Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 10.9.2004, Autor: Irena Mácová

KDYŽ JE DIETA NEMOCÍ
Máme tři děti. Nejstarší z nich, už sedmnáctiletá, si vzala do hlavy, že je tlustá. Apelovali jsme na její zdravý rozum, že je to naprostý nesmysl a že jejích šedesát kil při sto sedmdesáti centimetrech je docela normální váha. Začíná odmítat běžnou domácí stravu a pojídá 'své' jídlo. Aby toho nebylo málo, začíná mít depresivní nálady. Náš pan farář se nás už ptal, co s ní je. Říkal, že podle jeho pozorování bývala veselá a 'do party', a že se teď straní všech. J. K., Praha

Není nic neobvyklého, že sedmnáctiletá dívka chce držet dietu. Diktát současné módy (těsná trička, holé bříško, kalhoty 'bokovky') nedává děvčatům šanci skrýt sebemenší nedokonalost postavy a nutí je udržovat váhu na mnohem nižších hodnotách, než je doporučováno z lékařského hlediska. Logické argumenty většinou nepomáhají, protože děvčata se neporovnávají s lékařskými tabulkami, nýbrž s názory svých vrstevníků. Nejúčinnější je s dcerou si o dané situaci promluvit, vyptat se, jaká je její představa ideální váhy a jakým způsobem by jí chtěla dosáhnout. Přátelský rozhovor, ve kterém projevíte pochopení pro její obavy, vám umožní dívku upozornit i na jiné způsoby tvarování postavy (cvičení je sice namáhavější, ale dlouhodobě účinnější a také zdravější) a současně získáte kontrolu nad váhovým úbytkem i nad způsobem jeho dosažení. Ne každá dieta je známkou poruchy příjmu potravy, ale mohla by se jí snadno stát zejména v okamžiku, kdy, jak píšete, je doprovázena depresivními náladami, pojídáním 'svého jídla' a stažením se z kolektivu. Jestliže je váhový úbytek předem daný a nijak drastický (tak do pěti kilogramů), doprovázený pocitem radosti z úspěchu, dosažený především cvičením anebo dodržováním zásad zdravé výživy, je vše v pořádku. Jestliže ale dcera jí raději v skrytu, odmítá jakoukoli normální stravu, nebo naopak pořádá 'nájezdy na ledničku' doprovázené následnou nevolností až zvracením, stahuje se do sebe, straní se kamarádů a myšlenky kolem jídla se stávají hlavním tématem jejích rozhovorů, je na místě vyhledat odbornou pomoc. V tomto případě by se mohlo jednat o závažné onemocnění, označované jako porucha příjmu potravy. Od 'obyčejné' diety se zpočátku neliší. Dívka (u chlapců se toto onemocnění vyskytuje vzácně) je nespokojená se svým vzhledem, a rozhodne se 'na sobě pracovat'. Děvčata svým hubnutím neřeší problém s postavou, ale problém se vztahy, které se v období puberty prudce mění. V nastalém zmatku je jejich tělo to jediné, co mohou mít zcela pod kontrolou. Nově získaná schopnost potlačit jednu ze základních lidských potřeb jim pomáhá vnést do celé situace řád a přináší jim velké uspokojení, kvůli kterému jsou ochotné podstoupit značné oběti. To je také hlavní důvod, proč toto onemocnění nelze řešit v rámci rodiny. Odborná pracoviště, jejichž adresu získáte nejlépe v některé pedagogicko-psychologické poradně či u dětského lékaře, se nesnaží v prvé řadě zastavit hubnutí, ale pracují s dívkou i celou její rodinou na změně vztahových problémů formou rodinné terapie. V případě, že váhový úbytek je značný, doplňuje terapii také hospitalizace. Je proto lépe neváhat, nespoléhat na to, že pomohou domluvy a příkazy, a obrátit se na odborníky včas. Pro podrobnější informace doporučuji knihu Mentální anorexie od F. D. Krcha, kterou vydalo nakladatelství Portál.

Bývala veselá a společenská, a teď se straní všech.

Snímek Jaroslav Hodík