26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Proč se kněží ve farnostech střídají?

9. 7. 2019

|
Tisk
|

Léto je dobou, kdy nejčastěji dochází k výměnám kněží ve farnostech. Jaké důvody vedou biskupy k těmto krokům?

Vydání: 2019/28 Velehrad: Dávejme ze sebe to nejlepší, 9.7.2019, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy 28


 
KOMENTÁŘ Mons. Aleše Opatrného
Střídání kněží, ke kterému dochází v největší míře v období prázdnin, vzbuzuje mnohdy vzrušené debaty, které se dají s nadsázkou přirovnat k debatám o přestupech fotbalistů či hokejistů nebo o změnách v nominaci do národního mužstva. A s mírnou jedovatostí dodejme, že kdekdo je při střídání kněží chytřejší než biskup, podobně jako hospodští kritici sestavy národního mužstva vědí vše lépe než trenér.
Ale vážně. Nejde o maličkost, ale o život farnosti a právě tak o životní dráhu kněze. To vše má na starosti biskup a generální vikář, případně někdo z dalších biskupových spolupracovníků. A zde jsme hned u prvého problému, a tím je úhel pohledu. Farníci znají a vnímají svou farnost a svého kněze. Víc se od nich ani nemůže žádat. Biskup ale nemůže uvažovat jen o jedné farnosti, musí uvažovat o své diecézi, tedy o mnoha farnostech. A nejen o nich. Také o knězi, respektive kněžích a jejich životní cestě, která potrvá několik desetiletí.
K tomu přidejme, že biskup kterékoliv diecéze v naší (a nejen v naší) zemi má k dispozici méně kněží, než by potřeboval. A má takové a ne jiné kněze, kteří v jeho diecézi reálně existují – ne takové, které bychom si prostě vymysleli a „naplánovali“. Nemusí být těžké odhadnout, jaký typ kněze s jakým vzděláním, schopnostmi a zkušenostmi by se do té které farnosti hodil. Ale je těžké, ba nemožné si ho nějak v reálné situaci „opatřit“, není-li z čeho vybírat. Pouhé kladení požadavků nic neřeší a žádná instituce, které bychom poslali specifikované objednávky a která by v krátké době podle nich dodala kněze, neexistuje.
Jako všichni lidé jsou i kněží různí, mají rozdílné vlohy a jsou to různé osobnosti. Právě tak jsou různé farnosti, které mají odlišné charakteristiky. Ideální je, když si farnost a farář, případně farní vikář, spolu „sednou“. Tedy je-li farář, vzhledem ke svým schopnostem a vzhledem k potřebám farnosti, vhodnou osobou. Což se někdy stane, jindy ne a mnohdy to opravdu nelze předem odhadnout. Zkušenost opakovaně ukazuje, že jeden a tentýž kněz působí v určité farnosti bez problémů, v jiné je to samý problém, a opět v jiné je situace bez větších problémů.
Jak dlouho zůstat na jednom místě?
Další otázkou je, jak dlouho má být kněz v jedné farnosti. A zde se opět střetává několik požadavků: Co potřebuje farnost, co potřebuje ke svému dalšímu osobnímu růstu kněz a jak má biskup řešit neřešitelný úkol opatřit si kněze, když žádné „v zásobě“ nemá. A to nemluvíme o zdravotním hledisku, kdy není každý plně zdravý. Umístění kněze navíc limitují i tak „světské“ okolnosti, jako je schopnost řídit auto – kněz bez řidičského průkazu není dnes pro velkou část farností u nás použitelný.
Za časů, které většina z nás už nepamatuje, byl nově vysvěcený kněz ustanoven někde jako kaplan. Zpravidla absolvoval v prvém desetiletí své služby kaplanských míst několik, a když se stal farářem, měl už zkušenosti z různých prostředí a mnohdy pak zůstal jako farář ve farnosti po několik desetiletí. Což mělo jak své výhody, tak nevýhody. Při současném nedostatku kněží se málokomu může poštěstit, aby byl kaplanem delší dobu. Sotva se jako kaplan (správně podle současného práva „farní vikář“) trochu porozhlédne, už jde na samostatné místo. A bylo by velmi nešťastné, kdyby tam už zůstal a nic dalšího v kněžské službě nepoznal. Pokud tedy v průběhu let vystřídá několik míst, může to přispět k jeho dalšímu potřebnému růstu, protože každé prostředí na něj bude mít jiné požadavky a každé ho obohatí o nové zkušenosti, kladné i záporné, leč užitečné.
Jistěže péče o růst a zrání kněze není v prvé řadě starostí farníků, ale biskupa. Nicméně trochu rozhledu a pochopení je žádoucí. Kněz není dobře seřízený strojek, ale člověk. Je tedy například limitován, jako každý z nás, svým věkem. Ve třiceti nemůže mít zralost a zkušenost šedesátníka. A v šedesáti či sedmdesáti nebude nejspíš dychtit po poznávání nových farností, po objevování „nových světů“. Což mimo jiné prakticky znamená, že biskup a jeho spolupracovníci mají zvažovat, jestli ten který kněz už nepotřebuje přeložit (ne proto, že dělá něco špatně, ale proto, aby poznal jiné prostředí a nezakrněl) a naopak, jestli ten či onen je ještě ve věku a situaci, kdy mu změna prostředí spíš prospěje, kdy ji snese dobře. A to je u každého kněze jiné.
Dalším limitem každého člověka – a tedy i kněze – je osobnostní ladění. Extrovert za pět let pozná ve farnosti takříkajíc všechno a všechny a rád by už šel dál, zatímco introvert si po pěti letech snad už pomalu zvykl a začne farnost i jednotlivé osoby víc poznávat. Podobně jsme všichni, a tedy i kněží, limitováni svými přirozenými schopnostmi a svými duchovními obdarováními. Člověk se může v průběhu let mnohému naučit, ale neudělá ze sebe jinou osobu. A tak, jako má někdo blízko k dětem, bude jiný požehnáním pro nemocné, přičemž práce s dětmi pro něj bude trápení (a pro ty děti možná také). Ještě dodejme, že některé dovednosti a některá obdarování se projeví a objeví, až když jsou potřebná. I to je zvlášť u mladších kněží důvod k tomu, aby vystřídali několik míst, která na ně mají různé nároky.
Toto všechno a mnohé další si může biskup a generální vikář rozvážit a pro období příchodu novokněží naplánovat, jak v daných možnostech budou změny vypadat. Jenže pak nečekaně zemře jeden či dva kněží – a to nikoliv v domově důchodců, ale v činné službě – a celé plánování se sesype jako domeček z karet.
Toto všechno nemůže běžný farník znát, a proto je v pokušení podezírat biskupa či generálního vikáře, že si snad pro vlastní potěšení jako letní zábavnou hru vymýšlejí nějaké přesuny a „berou nám našeho pana faráře“ (nebo kaplana). Zatímco se biskup a generální vikář snaží vyřešit neřešitelné, a ještě k tomu jim mnozí křivdí.
Výhrady farníků
Když se na celou věc podíváme z pozice farnosti a farníků, musíme uznat, že pro mnohé (ne pro všechny) a mnohdy (ne vždy) je střídání kněží nepříjemné. Stejně jako si někteří kněží jen pomalu zvykají na nové místo, tak si někteří farníci těžko a pomalu zvykají na nového kněze. A pokud se ve farnosti každý rok nebo každé dva roky objeví nový kaplan, nemusejí mít už ani chuť si na něj zvykat. Je to tedy důvod k požadavku kněze nepřesouvat a neměnit? Zkusme se podívat kritickým okem na požadavek „neberte nám našeho pana faráře“ a zkusme si uvědomit, co je příčinou někdy silné nevole, kterou změna působí.
Od uznání a obliby je někdy jen malý kousek cesty k „vlastnění“. Jenže farář ani kaplan nejsou vlastněni farností a farnost není jejich vlastnictvím. Pokud je někdo někým „vlastněn“, potom se stává takřka věcí, a ne živým obdarováním. Má-li tedy farnost oblíbeného faráře, je to hezké, ale ještě to moc neznamená. Pokud ale má faráře, který pomáhá lidem především na cestě ke Kristu, k větší duchovní hloubce, k větší lásce ne k sobě, ale k Ježíši, má faráře dobrého. A jak říká staré a moudré úsloví: „Jak dobrý byl farář, se pozná až poté, co odejde.“ Potom je totiž teprve vidět, co po něm zůstalo. Pokud by to byly jen sladké či slzavé vzpomínky na něho, nebylo jeho působení moc úspěšné.
Další důležitou skutečností je něco, co bychom nazvali historií a sebevědomím farnosti. Farnost je přece trvalejší skutečností, než ten nejdéle sloužící farář v ní. Tím není myšleno, že se má na každém faráři vyžadovat, aby věci ve farnosti byly, „jako byly vždycky“. Má to ale znamenat, že ve farnosti lidé navazují na víru předchozích generací a jsou schopni ji předávat dál – i když ne každému a vždy. Každá žijící farnost je částí církve, a církev je ještě rozsáhlejší a ještě starobylejší skutečností než jakákoliv farnost. Každý pokřtěný je částečkou, údem této církve. A jde v prvé řadě o to, aby byl údem živým a sloužícím, ne jen spokojeným nebo nespokojeným s panem farářem. Velmi na tom záleží, aby farnost byla prostředím živé a prohlubující se víry, ne jen spokojeným klubem přátel. A pro živou víru je charakteristický spíš pohyb a mnohá změna, než zkamenělé setrvání v nehybnosti, byť třeba spokojené.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou