26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nechoďte na koncerty, které škodí duševnímu zdraví

30. 9. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008

Patří mezi deset nejlepších operních pěvkyň světa. Přesto na schůzku přišla nenápadně nalíčená a sršící laskavostí. Dokázala vytvořit přátelskou atmosféru, kterou doplňovalo její přání mít vedle sebe člověka, s nímž ji pojí krásné lidské pouto přátelství i profesní spolupráce. Našemu rozhovoru pečlivě naslouchal kastelán rychnovského zámku a manažer zdejšího hudebního festivalu Pavel Sršeň. Festival ostatně nese právě jméno Gabriely Beňačkové.

Narozena na Slovensku, žijící v Čechách, vystupovala jste po celém světě. Cítíte se světovou občankou?

Určitě, ale mou vlastí je stále Československo. To, že jsem teď na Slovensku, je spíše satisfakce pro mou maminku. Vracím jí to, že mě na Slovensku přivedla na svět.

Co pro vás, světovou hvězdu, vlastně znamená matka?
Matce jste vděčni za to, že jste přišli na svět. My křesťané se modlíme k Panně Marii jako k Matce ustavičné pomoci. A to je asi obsah slova matka: z lásky vás zplodí, naplní váš život, postaví vás na nohy – a vy pak jedete dál. Matka je grunt rodiny. To je asi spravedlivé slovo pro ženy, které mohly mít a mají děti.

Vy jste pro svou maminku v jednu chvíli obětovala profesionální kariéru. Bylo to těžké rozhodování?
Když jsem se od sestry dozvěděla, že je na tom matka velmi špatně a jde na těžkou operaci, přiletěla jsem hned za ní. Seděla jsem v nemocnici u jejího lůžka a uvědomila jsem si, že tam zůstanu. Lékař mi řekl: „Buď se probere, nebo ne. Její život bude trvat čtrnáct dnů nebo měsíc.“ Najednou z té situace nešlo ven, prodlužovalo se to. Proto jsem začala volat organizátorům svých vystoupení: „Počkejte ještě měsíc.“ Pak to byl další měsíc, do toho druhá maminčina operace, až mi po půl roce agent a intendanti řekli: „Promiň, už čekat nemůžeme.“ A tak jsem řekla, ať mě vyškrtají z obsazení všech operních představení.
Cítila jsem se jako řeholní sestřička v klášteře, která ví, že tam v dané době má být. Předtím jsem prošvihla smrt svého otce a teď jsem si říkala, že s matkou to musí být jiné. Necítila jsem potřebu hlediště, potlesku ani posluchačů. Dostala jsem od Pána Boha talent, využila ho, a teď jsem cítila, že je potřebné udělat něco jiného.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste velkou hvězdou?
Možná ve Vídni, když jsem v roce 1985 obdržela titul Kammersängerin. Ve stejném roce mě u nás jmenovali národní umělkyní. Zatímco v Praze jsem měla pocit, že jsem dostala něco, co se běžně dává až po šedesátce, ve Vídni jsem si to vychutnala. Pravá sláva asi není ta, která přichází v okamžiku, když něco dostáváte, ale když trvá i po delší době. Když si mě tenkrát vybrala vídeňská opera, uvědomila jsem si, že umělecky někam patřím. Druhým velkým okamžikem bylo znovuotevření Národního divadla v Praze v roce 1983 a moje role Libuše. Měla jsem tehdy velkou trému: česká kněžna Libuše je velkou historickou postavou.

Očekával bych mnohem větší trému v newyorské Metropolitní opeře. Tam jste poprvé zpívala česky Dvořákovu Rusalku.
Publikum na ni bylo připraveno. Už před Rusalkou jsem tam zpívala Janáčkovu Káťu a Jenůfu. Kdykoli jsem pak něco českého zpívala v Metropolitní, nebo i v Carnegie Hall, Janáčka nebo Dvořáka, operu nebo oratoria, vždy bylo v hledišti narváno.
Nebyla jsem tolik hrdá na sebe, jako na Československo. Asi jsme mnohem víc tehdy prožívali to, že nezpíváme jen za sebe, ale i za svoji zemi.

Zpívala jste v mnoha městech celého světa. Kam se ráda vracíte – třeba jen ve vzpomínkách?
Kamkoliv, všude mi bylo krásně. Miluju Řím, tam bych dokázala žít – a také spoustu dalších míst v Itálii. Mám ráda Salzburg, ráda se vracím do New Yorku, protože je to ojedinělé místo, kde je vždy všechno poprvé a v umění napoprvé. Dá se říct, že se ráda vracím tam, kde mám dobré známé, krásné vzpomínky, a kde se dá očekávat něco příjemného.

Zmínila jste Řím. Když jste zpívala před Janem Pavlem II., byl papež již starý a nemocný.
Je to nepopsatelný zážitek. Samotný Vatikán je město ve městě, jako byste vstoupili do jiného světa, na jakýsi ostrov víry. Bazilika sv. Petra, Sixtinská kaple… Najednou cítíte, jako byste se vznášeli. Ano, papež byl nemocný, ale přesto velmi vnímavý a ojedinělý člověk, který rozuměl umění. Přišel k nám na podium – a nemusel, mohli jsme my jít za ním – mluvil se mnou polsky, pak slovensky. Měla jsem v tu chvíli pocit veliké pokory. Můj muž mi tehdy říkal: „Já tě snad odsud ani nedostanu ven!“ A potom, papež je přece zástupce Boha na zemi.

Jezdíte na různé regionální festivaly, podporujete dobročinné akce. Co vás vede k tomu, abyste se zajímala i o potřeby jiných?
Jednak už před sebou nemám žádné velké umělecké ambice, myslím, že jsem dosáhla všeho, čeho umělec může dosáhnout. Mohla bych pokojně odejít ze světa. Ale když tady ještě „překážím“, proč bych neudělala něco navíc?! Dnešní doba je hodně o byznysu, o penězích, a je mi toho strašně líto. Lidé by měli být spravedlivě odměňováni za to, co dělají, aby to mohli dělat poctivě, ale ne vždy tomu tak je. A proto každý může pokorně udělat něco v prospěch věci, která je velmi užitečná, ale není zaplacena. Jako známý umělec tak můžu upozornit na mnohou krásnou a potřebnou věc.

Máte štěstí na lidi? Nebo jste naopak zažila hodně zklamání?
Oboje. Když jdete nahoru, nestačíte přeskakovat klacky, které vám házejí pod nohy. Když už někoho nazvu přítelem, musím k němu cítit opravdu velice silné pouto. Možná proto bych skutečné přátele spočítala na prstech jedné ruky. Jedním z nich je tady Pavlík Sršeň. Myslím, že kdybych u něj a jeho rodiny zaťukala o půlnoci na dveře, pustí mě dál.

Může vůbec existovat přátelství v branži operních pěvců?
Občas ano, ale jinak je to spíše o kamarádech a dobrých kolezích. To přitom neplatí pouze o operním zpěvu, takový je každý kumšt. Scházíme se, bavíme se spolu, je nám spolu dobře, ale to, co je privátní, kdo vás trápí, co vás bolí, jak se cítíte, to většinou neprobíráme. Abych byla konkrétní: pokud jsou dvě operní pěvkyně zhruba na stejně vysoké úrovni, mohou být velké přítelkyně a navzájem se ctít. Pokud je jedna z nich jen o malý kousek výš, už z nich skutečné přítelkyně nebudou. Ačkoliv si budou vzájemně přát úspěch, někde v koutku duše ho budou chtít spíš samy pro sebe. Přátelství je zvláštní věc. Bohužel svět, který dnes vnímám a poznávám, je často povrchní, falešný, a na přátelství nestojí.

Vaše úspěchy by vám asi hodně lidí závidělo. Nominace na cenu Grammy v New Yorku, cena A. Toscaniniho v Paříži, Zlatá medaile G. Verdiho, rakouský či bavorský titul Kammersängerin... Který životní okamžik má pro vás největší hodnotu?
Jsou to všechno nádherné a vzácné ceny. Umění je krásné, ale život není pouze o umění. Každý z nás se narodil proto, aby něco dokázal. A život jde dál i po skončení kariéry. Největší hodnota v mém životě? Asi to, že jsem porodila dceru a mám dvě vnučky. Umění vedle problémů a stresů nabízí člověku aplaus – a ten je doslova magický, krmí vás jako mateřské mléko, stáváte se na něm závislým. Trápíte se u zkoušek, překonáváte různé intriky, pláčete, studujete nové party, pak je představení, přijde aplaus a ten vás zase nakopne a žene dál. Jdete do toho znovu a znovu. Ale tou pravou vnitřní slávou je pro ženu porod dítěte. Je v něm velký kus smysluplnosti ženského světa. Žena vlastně celý život někoho rozmazluje, nejen manžela a děti. My ženy se pořád o někoho staráme.

Jakou jste matkou ve vlastních očích?
Myslím, že dobrou, i když mám resty. Kdykoli jsem dceru nechávala doma a odjížděla, vzývala jsem Pána Boha a Pannu Marii o pomoc. Velmi těžko jsem to snášela: kolikrát jsem ji viděla za oknem, jak mávala a plakala. Takový je osud mnoha umělců, bohužel. Asi bych dnes ale udělala to samé. Rušila jsem hodně představení. Když měla třeba dcera horečky, žádného direktora nebo intendanta to nezajímalo. Nevím, jestli jsem měla něco udělat jinak. Asi bych nesměla zpívat a musela bych zůstat doma.

Dnes jste i vy ředitelkou opery Slovenského národního divadla. Jaká budete vůči svým podřízeným?
Nikdy bych nečekala, že se do bratislavské opery vrátím, navíc v takovéto funkci. Když jsem dostala nabídku opeře šéfovat, váhala jsem. Pak jsem si ale řekla, že to chci zkusit. A jestli budu jako šéfka milosrdná a vlídná? Zcela jistě budu vyžadovat disciplínu a budu přísná k umění. A pak snad i vlídná…

Jaké je vaše ředitelské motto jednou větou?
Chci pracovat tak, abych se nemusela stydět za své jméno, které propůjčím nějakému rozhodnutí, když se pod něj podepíšu.
Své jméno jste takto propůjčila novému hudebnímu festivalu v Rychnově nad Kněžnou.
Pavel Sršeň říká, že jsem mu nepropůjčila jméno, ale že je to opravdu můj festival. Nebýt jeho, tak se v Rychnově pravděpodobně neobjevím. Tenhle festival je moje srdeční záležitost. V té době jsem právě přemýšlela o tom, co nového udělám. Půjdu učit? Začnu podnikat? Tehdy mi zavolal neznámý člověk a nabídl mi: „Nechtěla byste k nám?“ Přišel s myšlenkou, že bych na zámku, kde je kastelánem, měla vlastní festival. To, co vzniklo, je jeho myšlenka a mé dílo. Něco jako Boží dar. A pak se to rozběhlo: stala jsem se prezidentkou Janáčkova máje, teď jsem v Bratislavě…

Rozhodovala jste se podobně spontánně, když přišla nabídka zpívat pro Smetanovu Litomyšl v novém oratoriu Mojžíš?
Kdyby to nebylo oratorní dílo, asi bych do toho nešla. Váhala jsem. Nejsem velkým milovníkem moderní hudby, ale ráda vstupuji do nových vod. Ale protože to bylo od paní Bodorové psáno tak trošku pro mě, nabídku jsem přijala. Byla to pro mě opět jiná zkušenost. Museli si s ní poradit nejen umělci, ale i kritikové. A také posluchači.

Ti to dnes při výběru hudby nemají nikterak jednoduché. Co byste jim poradila?
Svým instinktem radím: Nechoďte na představení a koncerty, které škodí vašemu duševnímu zdraví a životu. Takových produkcí je bohužel dost. Vybírejte si dobré a kvalitní tituly – ať je to v opeře, pop music nebo v jakémkoliv jiném umění.

Kdybyste teď stanula před Hospodinem, co byste mu chtěla říct?
Jediné slovo: děkuji... Ano, nic jiného než děkuji.
Připravil Miloš Szabo


Gabriela Beňačková – Čápová(*1947 v Bratislavě) je světoznámá sopranistka slovenského původu a s českým občanstvím. Vystupovala na většině předních světových scén zejména s českým, italským, ruským a francouzským repertoárem. Spolupracovala s nejvýznamnějšími dirigenty a pěveckými partnery své doby (mj. Plácido Domingo, Luciano Pavarotti, Peter Dvorský). Obdržela celou řadu ocenění.




Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou