Vydání: 2020/7 Nedělní účast 375 tisíc lidí, 11.2.2020

Příloha: Perspektivy 7

ZAMYŠLENÍ Pavla Milka
 
Dnešní doba přináší možnost, abychom přestali bezmyšlenkovitě opakovat, ale více se snažili chápat a vysvětlovat. Jednou z vhodných příležitostí je kanonizace nových svatých.
Co svatí jsou a k čemu je vlastně potřebujeme? Zvláště v dnešní době. Nemají lidé věřit především v Boha a svaté nechat dávným stoletím? Někdo může pochybovat, zda nám nenahrazují skutečného Boha.
Reformace se ke světcům postavila negativně. Jenže pravoslaví si bez světců, úcty k nim, jejich ikon nelze představit. Co znamenají svatí pro pravoslaví? Na pomoc si vezmeme klasického autora (jak jinak než svatého) Jana z Damašku z díla O pravé víře: „Jde o to, že byli i duchovně s Bohem spojeni a pohostinně mu odevzdali své srdce, a tím, že ho měli v sobě, stali se díky milosti tím, čím je on svou přirozeností. Jak tedy nemáme uctívat ty, kteří byli a jsou Božími oddanými služebníky a přáteli a syny? Vždyť čest, kterou prokazujeme nejlepším spoluslužebníkům, je důkazem lásky, kterou chováme k společnému Vládci.“ Ano, svatí jsou příkladem, vzorem i důkazem Božího působení, Boží přítomnosti v církvi. Svatí jsou ikonami Krista, v nichž vidíme a uctíváme vzor. Když uctíváme je, oslavujeme Boha.
Svatost není akademická či právní kategorie. Svatým se nikdo nestane až po smrti. Pravoslaví dává přednost spíše jiným slovům než kanonizace, případně svatořečení. Hovoří o prohlášení, vyhlášení nebo označení, protože společenství svatého bohoslužebně oslaví a určí mu místo v kalendáři. Proces je méně formalizovaný než na Západě, podobně jako v prvním tisíciletí. Apoštoly samozřejmě nikdo nekanonizoval, ani mučedníky prvních tří staletí. Pozdější období ilustruje fakt, že do roku 1025 bylo ze 74 konstantinopolských biskupů neuznáno za svaté pouze 18 zjevných heretiků.
Současné pravoslaví není centralizováno, takže každá místní církev má svůj postup a své svaté. Ještě v novověku bylo právem každého biskupa vyhlašovat místní svaté. Decentralizace vede i k tomu, že třeba Ruská pravoslavná církev zařadila do svého kalendáře sv. Prokopa Sázavského až v roce 2017. Svatořečení bylo v konstantinopolském patriarchátu formalizováno jistým způsobem teprve v 19. století.
Pokud jde o svaté české pravoslavné novomučedníky, srbská pravoslavná církev prohlásila všechny, kdo zemřeli mučednickou smrtí za 2. světové války, za hodné úcty, takže místní církev nezačala na zelené louce. A jaký je význam jejich svatořečení pro místní prostředí? Samozřejmě veliký. Křesťanství rostlo na mučednících. Eucharistie se dodnes v pravoslaví smí konat pouze na ostatcích mučedníků. Tito lidé jsou zároveň obnoviteli pravoslaví v Československu a jsou svědectvím doby, kdy se malé společenství pokusilo demokratickým způsobem organizovat hierarchickou církev. Tato demokracie stála na aktivním zapojení členů nejen do církevního, ale i do občanského života. Ideál, který je dnes tak vzdálen.
Dále nám připomínají vazbu na srbskou mučednickou pravoslavnou církev. A rovněž na decimaci malého a mladého českého pravoslaví během heydrichiády, kdy z předválečných 22 duchovních shromážděných kolem biskupa zbylo po válce pouhých šest bez biskupa. Ani tím tragédie českého pravoslaví neskončila.
Kněží Vladimír Petřek a Václav Čikl, laici Jan Sonnevend, Václav Ornest a Karel Louda se svými rodinami a s dalšími českými pravoslavnými věřícími popravenými v Mauthausenu budou oslavováni jako „svatí novomučedníci čeští“ a jejich památka se bude konat vždy 5. září.