Jsou Češi opravdu nevěřící?

Vydání: 2018/37 Rok pomáhali. Jak je to změnilo?, 11.9.2018

Příloha: Perspektivy 37

Sociologický výzkum brněnské Masarykovy univerzity ukázal na vzrůstající zájem české veřejnosti o duchovno v mnoha podobách. O čem to vypovídá?


© Jan Hrubý

KOMENTÁŘ Jana Jandourka

Podle průzkumu, který prováděl tým sociologa Ladislava Rabušice z brněnské Masarykovy univerzity, můžeme zjistit a porovnat postoje naší veřejnosti k „duchovním otázkám“. Rabušic a další sledují vývoj české společnosti už téměř třicet let.

Dozvídáme se tak, že v roce 1991 věřilo v „převtělování“ jen šest procent vysokoškoláků, zatímco dnes už je to třetina vysokoškolsky vzdělaných lidí. V Boha věří podle své výpovědi asi 40 procent obyvatel Česka a jejich počet se za posledních deset let zvýšil o pět procent. (Jako Boha přitom označují ducha nebo jistou formu životní síly.) Víra v posmrtný život u lidí ve věku 18 až 29 let stoupla během minulých let z 27 na 45 procent. Pětina Čechů věří v peklo.

Zdá se, že duchovní otázky nezmizely a že dokonce některé lidi zaměstnávají dnes víc. Čím to je?

Víra ano, organizované církve ne

Sociologové už dnes nesdílejí automaticky tzv. sekularizační tezi, totiž že moderní západní společnost, ekonomicky rozvinutá, demokratická a liberální, je také stále více sekularizovaná. Spíše je patrné, že lidé se odvracejí od tradičních náboženských institucí. Ani na konci druhého desetiletí 21. století to neznamená zánik církevních institucí, ale zmenšení jejich významu ve společnosti. I to je ale v některých oblastech relativní, protože význam může mít i menšina, kdy její představitelé mohou být přítomni třeba v médiích nebo v politice a to neúměrně k počtu příslušníků této menšiny ve společnosti. Zkrátka proto, že jsou něčím zajímaví – třeba právě jako příslušníci menšiny.

Kdybychom to zjednodušili, tak Češi nemají velkou důvěru v organizované náboženství (aspoň ne v příliš nápadně organizované), ale nebrání jim to věřit, že „je něco nad námi“. To na sebe může vzít pochopitelně různou podobu.

Sekularizované prostředí funguje jako určitý filtr, který duchovní otázky odděluje od těch ostatních. Osobní a deklarované vyznání už nemá význam ohledně toho, zda je člověk považován za „normálního“, za „správného“ příslušníka národa, za jedince se správnými hodnotovými postoji. Nemá to už vliv na jeho postavení ve společnosti, což je vidět i u „náboženských profesionálů“. Kněz například může stále ještě působit jako zajímavý exotický zjev v médiích, ale není už moc významnou postavou ve své obci (někde třeba ještě je, ale je to stále větší výjimka).

Náhražková náboženství v sekulární společnosti

O moderním člověku se někdy hovoří jako o vykořeněném. Můžeme si všimnout, že je to výraz připomínající rostlinu vytrženou z živné půdy, bez které nemůže existovat. Náboženství se považuje z tohoto pohledu za jakousi antropologickou konstantu, tedy že náboženskost je člověku daná – a když se nerealizuje ustálenými a tradičními formami, najde si jiné. Můžeme si všimnout, že jak postupovala sekularizace v našich zemích, objevovala se záliba ve spiritismu, parapsychologii, později v psychotronice a dnes ve spirituálních alternativních naukách různého „sebenalézání“ a hledání plnosti lidské osobnosti. Už za minulého režimu u nás byla živá jóga, byť se nezdůrazňoval její duchovní základ.

I zcela ateistické směry přebírají různé formy ze světa náboženství, jak je vidět na hlásání různých dějin spásy (lepší zítřky), uctívání mučedníků (Julius Fučík), návštěvách památných míst (rodné domky Stalina a Gottwalda), legend o životě svatých zakladatelů (Lenin pomáhá nést strom, nechtěl zastřelit lišku, protože ho pojal soucit), uctívání ostatků (vůdci mají mauzolea), pořádání procesí (průvody a přehlídky) a nošení posvátných ikon (Marx, Engels, Lenin a momentálně panující šéftajemník).

Legendární postavy jsou nadané zázračnými vlastnostmi, třeba řídí stíhačku bez nohou, pracují na pěti stavech najednou, pěstují teplomilné rostliny za polárním kruhem a létají až do nebe, kde vyvolenci zjišťují, že jsou tam sami, protože Bůh se tam nevyskytuje. I zcela světské směry mají svou ortodoxii, dogmata, kacíře, inkvizici a trestání odpadlíků. Především ale mají svou transcendenci, tedy hlásají něco, co život člověka přesahuje – třeba vybudování lepší společnosti, čehož se sice daný jedinec už nedožije, ale může ho alespoň hřát pocit, že je součástí vyvoleného lidu, který do zaslíbené země jednou dojde.

Výzva pro tradiční církve

Pro představitele tradičních náboženství je toto zjištění dobrá i špatná zpráva. Dobrá je v tom, že člověk je jaksi „předpřipraven“ a je na co navazovat, i kdyby byl zarytým ateistou nebo stoupencem jakkoli bizarního světonázoru. Špatná zpráva spočívá v tom, že když tradiční „profesionálové“ ve svém vlastním hlásání selžou, lidé se prostě seberou a půjdou jinam, aniž by přitom museli nějak zvlášť trpět. Dříve to bylo obtížné, v dnešní pluralitní společnosti s mnoha nabídkami a lidmi v neustálém pohybu je to snadné.

Jak s tímto poznáním představitelé tradiční religiozity naloží, je otevřená otázka. Mohou konstatovat, že tohle tu bylo vždycky, takže nehoří. (New Age je jen forma odvěkého gnostického učení.) Nebo mohou poznat, že hoří, protože „to“ tu bylo vždycky. (Proč nám lidé pořád unikají jinam, co jim chybí?)

Západní svět je jako laboratoř, kde sledujeme zajímavé jevy. Je to ovšem laboratoř, kde zkoumáme sebe, a současně je naším příbytkem – a žádný jiný nemáme.

Autor je sociolog a publicista

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články



Aktuální číslo 38 18. – 24. září 2018

Letní rekord koledníků

Slova „Tříkrálová sbírka“ a „rekordní“ se vedle sebe ocitají ve zprávách o výsledcích koledování. Nového rekordu se ovšem koledníkům podařilo dosáhnout minulou…

celý článek


Mluví se o nich na každém rohu

Co znamená výraz „křesťanské hodnoty“? Jak se zvěst evangelia může změnit v hodnotový systém? Jak je možné, že se „křesťanské hodnoty“ stávají zásadním…

celý článek


Výchova k občanství

Demokracie nemůže bez osobní odpovědnosti občanů za věci veřejné dobře fungovat, a právě proto vyžaduje neustálou výchovu – a to nejen mládeže, ale i dospělých.

celý článek


Jak se Pobaltí chystá na příjezd papeže?

V předvečer papežovy návštěvy pobaltských zemí – Estonska, Lotyšska a Litvy – odpověděl na dotazy KT PHILIPPE JOURDAN, francouzský biskup, který od roku 2005 působí…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay