Nebrala jsem si slavného muže

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Od roku 1971 manžel Agnes Štreitové, se kterou má dceru Moniku. Narozen 1946 ve Vsetíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde také poprvé vystavoval. V roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy v Praze a po vyšetřovací vazbě byl odsouzen na deset měsíců s podmínkou na dva roky a zákazem dalšího pokračování v trestné činnosti - tedy fotografování. Po roce 1989 deset let působil externě na katedře fotografie FAMU v Praze a na Slezské univerzitě v Opavě. V roce 2000 se habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie.

Jak se vám žije na Sovinci?
Skvěle, rád se tam vracím, je to můj domov. Nacházím tu klid a odpočinek, a pokračuji tady v práci. Ani doma nemám chvilku volnou, zpracovávám materiály z cest, doháním to, co jsem nestihl, když jsem byl pryč. Sovinecký domov vidím spíš romanticky, moje profese však není vázána na Sovinec.

Změnily fotografie nějakým způsobem váš život?
Když jsem vstupoval do manželství, žil jsem konvenčně jako můj otec, který byl také vesnickým učitelem. Změna nastala až po roce 1989, kdy jedna cesta následovala za druhou.

Jak prožíváte cesty do zahraničí?
Každá je pro mne přínosem. Mám možnost poznat jiný kraj, jiný mrav, jiný styl. Cesty jsou vždy inspirativní, poznávám různé typy lidí, ovlivňuje to mé vidění.

Na Kavkaz jste jel ve spolupráci s Českou katolickou charitou.
Vždy jsem se zabýval sociální tematikou. Ještě než jsem začal spolupracovat s Charitou, udělal jsem spoustu fotografií nemocných, postižených, starých lidí. Fotografie nerozděluji na „charitní“ a volné; nedám z ruky fotografii, která by neměla výpovědní hodnotu. Moje poslední cesta na Kavkaz změnila můj pohled na náš život i na islám. Nejen z pohledu na vztah muže a ženy, ale i na vztahy mezi lidmi v jejich domácím prostředí. Čečenci jsou jiní než evropské národnosti. Je to poučné i pro nás, kteří právě vstupujeme do Evropské unie: kultura a specifičnost každého národa by měla být zachována. Čečenci jsou v bývalých zemích Sovětského svazu jedni z posledních, kteří nevzdali zápas o svou svébytnost. Jejich rodinný život vychází z islámu, podřízenost ženy vůči muži je na veřejnosti zřejmá, ale v soukromí má žena velké slovo. V uprchlických táborech je hrdost muže narušena. Prožívá trauma z toho, že se nemůže postarat o rodinu. Díky přátelům z Charity jsem tam neměl problémy. Uváděli mne do společnosti, do které bych sám těžko pronikal, bez nich bych nic neudělal. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay