Nechtít změnit všechno naráz

Vydání: 2015/46 25 let práce pro mládež, 10.11.2015, Autor: Aleš Opatrný

Tělesnou teplotu, krevní tlak či krevní cukr lze snadno změřit. Ale jak „měřit“ úroveň duchovního života? A jak si všimnout, že se z našeho žití duchovní život vytrácí nepozorovaně, ale vytrvale?
 
Nový impulz naší víře může dát i účast na duchovní akci (např. setkání Taizé).Snímek Aleš Masner 
 
Pro někoho je upozorněním těžkost, kterou najednou nemůže zvládnout. Pro jiného pohled na někoho, u koho vidí duchovní život skutečně „živý“ a toužil by po něm také. Někdy také zapůsobí vzpomínky. Ale to mnohdy bývá ošidné. Když si člověk totiž vzpomene na časy nadšeného mládí, ať už šlo o mladá léta života, nebo „mladou víru“ získanou v pozdějším věku, bude vždy konstatovat, že zápal mládí už nemá. To je v pořádku. Nemůže ho mít. Ale může mít duchovní zkušenost s růstem, který, jak si nyní všimnul, se zastavil, nebo dokonce obrátil nežádoucím směrem.
 
Jindy se člověka dotkne Pán Bůh jaksi zevnitř – nevíme proč, ale víme, že se tak stalo. A někdy také zapůsobí přednáška, exercicie, četba, rozhovor – zkrátka vybídnutí, které přijde z vnějšku. Je-li to však za mimořádných okolností, jako jsou pouť, exercicie nebo jiný duchovní program na jiném než obvyklém místě, je nebezpečí, že impulz k obnově či prohloubení duchovního života zmizí po chvíli, kdy se člověk vrátí do svého obvyklého prostředí, tedy domů, do zaměstnání, k přátelům. Vrátí se totiž k zažitým stereotypům.
 
Pokud chce někdo obnovit svůj duchovní život a jeho růst, není zřejmě nejdůležitější uvažovat, zda je třeba začít víc číst Písmo, nebo víc chodit na bohoslužby, či víc hovořit s někým, kdo život víry podporuje. To je u každého člověka jiné a také se v průběhu let mění výběr duchovních impulzů, které člověku prospějí. Spíš bude nutné respektovat a realizovat několik jednoduchých, zato mnohdy ne zcela snadných zásad.
 
Tou první je zdánlivá samozřejmost, že v duchovním životě a ve snahách o jeho rozvoj musí jít především o živého Boha, s nímž je dotyčná osoba v kontaktu a chce s ním žít. O nás jde až v druhé řadě. A nejde o to, abychom my sami byli „duchovnější“.
 
Z toho plyne další vcelku samozřejmá věc: Jde-li o Boha a člověka a jejich vztah, je zásadně důležitá modlitba. Delší i krátká, usebraná a mnohdy roztržitá, ale v žádném případě ne jen jaksi výkonová. Nejde o to, aby člověk Pána Boha a svou samolibost obdaroval množstvím modliteb, nýbrž aby prostřednictvím modlitby s ním byl. A to v průběhu dne, denní práce, lidských kontaktů, nejen ráno nebo večer. Protože duchovní život je běžný život oživovaný a vedený Duchem Božím, tedy žitý s Bohem, není to pouhé hromadění zbožných činů.
 
Aby život člověka s Bohem měl z čeho žít, je potřebná „duchovní potrava“. Tou je za běžných okolností především Boží slovo, dále impulzy k životu z víry – ať už čtené v knížkách, nebo slyšené v homiliích a přednáškách – a v neposlední řadě svátosti.
 
Jestliže se tedy člověk rozhodne k zařazení těchto prvků do života nebo k jejich posílení, je důležité, aby si neudělal pro tyto snahy příliš velký a náročný plán. Když by si totiž zaměstnaný člověk například usmyslel, že se bude denně dvě hodiny modlit, nejspíš rychle zjistí, že toho není schopen, a z modlitby nebude nic. Kdyby si ale uložil třikrát denně pět minut modlitby, potom jen těžko dokáže obhájit, že na to nemá čas. Spíš zjistí, že to může být i vícekrát než třikrát.
 
A bude-li někdo chtít ve svém životě změnit všechno naráz, nejspíš nedokáže nic, protože na takovou změnu nemá kapacitu. Ale když se člověku podaří změnit či posílit jednu důležitou složku života s Bohem, nejspíš zjistí, že se změnily i jiné věci k lepšímu, ač na ně přímo nemyslel.
 
Udělat Bohu místo
 
Je pravděpodobné, že každý, kdo poctivě usiluje o co nejplnější život s Bohem a o jeho růst, dojde k poznání, že je slabý a že mnohé z toho, co by chtěl uskutečnit, dost dobře nedokáže. A právě toto zjištění by mohlo vést k nejdůležitější změně: K tomu, aby křesťan víc čekal od Boha než od sebe. Aby nahlédl, že Bůh je první, kdo ho osloví, povzbudí, ukáže mu směr dalších kroků, a on je teprve ten druhý, který na to reaguje. Je tedy třeba především udělat Bohu v životě místo. Nejen tím, že se křesťan zřekne zbytečností nebo špatností, což je nutné, ale že dá ve své víře, ve svém srdci a nadějích větší šanci a důvěru Božímu působení než vlastnímu konání. Potom se dočká změny. A nebude to nejspíš hned.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay