Vydání: 2008/49 Marta a Marie v adventu, 2.12.2008, Autor: Jan Paulas

Žijeme v Evropě, která dnes prochází asi svou největší proměnou od dávného stěhování národů. Máme se bát těchto změn, nového soužití různých kultur, etnik a náboženství? A může být takové soužití vůbec pokojné? Následující rozhovor s bosenským františkánem P. Ilijou Jerkovićem ukazuje, že i když nejde o žádnou utopii, bez vzájemné úcty a dobré vůle to asi nepůjde.

Pocházíte přímo z Bosny, která je nábožensky docela pestrá...
Ano, narodil jsem se v severní Bosně blízko města Derventa, kde se nachází františkánský klášter Plechan. Ale blízko je i muslimská vesnice, kousek dál ještě pravoslavná, takže v té oblasti se setkávají tři náboženství, tři kultury a tři národnosti. Sám jsem vyrůstal v křesťanské rodině.

Čím vás oslovili zrovna františkáni?
Pocházím z františkánské farnosti, do které spadá i zmíněný klášter. A zde jsem také potkal některé františkány, kteří mi byli velmi blízcí, s nimiž jsem hodně mluvil – a tak jsem se setkal s jejich způsobem života.

Dlouhá a bouřlivá historie Bosny a Hercegoviny je poznamenaná 700letou přítomností právě františkánů. Kde najdeme ty nejvýraznější stopy jejich působení?
Je zásluhou františkánů, že v Bosně zůstali katolíci. V době turecké nadvlády totiž museli všichni ostatní kněží odejít ze země a jenom františkáni – díky tomu, že byli řeholníci – mohli zůstat a přestáli zde i dobu pronásledování, které bylo velmi tvrdé. Bylo zde mnoho utrpení a naše provincie je plná mučedníků z té doby.
Časem se začali františkáni prosazovat i v různých oblastech, a tím vrůstali do společnosti. V době turecké správy zde totiž nefungovaly školy ani nemocnice – a tak františkáni začali lidi učit písmu, literatuře a některé posílali studovat i za hranice, do našich klášterů, kde jsou školy i univerzity. Jiní františkáni byli zase dobří spisovatelé nebo psali historické knihy. A působili také jako lékaři – ještě dnes zde máme nástroje z té doby, které používali pro léčení.

Čím františkáni zdejší lidi nejvíc oslovili, čím si získali jejich srdce?
Asi nejvýznamnější bylo to, že v té době chodili do rodin v civilu, bez hábitu, a když tam vtrhli Turci a vyzvídali, kdo je tento člověk, tak děti říkaly, že je to strejda. Františkánům se tehdy neříkalo „otec“ nebo „důstojný pán“, ale „strejda“.

Mezi nelehká období patřila i nedávná 90. léta, spojená s bratrovražednou válkou v bývalé Jugoslávii. Překvapila vás všechna ta zběsilost, která se tam najednou objevila?
Pro mě to bylo naprosto nečekané, měl jsem spíš optimistický pohled na svět – a zvláště po pádu „železné opony“, že bude prospívat spíše to dobré. A také zde byly sliby ze Západu, že nám pomůže s budováním demokracie. Místo toho ale spíš pokračovala snaha Srbska vytvořit jakési „Velké Srbsko“ – a s diplomatickou pomocí Ruska a vojenskými prostředky drželi Srbové nad tímto územím svou nadvládu.

Nakolik ta válka proměnila obyčejné lidi, jejich vztahy? A nebyly zde už předtím problémy se soužitím mezi různými etniky a náboženstvími?
Dříve zde byl na náboženském poli klid a mír – možná i kvůli vojenské nadvládě a útlaku. Obyčejní lidé byli schopni žít vedle sebe bez jakýchkoli konfliktů. Když byl muslimský svátek, tak křesťané chodili k muslimům, a když byl zase křesťanský, tak tomu bylo naopak. Bylo zde více spolupráce, důvěry, dialogu. Muslimové byli více otevření evropským hodnotám, protože byli více svázáni s evropskou kulturou. Až během války, když zjistili, že pro ně Evropa nic nedělá, že jim nepomůže, pochopili, že musí žádat pomoc od arabských zemí – a ke slovu přišli extrémní fundamentalisté.

Je vůbec nějaká naděje, že by mohlo dojít k uzdravení těchto vztahů? Co bude asi největší překážkou?
Ten konflikt se dotkl hned tří národů, tří kultur, a proto bude zapotřebí času, aby se na vše zapomnělo. Především tam, kde jsou oběti na životech, není snadné zapomenout. Nedá se chovat, jako by se nic nestalo.
Není také pravda, jak někteří tvrdí, že to byla náboženská válka. Obyčejní lidé dobře vědí, že pravda je jiná. Nedlouho po válce se zde uskutečnilo společné setkání imámů, tedy muslimských duchovních, s katolickými a pravoslavnými kněžími. Setkání organizovala americká armáda, která dostala nakázáno, že tam žádní duchovní nesmějí veřejně promlouvat, že spolu smí pouze pobýt, jíst a mluvit mezi čtyřma očima. Setkání proběhlo velmi pěkně. Na konci jsem se neudržel a pronesl pár slov, jak se mi líbí, že se po deseti letech konečně znovu scházíme, mluvíme spolu a hodujeme – katolíci, pravoslavní i muslimové. Ale nikdo o tom neví, nikdo tento příklad, který můžeme dát druhým, nevidí. Média zajímá jen to, když se setkají nejvyšší představitelé v Sarajevu.

Máte zkušenost ze soužití různých náboženství a kultur už z dětství. Co je největší pohromou takového soužití?
Nejhorší je, když se jedna skupina začne nadřazovat nad těmi ostatními, když začne psát nebo mluvit proti nim. Tehdy přestává být možné svobodné jednání rovného s rovným. Ke slovu přicházejí zbraně, postoje a mechanismy, které už nemají nic společného s náboženstvím či kulturou, ale jde o čistě politické nástroje sledující něčí sobecké zájmy. Nadřazenost – to je nejhorší pohroma pro takové soužití.

Jako františkáni přicházíte při svém poslání do styku se všemi třemi skupinami. Můžete srovnávat, jak je vaše otevřenost na druhé straně přijímána, případně s kým se vám lépe spolupracuje?
Není to lehké přiznat, ale musím říct, že snazší je pro nás navazovat vztahy s muslimy než s pravoslavnými. Je to i tím, že katolíci i muslimové byli nedávnými oběťmi srbské politiky – nejen že společně trpěli, hodně jich bylo zabito, ale dodnes se mnozí nemohou vrátit do svých domovů. A pravoslavná církev zde bohužel sdílí podobné smýšlení jako srbská vláda, neboť se stala jakousi srbskou národní církví. A tak mluví jen o svých lidech, jejich obětech a problémech.

Vraťme se ještě do těsně poválečného období. Co bylo tehdy pro františkány nejtěžší? Co na vás nejvíc dolehlo?
Byly to především důsledky pronásledování. Hodně lidí totiž muselo za války z tohoto území odejít pryč, takže bez těchto spolupracovníků bylo potom těžké pokračovat v jakémkoliv díle. Za války bylo důležité pomáhat hlavně zraněným, nemocným, utečencům, chudým. Organizovali jsme pomoc nejenom pro katolíky, ale i pro ostatní, s nimiž jsme byli nějak v kontaktu. Když válka skončila, tak bylo nejdůležitější pomáhat zase těm, kteří se vracejí. Ale o tom se už v médiích nemluvilo, nebylo to zajímavé. Vznikl dojem, že se v tomto koutě Evropy už nic neděje – když se nestřílí, tak je už všechno v pořádku. Lidé se měli vrátit po deseti letech do svých domů, které byly ale zcela zdevastované, zničené, kolikrát tam nic nestálo. Vojáci spálili nebo odnesli všechno, co mělo nějakou hodnotu. Dokonce když tam byl nějaký dobrý strom, tak ho uřízli, aby ho prodali. Nebo takto odváželi a prodávali i náhrobní kameny. Když se tedy lidé vrátili, neměli často nic. Museli opravovat či stavět, a přitom neměli vodu ani proud, nefungovala veřejná doprava, nic. O těchto problémech se ale nevědělo, nemluvilo, nepsalo.

Do zničených domovů se prý mnozí lidé nechtěli ani vracet, zejména mladí či rodiny s dětmi...
Protože mladí lidé se musejí starat o to, aby měli práci, aby uživili rodinu, aby jejich děti chodily do školy... A tak se nejdřív vraceli většinou jen staří, aby těm mladým připravili podmínky k jejich pozdějšímu návratu.

Kde se angažují františkáni v Bosně dnes?
Budova, která původně patřila františkánům, kde dříve sídlila teologická fakulta, a která byla během války vybombardována, byla po válce s pomocí sponzorů znovu zrekonstruována a nyní zde sídlí organizace Chléb sv. Antonína (charitativní organizace pro potřebné) nebo časopis, který je spojený s výchovnou a vzdělávací činností. Poskytuje se zde ubytování asi pro 80 studentů, kteří chtějí studovat v Sarajevu, a byl zde zřízen i tzv. konvikt, což je jakési gymnázium, kde studují jednak mladí muži, kteří uvažují o vstupu do řádu, ale i děvčata či muslimové. Je to otevřené pro všechny.

Vy sám v současné době vedete jeden projekt v Chorvatsku, který se zabývá rehabilitací postižených dětí. Co vás k tomu přivedlo?
Když jsem se dozvěděl o problémech těchto dětí a zjistil, že stát není schopen se o ně postarat (musí totiž řešit spoustu jiných věcí), tak jsem s pomocí jedné františkánské organizace z Bologni postavil dům u hranice Bosny s Chorvatskem. Máme 47 zaměstnanců a za rok tam projde kolem 500 postižených dětí. Centrum funguje jako poliklinika a poskytuje pomoc lékařskou i sociální.
Když jsem viděl, kolik úsilí stojí rodiče péče o tyto děti (je to třikrát tolik starostí, než vyžaduje péče o zdravé dítě), tak jsem pochopil, že nemůžu zůstat stranou. Zvláště když se objevila spousta lidí, která byla ochotna různým způsobem pomoci. Věděl jsem, že nemůžu sedět doma a číst si časopisy nebo jezdit na dovolenou, když je tady tolik lidí připravených něco udělat, ale chybí jim potřebné zázemí. A proto s pomocí Boží a s jejich přispěním vzniklo před patnácti lety zmíněné centrum – a něco se už za tu dobu podařilo vykonat.

Lze říci, že vás tato služba naplňuje, že tyto děti váš život i něčím obohacují?
Pro mě je takovou odměnou jejich úsměv, když vidím, že jsou šťastné a spokojené. Často jejich rodiče ani nepoděkují, ale pro mě je důležité, že jsem udělal to, co jsem měl udělat.

P. Ilija JerkoviĆ OFM,narodil se 9. 11. 1947 v Bosně, po absolvování klasického gymnázia začal studovat teologii v Sarajevu a poslední tři semestry studia dokončil v Jeruzalémě. Po studiích ho v roce 1975 papež Pavel VI. vysvětil v Římě na kněze. Poté se vrátil do Bosny a jako farář působil na různých místech. V současné pracuje centru pomoci dětem Zlatni cekin (Zlatý groš) a zároveň působí ve farnosti Plechan.