Ne zrovna veselé psaní kantorovo...

Vydání: 2007/36 Kněží v důchodu, 4.9.2007

Příloha: Perspektivy

Někdy si s úsměvem vzpomenu, jak jsem před jedenadvaceti lety opouštěl střední školu s maturitním vysvědčením a vědomím, že do smrti už do žádné školy nevkročím, leda snad jednou jako rodič, což ovšem tehdy byla hudba vzdálené budoucnosti. Nastaly však nové poměry a možnosti; nějak se přihodilo, že jsem opět začal vstupovat do učeben, jako student i jako kantor – a nakonec i coby otec dvou školáků. Dnes jsem onoho kdysi odříkaného chleba dokonale nasycen; dokonce tak, že mám občas potřebu něco „vydávit“, aby se mi zase lépe dýchalo.

Státní maturity – politikum a marnost

Jedním z nejfrekventovanějších témat současnosti jsou státní maturity. Když se o nich před lety začalo hovořit, byl jsem v zásadě jejich přívržencem. Sjednocení a garanci určité úrovně jsem vítal, poněvadž mi přišlo nespravedlivé, že na některých školách je maturita opravdu obtížná a na jiných mají maturitní zkoušky průběh vyloženě nedůstojný. Naproti tomu platí argument, že není možné srovnávat vše­obecné vzdělání na výběrovém gymnáziu a učebních oborech s maturitou. Nadto se však domnívám, že především nelze srovnávat dnešní dobu s časy předlistopadovými, kdy byly státem nastaveny (znormalizovány) prakticky všechny oblasti života společnosti. Jaká je vůbec základní idea a smysl státních maturit? Jsou opravdu nezbytné? Čemu pomohou?
Podmínkou vykonávání řady profesí je maturitní vysvědčení, nikdo ho však blíže nezkoumá – a proč taky? Podstatné je, jak si kdo počíná v praxi. Mediálně známý podvodník dokonce sdělil tisku, že pokud skončí ve vězení, dodělá si tam maturitu a rodiče z něj budou mít radost (!)... Někdy se uvádí, že sjednocené maturity by pomohly vysokým školám s přijímáním uchazečů. Myslím, že je třeba spíše dbát na celkovou průchodnost školského systému a nasměrovat k vysokým školám adekvátní finance, jež by umožnily jejich kvalitní fungování a rozvoj.
To, že ve státních maturitách prakticky už žádný přínos nevidím, je ale nakonec hlavně zásluha těch nejpovolanějších. „Nedělejme ze státních maturit politikum,“ – četl jsem v novinách slibný titulek. Článek byl podepsán jistou poslankyní a v textu nebylo nic než floskule a „politická polívčička“. Očekávat od zvedačů rukou v dresech politických stran racionální rozpravu je vskutku bláhové.
Skutečným šokem pro mne byly metodické materiály k nové maturitě a tzv. Maturita nanečisto z českého jazyka. Jsem přesvědčen, že i ti, kteří kantory nemají zrovna v lásce, by je politovali. Nemohu zde popisovat nesmírně komplikovaná kritéria a systém hodnocení – možná bych to ani nesvedl, neboť autoři nejprve vyškolili své odborníky, kteří školili vybrané učitele z jednotlivých škol, a ti pak školili své kolegy. Nové maturity jsou ovšem nespravedlivé i ke studentům, kteří jsou osnovami stále vedeni především k pamětnímu osvojování učební látky, a teď se po nich chce práce s textem, různé analýzy, interpretace, komparace apod. Právem si stěžují, že na novou podobu zkoušky nebyli (a ani nemohli být) připravováni. Nepochybuji o tom, že za tohoto stavu by se leckde maturity konspirativně „dotvářely“ v kabinetech a ředitelnách.
Problém je, že státní maturity jsou už takovým malým Temelínem. Množství utopených peněz, slušná obživa pro zainteresované a výsledný efekt velmi sporný. Rozhodnutí oddálit tento experiment o dva roky pokládám za jakýsi „realistický populismus“.
Vzhledem k dnešnímu stavu nevidím jako pravděpodobné, že by za dva roky došlo k relevantní změně. Na Ministerstvu školství tak nejspíš mohou očekávat další mnohatisícovou návštěvu studentů a doufat, že se nikdo z nich „nepochlapí“ a místo vajíčka nesevře třeba dlažební kostku.

Jak jste si nás vychovali...
„Jak jste si nás vychovali, takový nás máte!“ vzkázal starším generacím z pódia jeden, dnes už sám stárnoucí, rocker. Odhlédnu-li od atmosféry bigbítového koncertu a ponechám ten výrok sám o sobě – řeknu, že je v podstatě pravdivý. Při úvahách nad chováním mládeže není možné zapomínat, že žádná generace nevyrůstá izolovaně. Mládež je ve školách a to, co ji tak mocně ovlivňuje (filmové násilí, nechutné reklamy apod.), je dílem dospělých. Žáci a studenti v poslední době opravdu hodně „přitvrdili“. Zdaleka už nejde jen o nekázeň, drzost, absence. Dobře se ví o strašných videonahrávkách, které zachycují v podstatě kriminální chování dětí a mladistvých. Obávám se, že žádná prevence není ve skutečnosti možná. Účinná prevence by totiž znamenala těžký zásah do celé západní kultury. Je reálné zrušit novější typy mobilů, brutální počítačové hry, pornoprůmysl, stupidní zábavu, která tak vynáší? Samozřejmě není. Kdo nesměle nadhodí, že by bylo vhodné zavedení nějakých omezení, dostane okamžitě nálepku nepřítele svobody, cenzora, tmáře, totalitáře.
V sousedním Polsku se po tragické sebevraždě mladého děvčete, jež neuneslo násilí svých spolužáků, začalo uvažovat o konkrétních represivních opatřeních (zákaz mobilů ve školách, studentské uniformy, „policejní hodina“ pro mladistvé). Neříkám, že mně „vše polské“ konvenuje a opakuji, že se vlastně mládež postihuje za to, co umožnil svět dospělých; jenže toto je patrně jediná cesta, která by do budoucna mohla zabránit čím dál větším a častějším excesům.
Opravdu se zde nejedná jen o rodinnou výchovu (pravda, stále tristnější), vždyť mladí lidé tráví přirozeně většinu času mimo ni a navíc – to, co rodina „vloží do základu“, je podle řady odborníků „bezpečně vymyto“ nejrůznějšími dnešními vymoženostmi. Nejde ani o kvalitu učitelů (pravda, všelijakou); vzpomínám si, jak před časem mí žáci vítězoslavně mávali bulvárním plátkem, který přinesl informaci, že podle nějakého paragrafu musí učitel vše zabavené na konci vyučování vrátit, i kdyby se jednalo o těžký kulomet.
Marná sláva, budeme si muset zvyknout na stále častější „šokující“ reportáže ze školního prostředí, doplněné odbornou glosou nějakého psychologa a žvanivými frázemi pobouřeného veřejného činitele. Lze s tím něco dělat? Modlit se, neztrácet naději, snažit se prokvasit celý ten postmoderní společenský kontext.

Hlídači svých míst
Rád bych se podělil ještě o další dosti vypovídající zkušenosti. Můj „nejbližší příbuzný“ měl na konci června rozlučku se základní školou. Dvě třídy deváťáků odjely na celou noc do úplně jiného pražského obvodu na diskotéku. Všichni se v pořádku, byť trochu ohluchlí a ochraptělí, vrátili. Během akce došlo i na dárek jedné třídní paní učitelce. Dárkem-překvapením byl půlnoční pánský striptýz. Všichni, včetně učitelů, se prý náramně bavili. Připomínám, že to vymyslely, zorganizovaly a zaplatily patnáctileté děti. Moje žena vznesla nabízející se řečnickou otázku: „Je to normální?“ Inu, pokud se za normu považuje to, co je pro rozhodnou většinu přijatelné, pak to halt normální je. S touto liberálností ostře kontrastuje jiná zkušenost. Vím o velmi kvalitním mladém učiteli, kterému nebyla na učilišti prodloužena smlouva, protože včas neukončil svá vysokoškolská studia. Dozvěděl se, že má jít na jeden rok pryč a pak se má vrátit. Aby to bylo papírově v pořádku! Když jsem s ním mluvil naposledy, byla pro něj kantořina už jen jednou z možností.
Dětí valem ubývá (současný výkyv v porodnosti na tom nic zásadního nemění) a já mám stále více neblahý pocit, že od vysokoškolských profesorů po „poslední kabinet“ se v českém školství vyskytují spíše hlídači svých míst než výchovou a vzděláváním prodchnutí pedagogové. Veřejností občas zahýbe zpráva o desítkách tisíc pracovníků, kteří mají být ze školství propuštěni. To je ovšem směšné sociální inženýrství, protože tyto záležitosti nelze rozhodovat plošně od stolu, byť ministerského. Ve školách je stále zaměstnáno velké množství důchodců. Zatímco někde jsou vedením škol „vydržováni“ z dosti podivných důvodů, na jiných místech slušní přesluhující kantoři vytrhávají školám trn z paty. Jsou předměty, které lze obsadit plně kvalifikovanými učiteli, u některých předmětů je to však stále nereálné. Velmi nešťastná a necitlivá je snaha o zvyšování počtu žáků ve třídách. Jistě, za první republiky sedávalo ve škamnách padesát, dříve dokonce sedmdesát žáků. Ale zde platí, že nelze srovnávat nesrovnatelné. Kdybychom se dnes podřídili tomuto výhradně ekonomickému hledisku, znamenalo by to větší počet učitelů odcházejících do invalidního důchodu, a především rapidní ztížení vyučovacího procesu, potažmo pokles znalostí žactva. Jinak řečeno – učitelé by nutně více „krotili“, a tedy méně učili. Je toto cílem?
Raději bych uvítal třeba pokus o „zdnešnění“ v hodinách literatury.
Trpím, vida, jak studenti trpí 19. stoletím, všemi těmi lumírovci, ruchovci a májovci, venkovskou prózou, třemi fázemi národního obrození atd. Je na čase tato již málo životná témata zredukovat a rozšířit ta potřebnější (muklovská literatura, poezie v písních, filmové adaptace literárních předloh apod.).
V době, kdy mladí lidé stále méně čtou, zdá se mi vnucování přemíry prachem zapadaných autorů jako vyloženě kontraproduktivní.
Tato má starost se ovšem netýká mládeže v tříletých učebních oborech, tedy těch, s nimiž mám nejvíce zkušeností. U nich na tom opravdu nezáleží. Učňovská zařízení totiž fungují spíše jako nějaké velkovýkrmny. Jde o to nabrat co nejvíce žáků do prvního ročníku a co nejvíce z nich „dotáhnout“ do ročníku třetího, na jehož konci pak „za věrnost a vytrvalost“ obdrží výuční list. Je to těžší, než se na první pohled může zdát. Když jsem na učilišti začínal, vyhýbali se mí svěřenci občas škole, ale chodili alespoň na praxi. To už neplatí. Na konci školního roku mám vždy několik žáků neklasifikovaných z odborného výcviku. Mladí si zvolí obor, zjistí, že je nebaví, užijí si záškoláctví a hledají nějaký jiný. Na řadě učilišť každé pololetí udělují pochvaly za vzornou (tj. normální) docházku. „Učňák“ – to je svět sám pro sebe, povýtce značně potěmkinovský. Ve sborovnách a na poradách se vášnivě řeší problém přezouvání žáků, zatímco nože, řetězy a další „zajímavosti“ ve výbavě učňů se (ne)elegantně zametají. V minulých letech jsem si doplňoval vzdělání na PF UK a nemohl nevnímat, že pro pedagogické teoretiky (až na pár světlých výjimek) učňovské školství jako by neexistovalo.

Pozitivní zprávy závěrem
Přemítám, čím toto ne zrovna veselé psaní vyvážit. Ano, jsou i pozitivní zprávy. Třeba ta, že se mezi mladistvými zastavil nárůst uživatelů tvrdých drog. Jenže ono už prakticky nebylo „kam“, to by musel být závislý do- opravdy každý druhý. Jistě potěší, že jsou školáci schopní zachránit lidský život. To ale nelze nijak zobecnit. Přece však leckde leccos funguje velmi kvalitně, i v této branži se vyskytují „ostrovy naděje“. Jsou učitelé, kteří „nemohou jinak“ a ze všech svých sil se snaží co nejlépe formovat příští dospělé. Bohužel jim v tom stávající okolnosti a instituce příliš nepomáhají a kdejaký klacík musí s hlubokým nadechnutím překročit.
Je jisté, že jako já o školství, mohl by obyčejný obvodní lékař psát kriticky o resortu zdravotnictví, nějaký strážmistr o policejních poměrech, chovatel či pěstitel o potížích v zemědělství. Školství pochopitelně není jediný a hlavní problém České republiky. Ale říká se přece, že škola je základ života...
Petr Střešňák Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay