dál... my jsme doma s maminkou brečely, povídalo se, že kdo má nad dvacet hektarů polí, vystěhujou ho na druhej konec republiky... a pak přišli na domovní prohlídku, všechno prolezli, jestli nezatajujeme zásoby. A pak tatínka povolali na vojenský cvičení... maminka brečela, byly žně! Chápete to? Byly žně... Bůh nám pomoh a my jsme všechno přežili, tehdy byly věci ještě na lístky jako za války, a my jsme nedostali žádný potravinový lístky, žádný šatenky ani lístky na mýdlo... maminka se šla ptát na národní výbor. Ukázali jí jen nějakou vyhlášku, pamatuju si přesně, jak to maminka říkala: Výhod vázaného prodeje nesmí se účastnit zbytky vykořisťovatelských živlů na vesnicích...“
„A v kterým roce váš tatínek podepsal ten vstup?“ zeptal jsem se. Přerušil jsem její příběh, přetrhl ten film.
„Tohle, co povídám, bylo v padesátým. A tatínek na podzim v jednapadesátým vstoupil do družstva. Radil se s maminkou, chodil za panem farářem... Byla z toho zlá krev na vsi, ale tatínek už věděl, co bude, chápete? Věděl, že se už jinde zavírá. Že stěhujou a vyvlastňujou a někde i věšej sedláky. Chtěl toho ušetřit všechny ty, co měl rád, myslel to dobře, aby nebylo u nás na vsi takový neštěstí. Tak proto jim to podepsal... a taky si myslel, že když on vstoupí, že třeba nechají na pokoji ostatní...“ Její hlas nabyl na naléhavosti, jako by mě přesvědčovala, jako by bylo důležité mi to vysvětlit, více než padesát let po tom všem. „Říkali tomu družstvo vyššího typu nebo jak, sváděli dobytek. Ta naše kravka, Lasička jsme jí říkali, byla poprvé březí, když ji vyváděli, zastavila se před vraty maštale a nechtěla dál. Byl tam takovej schůdek, jen takovej nizounkej schůdek a ona se ho bála a ten jeden krok ne a ne udělat. Pro pána Boha, ty ji tak bili, tak ji tloukli... Tatínek u toho naštěstí nebyl, nevím, jak by se s tím srovnal, ale maminka na ně vyběhla, nebijte tu naši kravku, a oni jí řekli, mlčte, ta už není vaše... tak ji zbili a pak ji nemohli dostat z vejtržku dolů, bylo to hodně z kopce... Nosila jsem pak Lasičce tajně do kolchozní stáje naše dobrý seno, na přilepšenou, než se otelí. Oni ani nevěděli, co taková kráva s telátkem potřebuje...“
Poprvé slzy, ale jen v očích, netekly, protože kapesník měla paní Hermová pořád v ruce.
„A tatínek tam v JZD potom vlastně dělal nádeníka, dávali mu ty nejhorší práce. Na bejvalý Jirchovně dělal, to když Jirchovy potom vystěhovali. Ty pole ležely ladem. Ale tatínek poctivě a bez reptání pracoval, aby jim ukázal, že je pořád sedlák, kterej má svoji hrdost, a že všechnu práci dělá dobře...“
Než jsme snědli zákusky a vypili kávu, ty nejhorší časy pominuly, vyprávění paní Hermové se zadrhlo. Hleděla na mě, že už nemá víc co říct. „Udřel se tam, náš tatínek,“ dodala ještě po chvíli.
„A pak jste odešla?“
„Nemohla jsem se na to dívat. Ale víte, byl u nás pan farář, to už tatínek ležel, byl moc marodnej. Často si povídali. Tehdy zrovna přišel Šoucha, funkcionář MNV. Taky byl nemocnej, a jak tam viděl pana faráře, tak tatínka před ním prosil za odpuštění. Deset let po tom, co nám to všechno udělali. Že prej doba byla krutá a dělaly se přehmaty. Tak to řek, přehmaty. A můj tatínek,“ pokračovala paní Hermová a znova si utřela oči, „můj tatínek mu řekl, že mu to odpouští, víte?“
Přikývl jsem. Taky mě to tlačilo v krku.
„A pak jsem taky slyšela, jak tatínek jednou říkal panu farářovi: Nedonutili mě nenávidět. A s tím můj tatínek umřel a já jsem s tím šla dál a jsem teď tady s váma, stará bába...“ Paní Hermová se dala do smíchu, aby nebrečela.

Z knihy Jiřího Hájíčka Selský baroko (Host 2005)


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay