Nebrala jsem si slavného muže

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Od roku 1971 manžel Agnes Štreitové, se kterou má dceru Moniku. Narozen 1946 ve Vsetíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde také poprvé vystavoval. V roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy v Praze a po vyšetřovací vazbě byl odsouzen na deset měsíců s podmínkou na dva roky a zákazem dalšího pokračování v trestné činnosti - tedy fotografování. Po roce 1989 deset let působil externě na katedře fotografie FAMU v Praze a na Slezské univerzitě v Opavě. V roce 2000 se habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie.

Jak se vám žije na Sovinci?
Skvěle, rád se tam vracím, je to můj domov. Nacházím tu klid a odpočinek, a pokračuji tady v práci. Ani doma nemám chvilku volnou, zpracovávám materiály z cest, doháním to, co jsem nestihl, když jsem byl pryč. Sovinecký domov vidím spíš romanticky, moje profese však není vázána na Sovinec.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš život?
Když jsem vstupoval do manželství, žil jsem konvenčně jako můj otec, který byl také vesnickým učitelem. Změna nastala až po roce 1989, kdy jedna cesta následovala za druhou.

Jak prožíváte cesty do zahraničí?
Každá je pro mne přínosem. Mám možnost poznat jiný kraj, jiný mrav, jiný styl. Cesty jsou vždy inspirativní, poznávám různé typy lidí, ovlivňuje to mé vidění.

Na Kavkaz jste jel ve spolupráci s Českou katolickou charitou.
Vždy jsem se zabýval sociální tematikou. Ještě než jsem začal spolupracovat s Charitou, udělal jsem spoustu fotografií nemocných, postižených, starých lidí. Fotografie nerozděluji na „charitní“ a volné; nedám z ruky fotografii, která by neměla výpovědní hodnotu. Moje poslední cesta na Kavkaz změnila můj pohled na náš život i na islám. Nejen z pohledu na vztah muže a ženy, ale i na vztahy mezi lidmi v jejich domácím prostředí. Čečenci jsou jiní než evropské národnosti. Je to poučné i pro nás, kteří právě vstupujeme do Evropské unie: kultura a specifičnost každého národa by měla být zachována. Čečenci jsou v bývalých zemích Sovětského svazu jedni z posledních, kteří nevzdali zápas o svou svébytnost. Jejich rodinný život vychází z islámu, podřízenost ženy vůči muži je na veřejnosti zřejmá, ale v soukromí má žena velké slovo. V uprchlických táborech je hrdost muže narušena. Prožívá trauma z toho, že se nemůže postarat o rodinu. Díky přátelům z Charity jsem tam neměl problémy. Uváděli mne do společnosti, do které bych sám těžko pronikal, bez nich bych nic neudělal. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 19. – 25. června 2018

Chudoba hrozí pětině mladých lidí

Pětinu mladých lidí v Česku, což je asi 300 tisíc, ohrožuje chudoba. Vyplývá to z průzkumu, který pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci zpracovala agentura Median.…

celý článek


Pane, nauč nás modlit se

Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.

celý článek


Do Panamy k Jezulátku

Jaké to bude v Panamě? Setkání mládeže s papežem se tam sice uskuteční až příští rok, ale vedoucí Sekce pro mládež P. Kamil Strak začal minulý týden přípravy přímo…

celý článek


Italové si vždycky nějak pomohou

Diplomat a bývalý arcibiskup Trenta (Tridentu) LUIGI BRESSAN nedávno navštívil Prahu spolu se stovkou obyvatel severoitalského horského regionu v údolí Valle di Ledro. Přijeli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay