Nechte toho přezouvání a pojďte povídat

Vydání: 2011/2 Jaroslav Seifert, 4.1.2011, Autor: Alois Volkman

Branka bývala vždycky otevřena a domovní dveře většinou v pátek. Hned za brankou stávala hlošina úzkolistá, druh olivy, za léta nachýlená nad vchod. Po schodech do prvního patra, od podzimu do jara, stoupaly květináče, květníky a kořenáče azalek, fialek, břečťanů, klivií a filodendronů. A vždycky mě předběhly a byly nahoře dřív než já.

„Tak co nového? Pojďte povídat a nechte toho přezouvání,“ vítal mne Mistr opírající se o francouzské hole. Anebo: „To jsem rád, že jste přišel, mě dnes ty nohy bolí, zase šel tlak dolů.“ V posledních dvou letech jeho života jsme se spolu setkávali každý pátek. Jednou jsme byli více lékař s pacientem, jindy přítel s přítelem anebo zase krajan s krajanem, neboť jsem pracoval jako venkovský lékař na Kralupsku. Jako pozdrav tohoto kraje jsem si zvykl vozit výborné kralupské dalamánky, při nichž jsem si často připomenul už ze školy známé Seifertovy verše:

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil rukojeti.

Básníkovi vracely sladkou chuť dětství prožitého u dědečka a babičky Borutových v Kralupech. V těch Kralupech, které – jak říkával – „jsou přece tak ošklivé, ale poručte svému srdci?“

ODEPŘENÝ HONORÁŘ

Ve vánočním čísle časopisu Zdraví, vydávaném Československým červeným křížem, vyšla jedna z kapitol knihy vzpomínek Všecky krásy světa s vánoční tematikou. Když jsem v měsíčníku tuto dvoustranu objevil, přinesl jsem ji básníkovi. Bylo to před Vánocemi v roce 1985, tedy v době, kdy po udělení Nobelovy ceny vycházely ukázky z jeho tvorby ve všech možných světových kulturních časopisech a literárních revuích, ale i překlady celých sbírek. Přesto byl potěšen. Když zvedl oči od té dvoustránky a upřel je zpytavě na mě, doložil: „Kdyby mně aspoň poslali“ – a než jsem ho stačil ujistit, že peníze mu pošlou, pokračoval – „alespoň kousíček zdraví jako honorář“. Cítil, jak mu ubývá, jak se mu ho nedostává, ačkoliv nám kolem se nezdálo, že při jeho vitalitě už za měsíc bude honorář v této formě nedoručitelný pro ztrátu adresáta.

VLASATICE

Mám zde ovšem na mysli nejslavnější z „vlasatic“ – Halleyovu kometu. A co je na této „první dámě“ mezi stovkami známých komet tak výjimečného? – ptám se astronoma Jiřího Grygara. Mimo jiné to, že se „periodicky vrací ke Slunci jednou za 76 let a ze Země je viditelná pouhým okem. Její předposlední návrat v květnu 1910 byl historicky třetím nejlepším, pokud jde o geometrii její dráhy. A proto svůj obraz s dlouhým záživým chvostem vryla do paměti očitých svědků na celý život“. K nim patřil i devítiletý chlapec Jaroslav a byl to pro něj tak silný zážitek, že ještě po letech pojmenoval jednu básnickou sbírku po této blýskavici.

…V chomáčcích jisker které nehasly
Hvězda se nenávratně ztrácela…
…vlahý vzduch se vzedmul vůněmi
a já ho vdechoval
i s prachem hvězd.

Psal se rok 1985 a Halleyova kometa se k nám opět po tři čtvrtě století měla navrátit. A byla-li kdysi ve své záhadnosti považována za zlověstné znamení, neměla by být ve vztahu k naší zhoubné civilizaci a vědecko-technické expanzi považována za něco obdobného? Jaroslav Seifert, který měl do posledních dnů čilý a zvídavý zájem o veškeré dění na zemi i na nebi, pozorně sledoval přípravy na uvítání své dávné zatoulané známé. Básníkovi přátelsky a obětavě pomáhající Jiří Drejnar začal pohotově organizovat možnost jejich nového setkání. Se svým přítelem, již zmíněným Jiřím Grygarem, domluvil, že přiveze přenosný hvězdářský dalekohled a básníka vyvezou autem k pražskému letohrádku Hvězda, odkud si bude moci přímo ze sedadla dobře prohlídnout tu nestárnoucí vesmírnou královnu krásy. Několikrát pak Jaroslavu Seifertovi onu smluvenou astronomickou „expedici“ ke Hvězdě připomínal, aby zázračnou kometu nepropásl a mohl ji podruhé v životě ještě vidět. Básník se na svého dobrodince vděčně zadíval a pravil: „To já bych ji chtěl vidět i potřetí.“ Už to nestihl bohužel ani podruhé. Avšak Halleyova kometa, když přelétala v ten čas nad kralupským hřbitovem, hodila do otevřeného hrobu básníkovi „chomáček jisker“ jako svůj pozdrav poslední. A pro nás, co jsme stáli na hřbitově, i pro ty nevpuštěné a zadržené před jeho bránou, včetně Václava Havla, byla náhle neblahým znamením veliké ztráty pro národ režimem ujařmený a lidské důstojnosti zbavený.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay