Ne vždy jsme naši víru dostatečně chránili

Vydání: 2015/30 Církve pomohou začlenit imigranty, 21.7.2015, Autor: Jakub Múčka

Příloha: Perspektivy 30

Ruský historik Andrej Zubov se stal v České republice známou a médii často vyhledávanou osobností. Také jeho přednášky se u nás zpravidla konají v posluchárnách a sálech nabitých k prasknutí. V diskusích a rozhovorech většinou přichází na přetřes současná politická a společenská situace Ruska. Ale ne každý už ví, že je také nesmírně bystrým glosátorem duchovního dění ve své rodné vlasti.
 
V Makarjevském klášteře nedaleko Nižního Novgorodu žilo do jeho likvidace v roce 1917 na tři sta řeholnic. Po roce 1991 se sem opět vrátily.Snímek Dana Kyndrová
 
Nedávno u nás vyšel český překlad druhého dílu „Dějin Ruska 20. století“. Pod vaším vedením se na této objemné publikaci autorsky podílela řada dalších ruských historiků. Co bylo důvodem, že jste se rozhodli zachytit moderní ruské dějiny právě v takové šíři a hloubce?
 
Už dávno mi bylo jasné, že ruská historiografie trpí řadou nedostatků. Historikové, kteří psali ještě před bolševickou revolucí, se v lepším případě dostali k počátku dvacátého století. A také těch, kteří působili v emigraci, bylo jen pár a na rozdíl od nás většina z nich už nestihla zachytit období pádu komunistického režimu. Vzhledem k obrovskému rozsahu látky jsem si také přál zapojit do našeho projektu větší počet historiků. A to se podařilo – nakonec nás bylo kolem pětačtyřiceti.
 
V čem se lišil váš přístup od jiných podobných projektů realizovaných v Rusku nebo za jeho hranicemi?
 
V centru našeho zájmu nebyly otázky státu nebo ekonomiky, nýbrž samotný člověk. Jeho úspěchy, tragédie i utrpení. A dvacáté století přineslo toho lidského utrpení a tragických událostí bohužel nesmírně mnoho.
 
Jak známo, v Rusku jste se setkal také s kritickými reakcemi na vaši knihu…
 
Nejostřejší reakce vyvolala pochopitelně moje interpretace událostí druhé světové války. Ani můj výklad sovětské éry moc velké nadšení nevzbudil a stejně tak i ruští „vlastenci“ (antikomunisté) se cítili dotčeni mým kritickým přístupem ke starému Rusku. Takže příliš spokojen nebyl nikdo, což není podle mého soudu zas tak špatný výsledek.
 
Čím si vysvětlujete neochotu většiny Rusů nastolovat různá kontroverzní témata týkající se jejich vlastní minulosti?
 
Každý člověk se strašně nerad přiznává k vlastním hříchům a pochybením. Místo toho se na ně snaží co nejdřív zapomenout, nějak je vytěsnit, případně si je různě omlouvat. A to samé se dá vztáhnout i na celý národ. My Rusové bychom se však neměli hlásit jen k vlastním hříchům, ale měli bychom mluvit také o tom, kdy jsme měli šanci lež a zlo poznat a porazit – a právě o tom se snaží vydat svědectví naše kniha.
 
Myslíte, že ona neochota je důsledkem dlouhodobého působení státní propagandy, nebo jen jedním z rysů ruské mentality vůbec?
 
Řekl bych, že je to obecně lidská vlastnost, nicméně smysl pro pokání je třeba rozvíjet postupně a lidi k němu vychovávat. A právě křesťanství může nás Rusy naučit kritickému odstupu od sebe samých, nebýt za všech okolností sami se sebou spokojeni. Určité prohloubení duchovního života našeho národa může tedy přispět k tomu, abychom hlouběji porozuměli i naší vlastní minulosti.
 
U nás se kdysi hodně diskutovalo o „smyslu českých dějin“. Dá se o něčem podobném hovořit v souvislosti s ruskými dějinami? Co by to pak vypovídalo o ruském národě, ruském člověku nebo ruské duši?
 
Debata o smyslu ruských dějin (nebo spíš o „ruské ideji“) u nás probíhá přibližně od začátku 19. století a dosud neskončila. Stalo se tak především pod vlivem romantismu. Nicméně je třeba poznamenat, že žádný obecně platný smysl naší existence se nám zatím najít nepodařilo a nejspíš se nám to už ani nepodaří – to se však asi týká každého národa bez rozdílu. Velmi trefně se k tomu koncem devatenáctého století vyjádřil ruský filozof Vladimir Solovjov: „Není důležité, co si o sobě myslí národ, ale co si o něm myslí Bůh.“ Podobně by to mělo platit i v případě každého z nás jednotlivě. Neměli bychom tedy jen planě přemýšlet, k čemu jsme povoláni, protože jinak hrozí nebezpečí, že se ze svých myšlenek nikdy nevymotáme, ale spíš bychom se měli snažit normálně čestně žít v pravdě a vyhýbat se lži.
 
Prohlásil byste o současném ruském prezidentovi, že je dobrým znalcem „ruské duše“? A že přesně ví, co Rusové chtějí slyšet? Podle nedávno zveřejněných průzkumů veřejného mínění se totiž těší už téměř devadesátiprocentní podpoře obyvatelstva.
 
Vladimir Putin je podle mě především velice dobrým znalcem „sovětské duše“. A navíc je také velmi dobrým znalcem porušené lidské přirozenosti, poněvadž s ní dokáže velice obratně manipulovat. Podobně ale s lidskými slabostmi dokáže manipulovat i ďábel. To je zvláštní rys onoho odvěkého nepřítele lidského rodu. Stejně tak se i Vladimir Putin, který rozdmychává nenávist a zlobu nejen vůči bratrskému ukrajinskému národu, ale i vůči celému světu, dopouští velkého zla, které – nebojím se říci – hubí duši nejen jeho samotného, nýbrž i celého ruského národa.
 
Z Ruska dnes také často slyšíme hlasy, masivně podporované i státní propagandou, že Západ morálně a duchovně upadá…
 
Každý, kdo žije opravdovým duchovním životem, dobře ví, že mnohem užitečnější, než mluvit o hříších druhých, je mluvit o hříších vlastních. Samozřejmě víme, že lidé nejsou dokonalí. Avšak to není důvod hledět na všechny ostatní jako na ty a priori špatné. Správný duchovní postoj by měl být přesně opačný: druhé vidět vždy v lepším světle než sebe samého. Považovat sebe za toho lepšího je zpravidla známkou určité poruchy osobnosti.
 
Co byste vzkázal lidem na Západě, kteří vzhlížejí k Moskvě s nadějí, že odtud přijde nové duchovní obrození?
 
Asi toto: Milí přátelé, uvědomte si, že duchovní obroda může přijít pouze z nitra každého z vás. Vždy je závislá na každém jednotlivém člověku i na každém jednotlivém národu. Žádný jiný člověk ani žádný jiný národ zvnějšku (dokonce ani ten nejlepší a nejosvícenější) to za vás nemůže udělat. Každý je odpovědný především sám za sebe a nemůže čekat, že ho někdo druhý přivede ke světlu. Máme evangelium, máme víru, máme pravdu a každý člověk má možnost žít přiměřeně své touze svůj život s Bohem, Pravdou. Každý člověk je pak odpovědný i za svůj národ. Ale bude-li přesvědčen, že ho vždy někdo druhý povede po cestě spásy, ani jeho národu to moc neprospěje.
 
Jak v současné společenské a politické situaci Ruska hodnotíte roli místní pravoslavné církve?
 
Její role je samozřejmě obrovská. Nepochybně mnohem větší než role samotného moskevského patriarchy nebo Vladimira Putina coby velkého „ochránce pravoslaví“. To, že se dnes čím dál víc lidí obrací na víru, je nesmírně pozitivní, neboť jenom díky ní jsme opravdu schopni rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Navíc člověkem, který má dar víry, se dá mnohem obtížněji manipulovat. Kdyby ten proces probíhal opačně, čili kdyby lidé víru ztráceli, potom by se naděje na změnu s největší pravděpodobností rovnala nule. V jedné prosebné modlitbě se u nás zpívá: „Svatá Rusi, chraň víru pravoslavnou, neboť v ní spočívá tvá spása.“ My jsme ale ne vždy tuto víru dostatečně chránili. Obrátili jsme se k ateistickému komunismu, ničili jsme naše chrámy a svatostánky. Ale že se i navzdory všemu tomu dnes spíš nenápadně a pomalu vracíme k hlubině křesťanské pravdy, pokládám z hlediska budoucnosti naší země za nesmírně důležité.
 
V Rusku existuje historická tradice sepětí duchovní a světské moci – tzv. byzantská symfonie (cézaropapismus). Je tato tradice živá i v současné době?
 
Nemyslím. V současném Rusku lze totiž pozorovat něco trochu jiného. Co se týče vnitřního života církve, ta je dnes naprosto svobodná. Patriarcha světí biskupy, ti zas světí kněze a nikdo se už o tom nemusí radit s představiteli světské moci. V tomto smyslu je církev nezávislá. Samozřejmě je ale provázána se státní a politickou sférou ve společenské rovině. Většina lidí ale dnes nechodí do chrámu kvůli tomu, že „jsou Rusové“, nýbrž proto, že hledají pravdu, spásu, víru a smysl života. A to je mnohem víc než formální státní pravoslaví. Současné průzkumy navíc ukazují, že pouze menší část věřících (asi kolem dvaceti procent) důvěřuje moskevskému patriarchovi. Ti ostatní ale do chrámů chodí, aniž by je k tomu někdo nutil, sami se tam modlí, nechodí tam pouze ze zvyku nebo kvůli patriarchovi, ale kvůli Kristu. A za patriarchu se modlí jako za jakéhokoliv jiného člověka, který také není dokonalý a který také může dělat chyby.
 
Po vaší kritice anexe Krymu jste se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Vyhodili vás ze školy, máte zákaz dále přednášet, ale i navzdory různým nabídkám zahraničních univerzit zůstáváte v Rusku. Znamená to, že věříte, že se situace ve vaší zemi může v dohledné době změnit?
 
Ne, ale doufám, že tím, co dělám, mohu snad svým nepatrným dílem k nějaké změně přispět. To je také hlavní důvod, proč v Rusku zůstávám. Ale jestli se u nás poměry někdy opravdu změní, to nezáleží ani tak na mně, jako spíš na volbě všech obyvatel Ruska – na všech těch milionech lidí. Budoucnost Ruska závisí na nich. Já se jim jen podle svých skromných možností snažím k té správné volbě, k volbě Boha, pomáhat. Tak už jen proto teď nemůžu Rusko opustit.
 
 
ANDREJ BORISOVIČ ZUBOV (nar. 1952)
je známý ruský historik, religionista a politolog. Řadu let přednášel na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů, odkud byl propuštěn, když v březnu minulého roku uveřejnil v médiích článek odsuzující ruskou anexi Krymu. Pro své studenty přesto dál pořádá v Moskvě neoficiální „bytové“ semináře a přednášky. Po Alexandru Solženicynovi převzal úlohu hlavního editora velkých Dějin Ruska 20. století, které ve dvou dílech nedávno v českém překladu vydalo nakladatelství Argo.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay