Nedat se obelstít „maškarádami zla“

Vydání: 2012/42 Praha zažila první beatifikaci, 17.10.2012, Autor: Josef Nerušil

MARTA MUNZAROVÁ chtěla studovat matematiku. Protože ale pocházela z lékařské rodiny, rodiče ji nakonec přesvědčili, že medicína bude užitečnější. Po letech s pacienty postiženými rakovinou se rozhodla věnovat čas etice v lékařství.

 Jaký je vztah mezi životem a smrtí? Patří k sobě?

Život je darem od Boha, smrt je však nevyhnutelná. Ono neustále znějící memento mori by nám mělo připomínat, že máme počítat naše dny a vydávat z nich počet. Jsem vděčná za to, že na sklonku života jsem měla možnost – a dokonce povinnost – mnohé promýšlet. Otázky smrti a umírání patří v okruhu lékařské etiky k těm nejdůležitějším.

 Zmínila jste lékařskou etiku. To je totéž, co bioetika?

Ne. Oba pojmy jsou často nesprávně zaměňovány téměř jako synonyma, ale je v nich podstatný rozdíl.

 Jaký?

Bioetika je termín používaný od sedmdesátých let minulého století. Reflektuje pokroky nejen v lékařských, ale i v jiných vědách zabývajících se třeba výzkumem léčiv. Snaží se zohledňovat i požadavky vycházející z jiných oborů, jako jsou právo, sociologie apod. Na tomto poli jde často jen o jakýsi popis problémů a postojů bez jakéhokoli hledání rozdílů mezi správným (dobrým) a nesprávným (zlým). Lékařská etika stojí naproti tomu na tisíce let trvající tradici, jdoucí až k Hippokratovi. Lékaři zprvu přísahali při bozích a bohyních pohanských. Později, v kontextu monoteistických náboženství, byla přísaha vkládána do rukou Božích.

 Která je hlavní myšlenka lékařské etiky?

Celá lékařská etika vychází ze vztahu mezi člověkem, který trpí, a tím, který má to privilegium, že mu může pomoci. Jde doslova o „posvátný“ vztah. Hledání těch nejlepších řešení, jak pomoci, je poté zcela v souladu s rozlišováním dobra a zla. Dnes se i v této oblasti zdůrazňuje především respektování čtyř moderních pravidel: činit dobro, neškodit, respektovat autonomii a spravedlnost. To ale neznamená, že by měl být hippokratovský étos vymazán. Důraz je také kladen na svědomí lékaře, které je velmi často zmiňováno, například i v různých dokumentech Světové lékařské asociace.

 Nemohou však některé přísné zásady zbytečně bránit pokroku, který by mohl zachránit jiné lidské životy?

Mnozí se dnes domnívají, že díky novým biotechnologickým vymoženostem a úrovni poznání je třeba zkoumat vše, co je možné zkoumat, jelikož „je to jistě etické“. Jde přece o dobro lidstva, například o nalezení léčby dosud nevyléčitelných chorob. Takto argumentují třeba ti, kteří se hlásí k využívání embryonálních kmenových buněk. To, že kvůli němu dochází k ničení embryí, nepovažují za nic závažného – „nejsou přece svázáni žádným náboženským kodexem a jsou racionálně uvažujícími lidmi“. Nesdílím jejich názor, a sice proto, že degradace lidských embryí na výzkumný materiál je degradací lidství samotného.

 Tito lidé také namítají, že embryo ještě není „hotovým“ člověkem…

Máme vůbec právo zvažovat, dokdy jsme jen „něčím“, a definovat, odkdy se staneme „někým“ – a poté ve stařecké demenci a umírání případně opět zase jen „něčím“? A kdo nám dal právo, abychom ochraňovali jen někoho, a nikoliv ono „něco“, jemuž nepřisoudíme vůbec žádnou hodnotu? Každý přece ví, že už oplodněné vajíčko je počátkem života neopakovatelné jedinečné lidské bytosti. Je zcela zbytečné, nelogické a nesmyslné rozlišovat preembryo, embryo, fetus, novorozence, atd. Ničím nepřerušený vývoj končí v příznivém případě až umírajícím starcem nebo stařenou. Kdybychom byli ve svém embryonálním stavu zlikvidováni, stěží bychom teď mohli spolu rozmlouvat.

 Proč je dobrovolný odchod ze světa za asistence lékaře z pohledu lékařské etiky nepřijatelný?

Lékař se nemůže a nesmí stát popravčím svého pacienta. O každého se musí starat tak, aby neměl důvod zabití požadovat. Sebevražda je velice smutným zakončením života a je třeba dělat vše pro to, aby se jí zabránilo. V žádném případě však nelze jakési pomyslné „právo“ každého na sebevraždu spojovat se samozřejmostí, že lékař bude tím, kdo ho zabije (eutanazie), anebo tím, kdo mu pomůže radou a podáním „léků“, aby se zabil sám (tzv. asistované suicidium). Je třeba zdůraznit, že hlavními důvody žádostí o eutanazii, doloženými nizozemskými výzkumy, jsou pocity ztráty důstojnosti, ztráty smyslu života, pocit, že je nemocný zátěží pro ostatní, pocit nebo skutečnost opuštěnosti, strach z umírání a bolesti.

 Proč ale zbytečně prodlužovat utrpení, které stejně nakonec skončí smrtí?

Každý člověk má více vzájemně provázaných a neoddělitelných složek – fyzickou, psychickou, spirituální a sociální. Tělesné bolesti jsou už dnes téměř ve sto procentech řešitelné. Ale pokud neošetřujeme i ostatní složky člověka, bolest se skutečně zvládat nedá. Držím v paměti jednu zkušenost z praxe. Vybavuji si mladou paní, která měla kvůli pokročilému – již neléčitelnému – nádorovému onemocnění velké bolesti a mnohokrát denně požadovala silná analgetika, která jí poněkud ulevila. Jednou když jsem za ní přišla, byla jako proměněná a celá zářící mi říká: „Představte si, že mě tady byli navštívit příbuzní a slíbili mi, že si vezmou moji holčičku a postarají se o ni až do své smrti.“ Paní pak několik dní nevyžadovala vůbec žádné léky proti bolesti. To pro mě byla univerzita! Jakmile přestala trpět starostí o svou malou holčičku, ulevilo se jí i ve fyzické bolesti.

 Odpojení pacienta od přístrojů je také v nepořádku?

Zde lze citovat prohlášení Jana Pavla II. z 5. května 1980, ve kterém odsoudil eutanazii, avšak jedním dechem dodal, že „při bezprostředně nastupující smrti, jíž nemůže být zabráněno používanou léčbou, je dovoleno ve svědomí rozhodnout se pro odmítnutí takové léčby, která vede jen k nejistému a bolestnému protahování života“. Pacient má tedy plné právo marnou a obtížnou léčbu odmítnout. Vždyť jsme všichni smrtelníky a všichni zemřeme na tu nebo na onu nemoc. Řádná péče o nemocného a ulevování všem jeho obtížím až do posledního dechu jsou však samozřejmostí. Zdůrazňuji, že to není totéž, co úmyslné nepodání léku neboli zanedbání léčby s cílem ukončit život nemocného. Takové selhání je po mravní stránce totéž jako zabití.

 Co vás vlastně k tak filozofickým otázkám v lékařství přivedlo?

Začala jsem se lékařskou etikou zabývat poté, co jsem viděla tíži této problematiky na onkologii. Tehdy mi to tam přišlo jako hra na schovávanou. Pacienti se nás ptali, jestli mají rakovinu, a my jim odpovídali značně vyhýbavě a lživě – a přitom jak nemocní, tak personál si jistě byli vědomi téže skutečnosti. Také jsem vnímala, jak na lidi působí už jenom zvláštní nemocniční prostředí, vnímala jsem to hrobové ticho v čekárnách. Tak jsem si řekla, že budu-li mít možnost, budu se jednou věnovat lékařské etice. A jsem moc ráda, že se v posledních dvaceti letech udělal v této oblasti veliký pokrok.

 Není podstatou lékařské etiky důraz na lidské svědomí?

Zcela jistě, vždyť – ať už jsme lidmi věřícími nebo nevěřícími – všichni jsme obdařeni darem svědomí. Již Sókratés byl přesvědčen, že v mysli všech lidí existuje vědění, které už předem mají v nerozvinuté formě, a rovněž věděl, že pravda je dříve, než jsme se narodili; její vládu jen objevujeme. Každý člověk má tedy díky svědomí schopnost rozpoznávat totéž společné dobro a společnou pravdu. Je však třeba nedat se obelstít nejrůznějšími „maškarádami zla“.

 Nakolik může být lékaři při práci užitečná víra?

Díky svému zakotvení v důvěře a jistotě, že jde po správné cestě a že nikdy není sám, má 
vše v životě snazší, a to nejen v práci. Je pak mnohem odolnější proti různým uvedeným „maškarádám“. Je mu například naprosto jasné, že zabíjet svého pacienta v jeho nemohoucnosti a beznaději není pro pacienta dobrou smrtí, jak vyplývá z řeckého eu – thanatos, kde euznamená dobrý a thanatos smrt. Ale hlavně si myslím, že křesťanská etika je v souladu se zdravým rozumem. Doktor přece nebude zabíjet svého pacienta, na tom se snad shodneme všichni.

 Někteří holandští kolegové by ale s vámi nesouhlasili. Proč?

Holanďané považují toto zabíjení za dobro, zahrnují je do „péče na konci života“ a do „práva na smrt“ atd. Pozoruji-li takovouto „etiku“, vždy si připomenu, jak Dominik Pecka jednou řekl: „Pokud by z toho, že jedna a jedna jsou dvě, vyplýval nějaký závazek v kontextu mravnosti, pak by určitě vznikly ústavy, v nichž by se vědci snažili dokázat, že jedna a jedna dvě nejsou.“

 Stále hovoříme o smrti a umírání. Určitě ale máte radost ze života svých šestnácti vnoučat, a zvláště pak z obdivuhodné rodiny třinácti dětí syna Patrika.

Mám z toho radost, i když si občas jako babička dělám starosti. Čiší z nich pohoda, drží se Pána Boha a mají se rádi. To je nejdůležitější. A ta jejich sounáležitost v takové velké rodině, to je něco úžasného. Třeba když některé z dětí dostane někde výslužku, vždy se se všemi přesně a spravedlivě rozdělí. Není to nádherné?

Dospěla jsem k hlubokému přesvědčení, že tzv. věčný život žijeme již dnes, a nikoliv až po smrti; vždyť je to otázka vztahu k tomu, v něhož jsme uvěřili. A jelikož víme, že on je cestou, pravdou a životem, a nikoliv smrtí, máme jedinečnou příležitost prožívat svůj život v pokoji a radosti, v níž se rozdíl mezi životem a smrtí zcela stírá, anebo lépe: na narušení tohoto zakotvení je i smrt krátká. Měli bychom denně s Janem Zahradníčkem prosit, „abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili“ a „abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé nezabloudili – ó Kriste, co od smrti klíče máš…“

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

paní profesorka Munzarová Irena 23.10.2012 09:59

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay