Vydání: 2017/5 Ředitel vatikánských médií v Česku, 31.1.2017, Autor: Jakub Jinek

Příloha: Perspektivy 5

ÚHEL POHLEDU Jakuba Jinka
Platforma pro sociální bydlení, jež zastřešuje řadu organizací i jednotlivců zabývajících se lidmi bez domova nebo v sociálním vyloučení, svolala na toto pondělí na Staroměstské náměstí v Praze demonstraci na podporu přijetí zákona. Proč ta naléhavost? Panuje obava, že se v tomto volebním období zákon již nestihne schválit; vzhledem k nejistému výsledku letošních voleb jde přitom patrně na delší dobu o poslední příležitost.
Přijetí zákona bylo součástí programového prohlášení vlády, od níž si mnozí slibovali prosazení potřebné legislativy v oblastech, které byly dosud opomíjeny. Návrh zákona o sociálním bydlení, na jehož vzniku se podílela řada organizací od státních až po neziskové, však narazil na odpor zejména ze strany měst a obcí, na něž uvaloval řadu povinností spojených s vyčleněním bytového fondu a organizací sociálního bydlení. Kompromisní návrh z konce loňského roku, o jehož schválení se nyní hraje, je z hlediska původní programové koncepce poněkud bezzubý, shoda je však na tom, že lepší je zákon nedostatečný než žádný.
V politické vřavě přitom zapadly některé zásadní důvody pro státní podporu sociálního bydlení. Ty mohly získat širší podporu než úzce odborné argumenty předkládané zúčastněnými organizacemi, které mohly vyvolávat dojem, že jde o klasickou nátlakovou politiku zájmových skupin starajících se o svou klientelu (do níž patří např. bezdomovci, sociálně vyloučení atd.).
Silná nerovnováha mezi příjmy a výdaji
Bytová nouze, jež se netýká pouze tzv. sociálních případů, ale ve velké míře i běžných občanů, má v prvé řadě své makroekonomické příčiny. Těmi je zejména silná nerovnováha mezi úrovní mezd (a důchodů) a cenou nemovitostí. Zatímco domy a byty jsou komoditou na otevřeném trhu, a jejich ceny jsou tudíž ovlivněny (zejména v Praze) poptávkou kapitálově silných kupců ze zahraničí, mzdy jsou u nás stále na úrovni zlomku oproti průměru starých zemí EU. Něco podobného jako pro ceny bydlení platí v menší míře pro ceny energií, jejichž výše je důvodem toho, proč pro mnohé občany může být bydlení těžko dostupné, a to i v lokalitách, kde jsou ceny nemovitostí minimální.
V kombinaci s dlouhodobě nízkou nezaměstnaností (aktuálně zcela nejnižší mezi zeměmi EU) to působí paradoxní, jinde v Evropě nepozorovaný důsledek: v Česku se setkáváme nejen z tzv. pracující chudobou, nýbrž i s fenoménem tzv. pracujícího bezdomovectví. Existují u nás zkrátka lidé, kteří pracují na plný pracovní úvazek a ze mzdy si nemohou dovolit zaplatit nájem ve vlastním bytě. Tato situace je krajně nespravedlivá a představuje rovněž morální a politický hazard.
Českým specifikem je dále to, že z otázky řešení bytové nouze takřka zcela vypadávají obce. Ty jsou jinde významným netržním aktérem. U nás se však obce svých nemovitostí v podstatné míře zbavily privatizacemi brzy poté, co je bezúplatně získaly od státu; částečně o ně přišly rovněž v restitucích. Ty obce, které si významnou část obecních bytů ponechaly, se dnes chovají – s obligátním poukazem na povinnost dobrého hospodáře – čistě tržně. Nynější legislativní snahy uložit obcím povinnosti v oblasti sociálního bydlení jsou vlastně opožděným pokusem zavázat obce k něčemu, k čemu měly být zavázány již při původním převodu majetku.
Je přitom třeba připomínat, že současná situace není výsledkem anonymních nutných sil, nýbrž je výsledkem konkrétních chyb v ekonomickém řízení. Politika nízkých mezd se uchytila hned po převratu s hlavním argumentem, že se tak získá dočasná konkurenční výhoda usnadňující dostižení rozvinutějších západních zemí. Po čtvrt století jejího uplatňování se však jasně ukazuje, že tato politika nejen že nevede k vyrovnání, nýbrž spíše k prohloubení rozdílu vůči západním zemím. Součástí téže chybné politiky byla privatizace a zavedení tržních principů ve strategické energetice stejně jako uvedené privatizace bytového majetku.
Dnes nestačí tyto chyby prostě připsat na vrub polistopadovým vládám a tím se distancovat od jejich důsledků. Za makroekonomické chyby svých představitelů nese zodpovědnost stát, v jehož čele tito politici stáli. Je to stát a jeho prostřednictvím jeho občané, kdo má přijmout zodpovědnost za neblahé důsledky tržního pojetí bydlení.
Začne byty stavět stát?
Pro praktickou politiku odtud vyplývají jasné důsledky. Stát musí sám aktivně navrhovat řešení bytové nouze, garantovat jeho provedení a nespoléhat se přitom na obce, neziskový sektor, trh atd. Konkrétní postupy mohou být ovšem různé. Odpor obcí ke spolupráci může být legitimně zlomen – uložit jim příslušné povinnosti v oblasti sociálního bydlení není podle ústavních expertů v zásadě protiústavní. Je však otázka, zda by to bylo účelné a zda není spíše na místě oprášit dávnou myšlenku přímé výstavby sociálních bytů státem jakožto investorem. Některá nepoučená a schematická vyjádření představitelů obcí totiž opět připomněla nepříjemnou otázku, zda u nás nejsou dlouhodobě přeceňovány schopnosti subsidiarity samospráv, co se týče celospolečensky významných problémů, jakými jsou právě sociální ochrana a pomoc, mezinárodní závazky apod. Lze se ptát, zda v podmínkách nízké úrovně občanské kultury není vhodnější přece jen tyto zásadní úkoly nepřenechat rozhodnutí a provedení na úrovni nejvyšší.