26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nechci být 'škaredý' ...

1. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/31 Mám strach být ošklivý, 1.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

„Mládí se krášlí samo,“ říkávala kdysi moje babička. Ovšem to bylo kdysi. Jak ukázaly výsledky jednoho zajímavého průzkumu, který jsem měla možnost sledovat, dneska už si to myslí jen málokdo. Drtivá většina dotázaných (zvláště pak mladých, muže nevyjímaje) není spokojena se svým vzhledem. Nejsou prý dostatečně krásní. A pokud nejsou krásní, nemohou být, dle jejich názoru, ani úspěšní ve svém soukromém, a už vůbec ne v profesním životě... A tak pro svůj ideální vzhled dělají všechno: návštěvou značkových prodejen s oblečením a zkrášlovacích salónů či fitness počínaje a ordinacemi plastických chirurgů konče. Svět je zkrátka posedlý krásou. Vybral si ale tu správnou? I o tom jsme hovořili s jáhnem a psychiatrem Maxem Kašparů.

Všichni chceme být krásní, a tedy i úspěšní, obdivovaní, uznávaní. Možná je to jenom můj dojem, ale zdá se mi, že v dávné minulosti užívali lidé v tomto směru přece jen víc rozumu – například pro staré Římany nebyla důležitá jen krása těla, ale i ducha. Dnes o tom můžeme dost často pochybovat... Čím to?
Osobně mám dojem, že postupem času, nejen od dob Říma, ale i od doby ne tak dávné, došlo v tomto směru ke dvěma výrazným změnám - začalo se přistupovat k normalitě jako k výjimečnosti a k abnormalitě jako k normě. Zvykneme-li si na to, budeme děkovat učitelům, že učí naše děti dobře násobilku, a budeme vděční lékárníkům, že nám dali právě ten lék, který je předepsaný na receptu. Ve druhém případě se budeme stydět překročit práh kostela, nevyzkoušet drogy a trpět komplexem méněcennosti za manželskou věrnost.

Jinými slovy - chceme-li být tzv. „in', měli bychom se stydět za to, čím se předchozí generace chlubily, a současně se chlubit tím, za co se styděly. Příkladem mohou být každodenní mravnostní a kriminální skandály slavných, kterým jejich extempore ještě více zvyšují popularitu. „Krásný', opovrženíhodný skandál je pro populární osobnost větším módním doplňkem než vykonaný dobrý skutek. Mám pomalu dojem, že žijeme v zemi, kde nic není hanba.

Proč se krása a vzhled stává pro nás tak důležitou, nezřídka nejdůležitější věcí v našem životě? Obětujeme jim veškerý volný čas i svoje úspory...
Žijeme velice rychle. Nestačíme vnímat jevy, děje a věci tzv. „z gruntu', ale abychom stíhali změny, sbíráme všechno jen z povrchu. Proto se většinou dává přednost četbě povídek před romány, krátkým novinovým zprávám před delšími komentáři a sledování televizních šotů před odbornými diskusemi.

V tomto duchu je potom důležitější zevní krása před vnitřní, povrchní design před obsahem a dojem před smyslem. Zevní má větší šanci, že bude povšimnuto. A tak je při veřejných vystoupeních důležitější to, co si oblékneme, než to, co řekneme.

Současník už ke své kráse nepotřebuje etika, ale vizážistu – což už něco stojí. Proto mi mnohé krásné postavy tohoto světa připomínají strom. Mají naondulovanou korunu i kvalitně oděný kmen. Ovšem plody jejich úst mne vedou k zamyšlení, v jaké půdě mají své kořeny.

Je naděje, že se tento trend zastaví?
Pokud na straně jedné vizážisté, dojmologové a módní návrháři rostou jak houby po dešti, a na druhé straně přestali filozofové, básníci a světci padat z nebe, nemůžeme se divit, že přibíráme více na dojmu než na duchu.

Z hlediska politicko-ekonomického se tento trend asi nezastaví. Všechno je přece v souladu s bezuzdně hlásanou svobodou čehokoli a volným trhem bez přívlastků. Kdo to kritizuje, je „out'. Pokud se na dojmech, maskách, kráse a blýskavé povrchnosti dají vydělat peníze a následně se použijí ke svobodnému trhu, není přece co kritizovat. Že na tom prodělává lidský duch, vztahy nebo všelidské morální hodnoty, to přece nikoho nemusí zajímat. Nedávno mne o tom poučil jistý student ekonomie, který přihlásil svoji půvabnou dívku jako striptérku do erotické show. „Je krásná, a na tom se musí vydělat. O nějaké slušnosti nechci slyšet ani slovo. Ze slušnosti ještě nikdo nezbohatl.'

Kdo má podle vašeho názoru lví podíl na tom, že se zvláště pro mladé stala jejich vnější krása a dokonalost hlavní náplní života a často také nebezpečím (bulimie, anorexie)? Jsou to snad rodiče? Kde dělají chybu? Nebo je za vším televize se svou reklamou?
S oblibou se hovoří o jakémsi novém duchu doby. A v jeho novosti mají prsty všichni. Největší vinu na jeho negativních rysech vidím ve sdělovacích prostředcích. Ty určují trendy nejen v módě, jednání a chování, ale ovlivňují životní zásady, morální postoje, volební preference. A v rukou je mají ti, kteří zase preferují více zisk než veškerou kulturu; jak politickou, tak uměleckou, vztahovou a hodnotovou. Podíl na obsahu onoho ducha má i rodina. Škola podle mého názoru svoji výchovnou roli vzdala, protože „na ni neměla“. On totiž smysl nejen pro krásu, ale především pro krásno, jako akcident dobra, není věcí kabinetových pouček, ale životních postojů. Škola není schopna mladého člověka formovat, ale pouze informovat. Především o tom, kdy se v místní tělocvičně uspořádá nová soutěž Miss.

Máte nějaký recept, jak uvést vše do rovnováhy? Kde začít?
Snad ano, ale nevím o něm. Proto mám sto chutí vyhlásit soutěž o Nejkrásnější řešení.

Řekla bych, že zmíněné problémy se dnes už nevyhýbají ani mladým lidem, již věří v Boha. I oni nejspíš podléhají tlaku okolí. Jaké máte vy sám zkušenosti ze své praxe?
Je-li nějaký problém nebo jev celospolečenský, nevyhýbá se nikomu – věřící nevěřící. K tomu musím dodat, že pojem „věřící' se mi stále více zamlžuje a čím dál méně vím, kdo to je. Je to ten, kdo chodí v neděli do kostela a zbytek týdne žije jako pohan? Ten, který věří všemu, a především v cosi kdesi? Ta, která dala pokřtít dítě, a pak už do kostela nikdy nevstoupí? Ta, která... Ale to jen na okraj tohoto pojmu.

Obecně platí, že mladý člověk - víra nevíra - potřebuje vzory. Jak ve sportu, tak v umění, v profesi i ve společenském obdivu a společenském přijetí. Vzorem se mu stává Miss nebo bohatý teenager. Především a pouze její exteriér nebo tučné konto mladíkova otce - podnikavce.

Na druhé straně je přirozené, že mladý člověk nesnáší na svém čele punc vyloučení z kolektivu a nemá také sílu plavat proti proudu. Zvláště proti všem proudům, které jsou tak silné jako módní trendy. A jsme zase u těch norem. Je těžké odolat. Vždyť je to problém i pro dospělé.

Jak se máme vlastně jako věřící osoby dívat na krásu – dost často bývá prezentována jako něco ďábelského...
Třikrát bohužel, ale máte pravdu. A přesto stačí otevřít biblickou konkordanci a nalistovat heslo Krása. Řada odkazů ve Starém i Novém zákoně hovoří o kráse. Je Božím, nikoli ďábelským darem. Udělat z krásy ďáblovo dílo je stejně hloupé, jako nazvat ďábelským nástrojem nůž jenom proto, že se jím dá zabít člověk, nebo spojovat s pekelnou mocností sexualitu, protože muž dovede znásilnit ženu.

Málo, velice málo se učíme v církvi rozlišovat mezi cílem a prostředkem. Pokud se stane sexualita prostředkem k obdarování druhého, na pravém místě a zdravým způsobem, je Božím darem. Pokud se stane cílem, zotročí člověka, a ten ji zneužije, dláždí si cestu do pekla.

Stejně to platí o kráse. Té lidské především. Stane-li se prostředkem, který okrašluje svět, dává radost očím a hovoří o Dárci veškerého dobra i krásy, je darem požehnaným. Stane-li se krása cílem a všechno ostatní jí slouží jako prostředek, bývá pro majitele krásných tváří velikým nebezpečím. Tak je to se vším.

Myslíte si, že krásný člověk to má v životě jednodušší?
Vzhledem k tomu, že nic není absolutně černé, nebo bílé, nelze říci ano, nebo ne. Spíše bych se zde klonil k odpovědi „jak kdy, jak v čem a jak u koho“.

A co, jsem-li případ opačný, nebylo-li mi krásy shůry dáno... Dnešní mladí by mi řekli: „Běž si hodit mašli.“ Co mi poradíte vy, pane doktore?
Tento problém trápí mnohé a vzhledem k tomu, že doba žádá krásu, trpí spousta mladých lidí komplexem méněcennosti. A mohu ze své zkušenosti říci, že úplně zbytečně. Pokud nám komplex nevytvořilo okolí, máme často snahu vytvářet si ho sami. Prohlásíme se za nehezké, neinteligentní, neschopné. A začneme se podle toho chovat, i když to objektivně skutečně není pravda. Nedělejme to!

Druhá rada, která s první souvisí, zní: „Neodvozujme svoji hodnotu od krásy, výkonu nebo peněz.' Rozlišujme mezi krásou a hodnotou. Vím, že řadě čtenářek a čtenářů to může znít jako profesionálně laciné chlácholení. „No jó, nemám krásnou tvář, ale mám za to krásnou duši.'

Nejsi-li skutečná Miss vesničky, neměj proto v srdci hořkost. Ta se totiž vždycky promítá do tváře. A o to hůř. Měj ráda lidi a svět. Když se ti to podaří, budeš mít nejkrásnější oči nejen u vás ve vsi, kde žiješ, ale na celém světě.

Trend současné doby - všichni chceme být krásní

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou