26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nedělejme raději žádné rozdíly!

20. 6. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/25 Křesťané a sekulární média, 20.6.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Význam slova diskriminovat vnímáme už jen v negativním smyslu. Míníme tím rozlišování, které zvýhodňuje ve srovnatelné situaci jedny proti druhým, čímž ty druhé poškozuje, neboť neuznává jejich rovnost s prvými. Upírá jim tedy základní lidská práva. - Tak si počínají ideologie s totalitní ambicí, které dělí lidi na jedny a ty druhé, přičemž ti druzí jsou „špatní“, protože jsou takoví, jací jsou: příslušníci „vykořisťovatelských“ tříd, Židé, Romové, „barevní“, „nevěřící“ apod. Podobně znějí individuální předsudky některých lidí; mohou být skrývané, ale prozradí se ve vypjatých situacích.
Tento typ diskriminace se protiví našemu smyslu pro spravedlnost. Sami ale nejsme vždycky důslední. Nespravedlnost vnímáme snáze, děje-li se nám, než když ji sami působíme. Nacistický teror je v naší kolektivní paměti zaznamenán, poválečnou odvetu na českých Němcích jsme vytěsnili.

My a oni
Diskriminace typu naši – cizí je v nás hluboce zakotvena. Dítě v druhém půlroce života se na známou tvář usměje, neznámá v něm vzbuzuje úzkost. Má to dobrý důvod, od známé se může (za normálních okolností) nadít vlídného zacházení, u té druhé to není jisté. Obava z jinakosti je prvním krůčkem v sociální orientaci. Záleží na dalším vývoji dítěte, zda se bude jeho orientace kultivovat, anebo zda ustrne na původním černo-bílém schématu. Schéma naši – cizí, čili my – oni, se v nás prvoplánově ozývá co chvíli. „Nám“ bezděčně přisuzujeme kladné vlastnosti, „jim“ záporné. Xenofobie (strach z „cizího“) je vlastně zbytkovým infantilním postojem. S přibývajícím věkem vzrůstá odpovědnost každého normálního člověka za stav jeho mysli i za to, jak se svou xenofobií naloží.

Významový posun
Původně měl výraz diskriminovat význam širší, neutrální. Znamenal činit rozdíl, a to z praktického nezbytí. Na diskriminační schopnosti našich smyslů záleží, na jakou vzdálenost rozpoznáme loď, jezdce, číslo blížící se tramvaje apod. Je nutno rozlišit i lidi a skupiny: dospělé-děti, muže-ženy, nemocné-zdravé, odborníky-laiky, bohaté-chudé atd. V situaci ohrožení (válkou, zločinem) se nevyhneme rozlišení přátel a nepřátel, to ale ztrácí svou neutralitu, i na bránící se straně. Každá válka je zhoubou fyzickou i morální.
I do praktického rozlišování se snadno vloudí hodnocení (užiteční-neužiteční, dobří-zlí). Kritéria důvodného rozlišení nejsou imunní vůči zájmům prestižním, kořistnickým, mocenským, „politickým“. Jen mimořádný smysl pro kardinální ctnosti tomu dokáže zabránit, většinou ale dochází k opaku. Z rozlišení se stává cejch. Obětí jsou skupiny (velké i malé) i jednotlivci.

Kristus lidi necejchoval
Jak si počínal Kristus? Diskriminoval, ale provokativně nedbal dobových schémat (vylučujících Samařany, malomocné, celníky apod.). Necejchoval lidi, ale rozlišoval cesty, jimiž se chtějí ubírat nebo se ubírají. Je rozdíl mezi pšenicí a koukolem, mezi vejít a nevejít do nebeského království. To platí i o těch, které označoval za „pokrytce“, neboť i oni měli stejnou šanci jako cizoložnice: „Jdi – a už nehřeš!“
I v apoštolských dobách bylo nutno z praktických důvodů rozlišovat ty, kdo jsou Kristovi, od těch druhých. Označení „pohané“ ještě nebylo cejchem, byli to adresáti evangelia. Ani „Žid“ ještě nebylo cejchem, přes vzájemné napětí, vždyť prvními křesťany byli Židé. Zde však vzniklo „slabé místo“ – přes výslovné Pavlovo napomenutí (Řím 11,16-24). Jakmile vznikla symbióza křesťanské víry a římské státní moci, situace se změnila. „Křesťan“ se stal řádným občanem a na Židech spočinul cejch. I na pohanech. Původně věcné rozlišení otrávil mocenský zájem, který poznamenal doby pozdější.

Reakce na středověk
Následovala epocha, o niž se vede spor: středověk. Byla slavná, stvořila chorál, katedrálu, univerzitu, rytířský ideál, vyprofilovala Evropu i její potenciál předvoje světové civilizace. Byla i temná. Hromadné vraždy (valdenských aj.), šíření křesťanství „ohněm a mečem“, vyplenění Cařihradu a východní rozkol, inkviziční hranice, útrpné právo, krutá tažení proti „pohanům“ Nového světa i jinde, vzpoura reformace a třicetiletá válka, prý ve jménu toho či onoho pojetí křesťanství...
A církev (posléze „církve“ v množném čísle)? Mnohé se dělo jejím jménem, ale bránila tomu nedostatečně, často mlčela, leckdy přilévala oleje do ohně. Předchozího papeže to velmi trápilo a dal to zřetelně najevo.
Zneužití křesťanství v „náboženských“ válkách 17. století mělo odezvu ve víceméně protikřesťansky zaměřeném osvícenství. To vyhlásilo ideál volnosti, rovnosti a bratrství, ale spíše na papíře. Koloniální výboje již „osvícené“ Evropy v 19. století zatížily její morální konto způsobem, který jí dnes připomíná tzv. třetí svět. K tomu přibyly i události uvnitř Evropy samotné, zejména dvě ničivé války, z nichž ta druhá dovedla do důsledků diskriminaci par excellence: holokaust. Už předtím tu byl gulag.

Tmářské křesťanství?
Proticírkevnímu a protikřesťanskému ostnu osvícenství lze zčásti rozumět jako odmítavé reakci na konflikt předchozí epochy (třicetiletou válku a její důsledky). Osvícenci ho přisoudili náboženskému „fanatismu“. Odtud jejich požadavek tolerance. Konfesijní rozdíly se pojednou jevily jako nebezpečně zpozdilé a křesťanství jako tmářství. Zde je – domnívám se – jedna z inspirací postupující sekularizace, která se stala součástí modernizačního procesu. Ale i zárodek myšlenkového stereotypu, spočívajícího ve znevážení rozdílnosti a jejího odmítnutí, z něhož se stal morální imperativ: nediskriminovat. Osvícenci nebyli důslední. Voltaire gentlemansky ujistil protivníka, že ač s ním nesouhlasí, přiznává mu svobodu projevu, ale na adresu církve vyštěkl: Ecrassez l´infame - zničte tu hanebnici! Křesťanství pak bylo zatlačováno do soukromí. Jeho místo zaujaly náhražky (zbožnění vědy, národa, rasy, třídy). Konfliktům ani „diskriminacím“ nebylo konce. Vyplnily 19. a hlavně první půli 20. století. Současný Západ, vyčerpaný vlastními „občanskými válkami“ a trpící nepřiznaným komplexem viny vůči ostatnímu světu, viny neodčiněné (která někdy nabývá podoby paradoxní sebenenávisti), vsadil pragmaticky na „prevenci“: napříště žádné rozdíly nedělat. Nediskriminovat. Prováděcím nařízením se mu stala „politická korektnost“.

Propagační klacek
Zákaz rozlišování nabyl podoby morálního imperativu. Jakou morální normu ale může ze sebe vydat špatné svědomí? Nemáme prý diskriminovat kultury, náboženství, víru a nevíru, tělo a duši, muže a ženy, homo- a heterosexuály, „úhly pohledu“, přizpůsobivost a nepřizpůsobivost, ba ani psychickou normu a poruchu (jak hlásalo tzv. antipsychiatrické hnutí). Kdo rozlišuje, je doktrinář, fanatik, fundamentalista, rasista nebo fašista. Když někteří naši Romové propadli sugesci ideje uniknout frustraci odchodem na Západ, zapůsobili na ruzyňském letišti britští imigrační úředníci. Ověřovali si materiální vybavenost zájemců pro pobyt v jejich zemi a nevybavené vylučovali. Těmi ale byli Romové. Vida, souběh dvou kritérií: předpokládané neobstání ve Velké Británii (racionální úřední postoj) a příslušnost k romské komunitě (náš neřešený problém). Média obvinila Brity z diskriminace, ba i z rasismu. Výmluvná ukázka toho, že pojem diskriminace, který měl být upřesněn, se stává propagačním klackem. Podobný problém byl zakuklen ve skandálu kolem Matiční ulice v Ústí nad Labem...

Zakázat diskriminaci?
Praktické užívání pojmu diskriminace zaznamenalo během jednoho století posun významu. Původně neutrální, popisný význam byl obdařen morálním obsahem: diskriminací se rozumí křivda. Současně se vytrácí potřeba racionálního náhledu. Pojem křivdy odkazuje k apriornímu rozlišení dobra a zla, zatímco duch doby přenechává tyto kategorie (a hodnoty vůbec) subjektivní volbě, v níž má každý právo na svůj soukromý „úhel pohledu“. Diskriminace je pak pojímána pouze pragmaticky jako odlišnost, která působí politické problémy. Proto je nežádoucí. Nejlépe je prostě ji zakázat. – Tento „úhel pohledu“ však odporuje střízlivému vidění věcí, protože kromě odlišností daných předsudkem existují rozdíly reálné; i reálné handicapy.

Hořké pilulky absurdity
Liberalismus a socialismus, politické filozofie, které se kdysi zasloužily o překonání neoprávněných bariér, časem ztratily schopnost kritické sebereflexe. Dnes jsou to dvě mocné sugesce (ideologie) ovlivňující myšlenkovou atmosféru Západu. Ve jménu lidských práv (práv, nikoli povinností a odpovědnosti) usilují o odstranění diskriminace ve smyslu popření odlišnosti (což se ale, jako u Voltaira, netýká zostouzení křesťanství). Jejich příznivci usilují v řadě zemí EU o prosazení „antidiskriminačního zákona“. Je to snaha, která je ochotna účelově nedbat zdravého rozumu. Pokud se k ní ČR připojí, připravme se na možné komplikace, které nám způsobí v praktickém životě možnost libovolného výkladu takového zákona, i na případné hořké pilulky absurdity.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou