Vydání: 2004/10 O česko-německém smíření, 6.9.2004, Autor: Milan Badal

KOMENTÁŘ MILANA BADALA
Těžká věc - psát komentář o romských nepokojích na Slovensku. Než článek vyjde, může být všechno jinak. Až vyjde, může Katolický týdeník dostat nótu od slovenské vlády za vměšování do vnitřních záležitostí a autor může dostat po uších od nějakého nespokojeného Roma, spíše však od nespokojeného katolického čtenáře. Nejde však o soukromou záležitost Slovenska - bývali jsme přece jednou zemí a na tuhle situaci jsme společně 'zadělali' před lety. Nejde ani jen o cikánskou problematiku (přejmenovat Cikány na Romy má jistě své důvody, ale připadá mi to podobné jako přejmenovat komunisty na demokratickou levici a cenzuru nazývat tiskovým dohledem), oni totiž symbolizují nejchudší a nejodstrčenější společenské vrstvy. A nejde o rasu, jde o náboženství a víru.
Za socialismu se bránilo nepokojům nejen policejním dohledem, ale i uplácením skupin obyvatel - u Romů tak, že velmi početné rodiny mohly žít snadno jen z dětských přídavků. Nešlo ani tak o skutečnou integraci Romů do společnosti, jako spíš o jejich ghettizaci. Vím, že se na svět dívají trochu jinak než my. Jsou jako děti, vidí hlavně současnost, o budoucnosti moc nepřemýšlejí. Jsou prudcí a hluční (skoro jako turisté z bývalé NDR). Mnozí považují krádež za způsob obživy. Abych nebyl nařčen, že 'kdyby s nimi bydlel v jednom baráku, to by je těžko hájil', musím uvést, že: jsem byl Romy několikrát okraden, že mám mezi nimi dobré kamarády, že to i ono. Kdybych znal odpověď na otázku, jak z toho problému ven, dostal bych asi Nobelovu cenu.
Jde o naši schopnost tolerance. O to, abychom nebyli ve svých postojích k druhým tvrdí, ale pevní. Abychom také nedovolili někomu zneužívat jejich dětinskosti. A abychom pochopili, že ve skutečnosti se jim až příliš podobáme. Ať po nich hodí kamenem jako první ten, kdo si nenakradl na svůj domeček (ať přímo z 'přebytků' v práci, nebo tím, že lajdačil, nevyužíval pracovní dobu, a přece za to bral peníze). Ať se připojí ke kamenování ti, kdo nelžou, nepodvádějí, nemyslí především na svůj prospěch a na své blaho. Ať hodí svůj kámen i ti, kdo jejich (romskou) reakci považují za dětinskou a hloupou, a sami nevydírají stát a společnost požadavky na zvýšení platů a výhody, aniž za ně sami co společnosti nabízejí.
Církev nabízí jasné hodnoty všem, i Romům. Stará se o chudé a trpící. Už pro ni totiž není (a la sv. Pavel) důležité, jestli je kdo Cikán, Čech, Slovák či Maďar, ale jestli chce být slušným člověkem.