Nebudu sloužit jinému než Anastázovi

Vydání: 2013/14 Papež omyl nohy mladým muslimům, 3.4.2013, Autor: Aleš Palán

Téma: Anastáz Opasek

Žádné letopočty a výčty panovníků. Historie se dnes učí hlavně na příbězích. Pokud bychom si chtěli věrně přiblížit události 20. století ve střední Evropě, modelovým příkladem by nám mohl být život a dílo břevnovského arciopata Anastáze Opaska. 

Mladý Anastáz Opasek v zahradě Břevnovského kláštera (30. léta 20. století).

Snímek archiv Břevnovského kláštera

V těchto dnech si připomínáme sté výročí jeho narození. Jan Anastáz Opasek se narodil 20. dubna 1913, tedy ještě za Rakouska-Uherska, ve Vídni českým rodičům. Mládí prožil v Kolíně. Stal se benediktinem, teologii vystudoval v Praze a v Římě. V šestadvaceti letech už byl na Břevnově konventuálním převorem. Krátce před komunistickým převratem zde byl zvolen opatem. V devětačtyřicátém byl zatčen – rozsudek zněl na doživotí, ale nakonec si odseděl „jen“ jedenáct let. Po propuštění pracoval v dělnických profesích, po srpnové invazi odešel do exilu. Vrátil se, až když byla možnost obnovit Břevnovský klášter. Zemřel 24. srpna 1999.

Právě v té době jsem s kolegou redaktorem KT Janem Paulasem dokončoval knihu rozhovorů s želivským opatem Vítem Tajovským. Oba opati si byli velmi blízcí, také Tajovského život by mohl sloužit jako učebnice historie pohnutého 20. století. Říkal jsem si, že knižní rozhovor s Anastázem Opaskem by byl neméně podnětný. Břevnovský opat však nečekaně zemřel, nabídku popovídat si jsem mu ani nestihl předložit. „Tak knihu rozhovorů s Opaskem neuděláš,“ uzavřel jsem tuto kapitolu.

Za ty roky jsem vydal zhruba patnáct jiných knižních rozhovorů. A až nyní, kdy jsem začal připravovat téma věnované Anastázi Opaskovi, mi došlo, kolik z mých respondentů Opaska znalo a zmiňovalo se o něm: bratři Florianové, bratři Reynkové, Mons. Kučera… A pochopitelně Vít Tajovský. Uvědomil jsem si, že jsem tu knihu rozhovorů o Anastázi Opaskovi přece jen svým způsobem udělal. Pojďme se na ni tedy v krátkosti podívat.

ROZPUSTA

„Prvně k nám přišel jako sedmnáctiletý student a už tenkrát věnoval na Dobré dílo, tuším, pět tisíc korun. Pobýval u nás se svou matkou (byly to její peníze), jak ta svého synáčka hýčkala!“ vzpomínal na Opaska v knize Být dlužen za duši syn staroříšského vydavatele Josefa Floriana Gabriel. Jeho bratr Jan pak dodával: „Opasek byl příjemný společník. Na jedné straně vystupoval jako honorace a zároveň si z toho tropil žert. Svou důstojnost nebral nikdy moc vážně. Všechno se mu dalo otevřeně říct, nikdy se neurazil.“

Další z Florianových potomků Metoděj dělal od poloviny třicátých let na Břevnově dokonce varhaníka. „Když v září 1949 Opaska zatkli, Metoděj ještě u benediktinů nějakou dobu zůstal, ale pak se vrátil do Staré Říše: prý nebude sloužit nikomu jinému než Anastázovi,“ říkal Gabriel Florian.

Když Anastáze komunisti soudili, měli ve Staré Říši strach, jestli nedostane trest smrti. „V novinách tehdy citovali vyšetřujícího soudce, který se Anastáze výslovně ptal, kam dal svůj kříž. Opasek duchapřítomně odpověděl, že ho odevzdal při své poslední návštěvě v Římě. Ve skutečnosti byl u nás,“ prozradil Gabriel Florian. Vzácný kus se na Břevnov mohl vrátit až po roce
1990.

Jan Florian také zavzpomínal na vyprávění bratra Josefa, který Anastáze navštívil v Praze po jeho propuštění. „Šli spolu po ulici a Anastáz, jakmile uviděl strážníka, se přitiskl ke stěně nebo do výklenku, jako by se chtěl schovat. Josef mu radil, aby to nedělal, že tím na sebe jen upozorňuje, ale všechna slova marná.“

Na první setkání po Anastázově propuštění vzpomíná i Daniel Reynek: „Někdy v šedesátých letech k nám přijelo na dvůr auto, vystoupil chlapík: ‚Jestli pak mě poznáváš?‘ vyzvídal. Kroutil jsem hlavou a pak mi bylo hanba, že jsem Anastáze nepoznal.“

Jeho bratr Jiří v knize rozhovorů Kdo chodí tmami dodává: „Břevnov, než tam Opasek přišel, bylo místo, kde si staří páni žili trochu v pohodičce. Anastáz byl zapálený pro věc, rozpusta, ale chtělo to sehnat deset takových, jako byl on.“

NA OPATSKÉ CELE

Jedním z těch, kteří měli k Opaskovi nejblíže, byl Bohumil Vít Tajovský. Poprvé se setkali na svatbě Tajovského příbuzné a hned poznali, že mají stejné zájmy. „Bylo vidět, že už tenkrát Anastáz inklinoval k řeholnímu životu. Později se rozhodl, že půjde k benediktinům. Po maturitě mě přemlouval, abych s ním šel do Břevnova. Tenkrát to tam vypadalo podobně jako na Želivě: bylo tam jen pár starých paterů a jinak nikdo. Ale Jenda nadšeně prohlašoval: „No právě! Musíme tam vstoupit, abychom to obnovili!“ vzpomínal Vít Tajovský v knize Člověk musí hořeti.

Oba dva, už jako mladí opati, se potkali před únorem v Římě na kapitulách svých řádů – a zanedlouho na cele věznice v Leopoldově. „Vězňové, kteří spolu pracovali v jedné četě, byli dáváni i na společnou celu. Tehdy nás bylo na cele deset a říkalo se jí „opatská“ kvůli tomu, že se v ní sešli hned tři opati – vedle mě a Opaska ještě novoříšský opat Machalka. Seděl tam s námi ještě Áťa Mandl, Tonda Bradnů a jiní. Bylo to opravdu krásné společenství.“

Na základě karikatury patera Ondoka právě tam vznikla Anastázova přezdívka Opat chuligán. „Anastáz byl vždycky vtipným člověkem a mnohdy měl na věci velmi osobité a svérázné názory. Rád si také do druhého zarýpal, ale pokaždé z legrace. Na druhé straně však uměl vyhmátnout jádro věci, trefit se do černého. Proto mu také dali přezdívku Opat chuligán. Jako takový chuligán i vystupoval a myslím, že se tím tak trošku udržoval,“ zamýšlel se Vít Tajovský.

O Anastázovi v letech jeho emigrace mi zase vyprávěl Mons. Pavel Kučera v knize Lágr. Kučera byl táborovým kaplanem v uprchlickém lágru v Zindorfu. „Opasek měl zvláštní charisma na umělce. I na komunisty. Když jsem za ním jezdil do Frankenu, občas jsem mu vytýkal, kolik dává prostoru právě komunistům. Určitý význam to ale mělo: Mlynář a podobní levičáci měli mezi emigranty přece jen svoje publikum a to nemohlo nezaregistrovat, že se dokonce účastnili bohoslužeb. Opasek si právě svou vstřícností dokázal získat lidi jako Karel Kryl. Kdyby se Karel setkal s nějakým farářem-křižákem, asi by se praktikujícím katolíkem nestal.“

Opat Anastáz Opasek tak prošel nejen několika mými knihami… Hlavně ale prošel životy řady z nás. A zanechal zde krásný otisk. Zavzpomínejme tedy na něj.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay