Už i já jsem pro Mariánský sloup

Vydání: 2019/47 Návrat do Říma. S díky za svobodu, 19.11.2019, Autor: Zdeněk A. Eminger

Příloha: Perspektivy 47

Pro jedny symbol rozdělení, pro druhé reprezentant usmíření. Názory na obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, od jehož stržení uplynulo tento měsíc 101 let, se zdají být nesmiřitelné. Přesto lze protichůdné postoje překlenout.

ZAMYŠLENÍ Zdeňka A. Emingera

Kdysi jsem publikoval rozsáhlou recenzi na knihu „Kámen jsem dostal darem“, jež je souborem rozhovorů, které se sochařem, kameníkem a restaurátorem Petrem Váňou vedla Martina Řehořová. U vědomí historických a teologických konotací jsem napsal, že bych si při velikosti uměleckého talentu Petra Váni dovedl na původním místě představit jinou jeho mariánskou sochu na nízkém soklu nebo úplně odlišný, ekumenicky dostředivý symbol, který by jezdili do Prahy obdivovat lidé z celého světa. Petr Váňa mě poté pozval do svého ateliéru, kde jsme – já, teolog kultury, a on, sochař a výtvarník – vedli několikahodinový dialog o všem, co souvisí s uměním, vírou, liturgickým prostorem. Hovořili jsme také o prostředí církve, o společenských aktualitách, o stavu sakrálních památek a životě umělce, který zasvětil svůj život umění hledajícímu přesah. Nezastírám, že jsme k sobě našli cestu a že i přes určité odlišnosti spolu dovedeme hovořit jako přítel s přítelem.

Já, odchovaný v civilní mariánské zbožnosti, za kterou jsem dodnes rád, a míjející ikonické kulturní a náboženské stavby z principu svého duchovního ustrojení, jež hledá spíš prostotu, jednoduchost, grafičnost, ticho, přírodu a pravdu otlučených a opuštěných míst, jsem začal o Mariánském sloupu uvažovat poněkud jinak. Odsunul jsem stranou věčné spory týkající se historických důvodů jeho postavení a zboření i současné třenice ne už mezi dvěma tábory, nýbrž mezi desítkami různých zájmových skupin. Chtěl jsem si jednotlivé moduly sloupu – od dříku přes základní kameny po samotnou sochu – osahat, zažít první dotek, vidět je, jak psával Exupéry, jako jednotlivé díly poskládané zatím opodál, aby z nich jednou, za přispění ohromné vložené energie, prostředků, času, obětí a modlitby, vyrostla – katedrála, a tedy Mariánský sloup. Potřeboval jsem se podívat Mariině soše do očí, být s ní, mluvit s ní… A potřeboval jsem poznat umělce, který tomu všemu zasvětil dvacet let života.

Nedojímá mě, jak velké osobnosti jsou pro sloup, nebo proti němu. Ostatně styl a komunikační strategie těch, kdo si zakládají na svých akademických titulech, mě spíše odrazují. Nemám rád zákazy, rozkazy, ultimáta typu „nikdy!“. Dostupné odborné posudky na mne spolu s jejich literární a komunikační úrovní působí víc jako podpisy pod provoláním dělníků na obranu socialistické vlasti a vůdčí úlohy strany než jako poučené zdůvodnění. Nikdo nepochybuje, všichni kritizují, argumenty ad hominem se kanalizují do té míry, že jeden z nejlepších českých sochařů je nálepkován div ne jako sochař-samouk-ornamentalista. V situaci neosobní kafkovské moci, která znovu zamítla sochu instalovat, jsem přivítal onu letní guerillovou akci zaměřenou na její postavení v rámci tehdy stále platného stavebního povolení. Jak vše skončilo, víme. Zaparkované policejní auto přímo na místě základů sochy bylo výmluvným svědectvím o této době.

Při našem posledním setkání jsem jen tak mimochodem Petru Váňovi navrhl, že by nebylo od věci pokusit se na původní místo, třeba dočasně, postavit na nízký kámen jen samotnou kopii sochy, aby každý kolemjdoucí mohl zažít, co to znamená podívat se Matce Boží do očí, dotknout se jí, stát u ní, jako ona kdysi stála pod křížem svého syna. Tváří v tvář té, která (slovy česko-římského teologa Karla Skalického) prožila sedmero bolestí a ztrát a která věděla, že její utrpení ze ztráty syna jistě „nebylo pro kočku“, se reminiscence na katolické zápasy proti protestantům a naopak rozplynou jako ranní mlhy.

Křesťan musí být člověkem budoucnosti. Civilizovaná země musí umět podporovat tu kulturu a umění, které jí nastavují leckdy nelichotivé zrcadlo. Tak směle do toho, zastupitelé a politici. Právě tady máte příležitost ukázat, co pro vás znamenají do omrzení opakované křesťanské hodnoty.

Autor je teolog

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 49 3. – 9. prosince 2019

Nezapomněli, radovali se v Sýrii

Druhý ročník Červené středy, akce, která upozorňuje na pronásledování pro víru, se minulý týden konal nejen v hlavním městě, ale na 80 místech v celém Česku.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek


Teologové proti eutanazii

Děkani tří teologických fakult zveřejnili otevřený dopis, který adresovali Parlamentu ČR. Varují v něm před chystaným zákonem o eutanazii.

celý článek


Mesiáš, který přišel

O tom, že jediným možným smyslem života je marné očekávání, pojednává populární divadelní hra Čekání na Godota. Godot ve hře nedorazí. V tom je její absurdita.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay