Zlepšit péči ano. Zabíjet ne!

Vydání: 2017/11 Dobrou knihu letos „ulovil“ P. Jan Rybář, 14.3.2017

Příloha: Perspektivy 11

Minulý týden proběhl na parlamentní půdě seminář věnovaný problematice eutanázie. Projednával se zde poslanecký návrh zákona na její legalizaci. Přiblížila se Česká republika jejímu zavedení?


© Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Roberta Huneše

Před několika dny jsem se v poslanecké sněmovně zúčastnil semináře k návrhu zákona o tzv. důstojné smrti. Navrhovatelem je poslanec Jiří Zlatuška a jeho asistent Milan Hamerský, který je skutečným hybatelem věci. O legalizaci eutanázie se snaží již po několikáté. A opětovně před volbami…

Rozumí-li navrhovatelé „důstojnou smrtí“ asistovanou sebevraždu a eutanázii, pak lze vyvozovat, že podle nich je jiný způsob úmrtí nedůstojný. Nedůstojné je tak zemřít přirozenou smrtí v rodinném kruhu mezi nejbližšími, nemocného dochovat v laskavé péči v nemocnici či hospici, nedůstojnou je hrdinská smrt, kdy hasič nasadí život v plamenech za záchranu druhého?

Jsme vystaveni útokům na podstatu našeho lidství, na jedinečnost a neopakovatelnost lidského života. Setkání ukázalo, že podporovateli eutanázie jsou především ti, kteří nemají bezprostřední zkušenost s umírajícími. Mezi jejími zastánci byli etik, právník, asistent poslance, ale i úspěšný operatér zvyklý vítězit nad nemocí. Organizátoři jej použili jako „odborný“ lékařský štít pro legitimizaci svých návrhů. „Palach povýšil hodnotu svého rozhodnutí nad hodnotu lidského života,“ prohlásil. Oponoval jsem: „Je velký rozdíl mezi sebevrahem, jehož čin musíme odmítnout, a hrdinou, kterého obdivujeme. Sebevrah pohrdá životem, který dostal, zatímco hrdina pohrdá smrtí.“

Nesnesitelnou fyzickou bolestí dnes nikdo trpět nemusí

Jako další argument k umožnění zabíjení slabých a nemocných lidí uvedl renomovaný profesor situaci, kdy ve válce má lékař kolem sebe spoustu zraněných. „Může operovat jen jednoho a ostatním je lepší aplikovat vysokou dávku morfinu a milosrdně je usmrtit.“ To ale není poctivý argument pro čas míru a dostupnosti péče. Z praxe mohu dosvědčit, že nesnesitelnou fyzickou bolestí dnes nikdo trpět nemusí. Na to jsou dnes již relativně snadné medicínské prostředky a postupy. Netrpí-li nemocný bolestí, nemá důvod volat po eutanázii. V hospicích eutanázie není možná a nikdy nebude.

Jinou otázkou je, že člověk může strádat bolestí netělesnou. Ztrátou smyslu života, výčitkami svědomí, depresí… Jako řešení zde zastánci eutanázie nabízejí člověku opět zabití. V hospicích jsme přitom byli mnohokrát svědky toho, že se na smrtelné posteli usmířili celoživotně rozkmotření lidé, že ateista nalezl cestu k Bohu, že kriminálník litoval svých činů či umírající matka „počkala“ s odchodem na dceru, než se s ní z druhého konce světa přiletěla rozloučit. Nic z toho by nebylo možné, kdybychom tyto křehké a nemocné bytosti utratili. Odpovědí na eutanázii je laskavá, něžná a erudovaná péče. Umíme ji poskytnout.

Zastánci eutanázie se pokoušejí o směnný obchod. Mluví se o tzv. belgickém kompromisu – eutanázii povolit výměnou za větší finanční podporu hospicům a paliativní péči. Při existenčních obtížích hospiců se to zdá být lákavé. Satan je vynalézavý: „Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět.“

Zanechání marné léčby není eutanázie

Jinou otázkou je oprávněný strach nemocných z dystanázie, tedy zabraňování přirozenému umírání díky technické vyspělosti medicíny. Viditelným a tragickým případem bylo umírání bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona. Zemřel po osmi letech strávených ve vegetativním stavu připojený na přístroje! Takové případy jsou jistě špatné a traumatizující. Vhodným řešením je odstoupení od marné léčby. To je legální postup, žel někdy málo využívaný. To však nemá nic společného s eutanázií.

Budovat politickou kariéru na utrácení slabých a nemocných považuji za méně než nízké

Zavedení eutanázie je rezignací společnosti na péči. V hospicích naši pacienti o zabití nežádají. Pojďme tedy zlepšovat péči, nejen medicínskou, ale i sociální, duchovní a psychologickou, aby lidé měli důvod žít. Aby přešli na druhý břeh, až se naplní jejich čas přirozenou cestou, nikoli rukou novodobých katů. Zlepšit péči ano. Zabíjet ne!

Budovat politickou kariéru na utrácení slabých a nemocných lidí považuji za méně než nízké. Před podzimními volbami se toto téma jistě objeví. Mějme oči k vidění a uši k slyšení. Povolit zabíjení druhých lidí, které „nebaví žít“ (tisíce případů v Belgii či Nizozemsku) je cestou k sebezáhubě. Eutanázie, lhostejno zda přímé zabití druhého člověka nebo asistovaná sebevražda, by byla civilizační prohrou. Stále platí: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“ (1 P 5,8).

Autor je prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a ředitel prachatického hospice.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články



Aktuální číslo 33 13. – 19. srpna 2019

Na mariánskou pouť s rodinou

Tento týden je slavnost Nanebevzetí Panny Marie. V řadě farností se proto o víkendu konají poutní mše svaté. Na pouť lze ale vyrazit i soukromě jako rodina.

celý článek


Astronomové na cyklovýletě

Sál dominikánského kláštera ve Znojmě se v uplynulém týdnu naplnil do posledního místa. O přednášku jezuitského kněze a astrofyzika Pavla Gábora byl mimořádný zájem.

celý článek


Klášterní zahrady těší a pomáhají léčit i dnes

Kdy jindy než v létě do svého programu zařadit návštěvu některé z klášterních zahrad?

celý článek


Pod hvězdnou Boží ochranou

Rodiče formují ve svých dětech obraz Pána Boha. Svým příkladem, modlitbou i nataženou dlaní, kdy berou dítě za ruku a povzbuzují ho k prvním krůčkům. Stejné dlaně…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay