Karel IV. a Židé v jeho době

Vydání: 2016/22 Brno dostává pomocného biskupa, 24.5.2016, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 22

Období vlády Karla IV. patří k jednomu z vrcholů českých dějin. KT si v rámci letošních oslav 700. výročí Karlova narození pravidelně připomíná, jaký přínos znamenala jeho vláda pro naši zemi od výstavby Prahy po spolupráci církevní a světské moci. Než v příštím čísle přineseme esej o duchovním životě panovníka, povšimneme si i stinných stránek jeho vlády, které dosud nebyly tolik známy. Historici zde zmiňují především židovské pogromy v té době. Mohl jim zabránit?


© Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Pavla Hoška

Není snadné spravedlivě hodnotit postoj Karla IV. k Židům. Čeští historikové, hrdí na Karlovy vynikající vlastnosti, v této záležitosti zápasí s rozpaky. Někteří v úctě k Otci vlasti hledají všelijaké polehčující okolnosti a nejrůznější omluvy. Nechtějí vrhnout stín na Karlovu památku. Ale přes veškeré sympatie vůči tomuto českému králi a římskému císaři musíme poctivě říci, že Karel IV. se nestal významnou a kladnou postavou dějin evropských Židů.

Na jedné straně je zřejmé, že na rozdíl od mnoha svých současníků nechoval vůči Židům osobní nepřátelství a nebyl postižen středověkým antisemitismem, pramenícím z náboženských vášní. Jeho postoje k Židům byly věcné, praktické, ba pragmatické. Tam, kde měl politickou vládu pevně v rukou, tedy v českém království, Židy chránil – před násilím pramenícím z lidového tmářství antisemitských pověr i před kořistnickým pleněním židovských čtvrtí, motivovaným ekonomicky.

Jako nadaný správce a prozíravý politik usiloval o hospodářský rozkvět židovských obcí. Věděl, že ekonomická prosperita židovských komunit prospívá celému království a že Židé se za poskytovanou ochranu dokážou králi odvděčit. Potvrdil zákonná privilegia Přemysla Otakara II., která Židům zajišťovala na tehdejší dobu dobré postavení. Zval židovské rodiny k osidlování a budování Nového Města pražského a obdařil je stejnými výhodami jako všechny ostatní. V zákoníku Majestas Carolina (který se mu ovšem nepodařilo prosadit) dokonce navrhoval povolit Židům držbu vladyckých nebo jiných svobodných vesnic, ze kterých měli odvádět peníze do královské komory. Neváhal výslovně a veřejně pochválit „prospěšné služby, které mu Židé prokázali a komoře královské prokazovati neustávají“. Karel zkrátka dobře věděl, že Židé jsou houževnatí a pracovití, že mnozí z nich jsou zkušení a zdatní obchodníci, a že když se jim dobře povede, přinese to zaručený zisk také královské pokladně.

Karlův střízlivý pragmatismus ve vztahu k Židům měl ale své temnější stránky. Když roku 1348 propukla morová epidemie, strhla se vlna protižidovských pogromů. Evropští křesťané podezírali Židy, že morovou nákazu šíří oni, hnáni zběsilou nenávistí vůči křesťanům, které takto chtějí vyhubit. Skandální odhalení této „strašlivé židovské zákeřnosti“ bylo opakovaně potvrzeno přiznáním na mučidlech. Pověra o vrozené židovské nenávisti vůči všemu křesťanstvu se spojila s mnohem přízemnějšími motivy chamtivých měšťanů a šlechticů, kteří v rozbouřené vlně lidového antisemitismu spatřili svou příležitost. V nadcházejících letech byli evropští Židé vystaveni vraždění, které nemělo obdoby až do 2. světové války.

Při vší dobré vůli nelze říci, že Karel v této dějinné zkoušce obstál. V nastalé situaci se rozhodoval pragmaticky. Nechtěl ohrozit své nepevné mocenské postavení v oblastech, kde řádily protižidovské vášně, nechtěl ztratit přízeň říšských měst, kde k pogromům docházelo. A navíc: potřeboval nějak diplomaticky řešit své vztahy s těmi, kterým dlužil peníze.

Karlova politická moc v mnoha oblastech, kde docházelo k pogromům, byla skutečně slabá a křehká. Je otázka, co by vlastně zmohl, kdyby chtěl proti bezpráví razantně postupovat. Každopádně nic takového neudělal. Výsledkem jeho pragmatické politiky bylo velkorysé přehlížení a odpouštění vražedného násilí, kterého se „Karlovi poddaní“ dopouštěli na židovském obyvatelstvu.

V této souvislosti by snad byla namístě jistá shovívavost. Zdá se totiž, že Karel neměl reálné mocenské prostředky, aby pogromům účinně zabránil. A tam, kde je měl, tedy v českém království, Židy chránil a porušování zákona proti nim trestal.

Mnohem těžší je hledat polehčující okolnosti či omluvy pro Karlovu praxi umořování dluhů. Opakovaně své příznivce a zejména dlužníky v říšských městech odkázal na židovský majetek, kterého se mohou zmocnit při „nejblíže příštím pogromu“ v židovské čtvrti. Dochovalo se více než půl tuctu listin, v nichž Karel rozhoduje o židovském majetku ve prospěch svých příznivců dříve, než ztratil majitele. Rozpaky vyvolává také skutečnost, že v některých případech Karel ujistil své spojence o odpuštění či nestíhání pogromu už předtím, než k němu došlo.

Na jedné straně je tedy zřejmé, že Karel IV. nechoval vůči Židům osobní antipatie. Naopak, jako zodpovědný hospodář dovedl ocenit jejich pracovitost a výkonnost a neváhal veřejně chválit jejich přínos ekonomické prosperitě země, kterou spravoval. Je také zřejmé, že nevinil Židy z šíření moru a i přes hlubokou osobní zbožnost nesdílel protižidovské pověry, vyvěrající z náboženských vášní. Bezpráví a násilí proti Židům nepodněcoval a neschvaloval a tam, kde to neohrožovalo jeho politické zájmy, mu bránil. O protižidovských násilnostech, které po roce 1348 zachvátily Evropu, se zřetelně vyjádřil v tom smyslu, že Židé trpí nevinně a že jsou jim domnělé zločiny přisuzovány neprávem.

Na druhé straně však jako realistický politik chápal vlny násilností vůči Židům jako součást tehdejší společenské skutečnosti. Součást, kterou si osobně nepřeje, ale se kterou je zkrátka třeba počítat. Natolik, že ji zahrnul do strategických úvah o upevňování moci v německy mluvící části Evropy. Natolik, že ji příležitostně využil k oddlužení královské pokladny.

Má-li být naše hodnocení Karlova životního díla a jeho vynikajících vlastností poctivé a věrohodné, nemůžeme si dovolit zavírat oči před touto stinnou stránkou jeho panování. Je totiž nanejvýš žádoucí a nezbytné, aby čeští křesťané, vděční za všechno dobré a skvělé, co Karel IV. vykonal pro českou církev, dokázali o jeho odkazu otevřeně a čestně hovořit také se svými židovskými přáteli.

Autor je religionista, působí na Evangelické teologické fakultě UK v Praze

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy, Názory



Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay