26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nechávat dětem stále více svobody

5. 6. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/23 Když rodiče mluví dětem do života, 5.6.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Být stále „na příjmu“, když si dítě chce povídat, zajímat se o něj, vymezit mu hranice, ale také poskytnout určitou svobodu... Být rodičem je někdy „nadlidský“ úkol. Jak to všechno zvládat? O tom jsme si povídali s Hanou a Petrem Imlaufovými, kteří připravují snoubence na manželství a sami jsou trojnásobní rodiče.

Myslíte si, že je v pořádku, když rodiče mluví dětem do života?

Hana: Je dobré, aby si rodiče povídali s dětmi o životě, aby se zajímali o to, čím děti žijí, co je trápí. Pokud si odmalička rodiče s dětmi povídají, dá se předpokládat, že otevřená komunikace zůstane i do kritičtějších období dospívání.
Petr: Myslím, že je to základní rodičovské poslání, mluvit dětem do života: jednak slovy, jednak svým životem.

Kdy by to „mluvení do života“ v pořádku nebylo?
Hana:
Asi právě v situaci, kdy by si rodiče nijak zvlášť nepovídali s dětmi v období dětství. A potom v době dospívání, kdy dítě začíná toužit po samostatnosti, by se o něj najednou začali zajímat, vyzvídat, co dělalo a kde bylo. Někdy se smrskne zájem o dítě jenom na jeho výsledky ve škole. To je špatné.

Jak vlastně nalézt hranice osobní svobody dítěte – a jak se ty hranice s věkem liší? Malé dítě je asi potřebuje, ale nebudu přece zakazovat puberťákovi, aby šel s kamarády „pařit“...
Petr:
Je to hodně těžké teoreticky, ale v praxi člověk děti stále vede nějakým směrem, dodává odvahy, povzbuzuje. Tak, jak dospívají, jim můžeme nechávat stále větší svobodu. Potom, když jí chtějí čím dál tím víc, musíme doufat, že jí využijí podle hodnot, které přijaly.
Hana: Je důležité dítěti vymezovat hranice už od útlého věku. Při tom pravdivě vysvětlovat, proč je dobré, aby něco dělalo nebo nedělalo a snažit se, aby tomu porozumělo. A tak ruku v ruce s tím, jak bude dorůstat, mu to budu vysvětlovat stále víc – jako partnerovi, ne jako někomu, komu chci něco zakazovat či přikazovat.

Když má dítě tendenci dělat všechno naopak, než jak mu radí rodiče (ať už v tzv. období vzdoru nebo třeba v pubertě) – jak by se měl rodič v takové situaci zachovat?
Petr:
Možná neexistuje jiná možnost, „než se o ta kamna spálit“. V takové chvíli bychom měli doufat, že hodnoty, které jsme mu předali, nakonec vyplavou na povrch. Že je to skutečně jen v rámci hledání sama sebe a vymezování si svého prostoru. Určitě je tady velké místo pro toleranci.
Hana: Je také užitečné pro období, ve kterém já jako rodič nejsem přijatelnou autoritou, nabídnout dítěti jiné vzory, které mu budou říkat něco podobného jako já, ale jinak. Mohou to být přátelé, kteří jsou věkově blíž našim dětem, a ony jsou ochotné je brát.
Petr: Nebo společenství mladých, také třeba sportovní trenér, který sice nebude mluvit o víře, ale povede dítě k poctivosti a sebeovládání.

Pak nastane období, kdy mladý člověk začíná hledat životního partnera... Pro rodiče je někdy hodně těžké, když jejich zamilovaností poblázněné dítě začne chodit s člověkem, který se jim vůbec nelíbí. Co s tím?
Petr: Já bych řekl, že toto období je ještě těžší než puberta. Chybou je, a to jistě cítíme oba, dítěti říkat, jak je jeho partner „nemožný“.
Hana:
Protože ve chvíli, kdy moje dítě uslyší soudy, které nejsou pozitivní, zablokuje se a nebude chtít slyšet vůbec nic. Ale tehdy, kdy je jen trochu otevřeno diskusi, je dobré mu nadhazovat otázky k přemýšlení. Dávat takové podněty, aby samo hledalo, jestli se jeho vztah rozvíjí zdravě.
Petr: Myslím, že často jsou ti dva okouzleni sami sebou, ale toho, co mají společného, je málo, nebo to ještě nestačili objevit. Čili ptát se, zda mají společné zájmy (výlet, sport, divadlo, zoologická, koncert), jestli si spolu hodně povídají, o zážitcích, pocitech a duchovních hodnotách... Pomoct jim rozšířit to zakoukání do sebe o další prvky.

Co když rodiče zjistí, že jejich dítě už s někým žije? Někteří si to i vyčítají... Jak tomu předejít?
Hana:
Na různých přednáškách, kde se setkáváme s křesťanskou mládeží, jsme zažili i extrémní případy, že jim rodiče radili, ať se k sobě přestěhují, ať si to spolu před svatbou vyzkouší. To nás opravdu zarazilo. Tito rodiče dělají chybu. Pokud to ale rodiče nechtěli, ale stalo se, je těžké hledat viníka. Myslím si, že je mnohem důležitější, aby dítě ještě dříve, než začne s někým vážně chodit, znalo smysl předmanželské čistoty. Pokud mu ji rodiče předkládali jenom jako něco, co církev zakazuje a co se nesmí, dá se předpokládat, že ji přestane dodržovat. Ale pokud bude vědět, že čistota je pro vztah dobrá, pak je menší pravděpodobnost, že k předmanželskému sexu sklouzne.
Petr: Je skutečně důležité, když naše dítě s někým chodí, být „na příjmu“. Někdy si může přijít popovídat, a při tom povídání si svůj postoj ujasňuje. Velkou chybou rodičů je, když si myslí, že dospívající dítě je méně potřebuje. Oni ti dospívající své rodiče často zraňují, říkají jim, jak jsou nemožní, nemožně ostříhaní a oblečení. Ale je povinností rodičů to unést! Protože i když jeden den tohle dítě řekne, druhý den může přijít a chtít si s vámi povídat. Jakmile zjistíme, že naše dítě porušilo předmanželskou čistotu, je dobré to pravdivě pojmenovat, říct, že s tím nesouhlasíme. Zároveň by z nás ale mělo dítě cítit lásku a to, že má dveře domů pořád otevřené.

Někdy se stane, že lidé od určitého věku přestanou chodit do kostela. Poradili byste, jak správně předat víru?
Hana:
Myslím, že předat dítěti víru rodiče musejí společným životem, skrze svůj konkrétní vztah k Bohu, který dětem ukazují. To je něco jiného než příkaz: v neděli se musí do kostela.
Petr: Je třeba co nejvíc zviditelňovat naši víru, aby se nesmrskla jen na chození do kostela.

Když dítě přestane chodit do kostela, někteří rodiče si to hodně vyčítají... Hana: Myslím, že je vždycky velmi bolestné pro rodiče, když jejich dítě tak, jak jde životem, ztratí cestu k Bohu. Ale určitě není dobré se v této situaci obviňovat. To nepomůže ničemu.
Petr:
Řekl bych, že musíme rozlišovat, jestli člověk přestal chodit do kostela, nebo jestli skutečně přestal věřit v Boha. To je první věc. A i kdyby přestal chodit do kostela a přestal věřit v Boha, tak si myslím, že rodiče přesto nemusí být nešťastní, pokud jejich dítě zůstalo dobrým člověkem. Protože my jsme tu od toho, abychom sázeli, ale Bůh dává vzrůst. A víra je v každém případě dar.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou