Jakým tlakům u nás čelí média?

Vydání: 2018/9 Jak prožívají půst naši sousedé?, 27.2.2018

Příloha: Perspektivy 9

Dnes a denně si politici stěžují na neobjektivní práci novinářů. Neusilují ale o manipulování s médii sami politici?


                                                                                                                                                           © Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Daniely Drtinové

V českých médiích, respektive v České televizi a později v DVTV, kterou jsme spolu s kolegy založili, působím už od 90. let. Proto mohu s klidným svědomím a vědomím tvrdit, že politické tlaky byly vždy, a dnes podle mě novináři nečelí většímu tlaku než dříve. Rozdíl je spíše v ochotě a síle mu čelit.

V České televizi se nějaká forma politického tlaku objevovala zhruba co pět let, vždy tak do roka po nástupu nové garnitury po volbách. Poslanci skrz Radu ČT, kterou svojí volbou ovládají, mění generální ředitele, a těm pak nezbývá, než docházet do Poslanecké sněmovny ne vždy zcela důstojným krokem. Největšího rozměru dosáhl politický tlak v roce 2000, kdy televizní zaměstnanci reagovali na neúměrný zásah do nezávislosti veřejnoprávní televize stávkou. Obrazovky po celé zemi zčernaly a na Václavském náměstí podpořilo stávkující na 100 tisíc lidí nespokojených s tehdejší situací.

Média jako hlídací pes demokracie

Politické tlaky na média jsou ale podle mě přirozenou součástí fungování vyvažování mocí, kdy nepsanou čtvrtou mocí ve státě jsou právě média v roli strážce demokracie, jejího hlídacího psa. Problém nastává ve chvíli, kdy se ze psa stává poddajný ratlík – ať už v podobě ředitele, který políbí prsten moci, nebo novináře svázaného poutem dluhů a hypoték, a z toho vyvěrajícím strachem či autocenzurou. Tu vnímám v dnešní době jako obzvláště zákeřnou a nebezpečnou, protože palivem, které ji živí, není primárně tlak ze strany politika, ředitele či majitele média, pro které novinář pracuje, ale je to strach, pod jehož tlakem novinář zcenzuruje sám sebe – aniž by k tomu byl vůbec potřeba nějaký nátlak jiné strany. Co kdybych se náhodou svým textem, co vyjde zítra v novinách, nebo rozhovorem s politikem někomu znelíbil a přišel o možnost splácet hypotéku, kterou jsem si teprve nedávno pořídil…

Různé formy ovlivňování novinářů

Formy tlaků, jimž jsou novináři vystavováni, jsou navíc dnes mnohem sofistikovanější než dříve. Ať už je to všudypřítomná autocenzura jako poměrně nový fenomén, pokud jde o obří plochu jejího rozsevu, nebo poměrně dost propracované systémy vnitřní kontroly, které jsou v některých médiích nastaveny tak, aby se zkrátka některá témata či hosté k divákovi vůbec nedostali. Nevím, jak to funguje v tištěných médiích, která vlastní politici, nepracovala jsem v nich, ale v ČT to bylo tak, že když se některé téma či host neměl objevit v hlavní relaci, tak se zkrátka vůbec neobjevil ve vysílacím plánu, nebyl tedy zařazen do návrhu témat a hostů, o nichž rozhoduje editor, řízený šéfeditorem. (Nad ním stojí šéf domácí redakce, nad ním ředitel zpravodajství, nad ním generální ředitel ČT – a nad něj už jsem nedohlédla…).

Tzv. blacklisty hostů, a to i těch z řad politiků, byly svého času pověstné. S touto praxí novinář jako pěšák nepohne, protože téma či hosta vnést v zubech do vysílání nemůže, a tak se prostě neobjeví. Čelit se tomu dá v silném týmu, jako byl svého času tým Událostí, komentářů, které mnohdy vysílaly vedení navzdory. Přímo si našemu týmu nikdo nic nařizovat nedovolil, a proto taky tento tým po nástupu nového vedení příliš dlouho nevydržel – a tak vznikla DVTV.

Vzpomínám si, jak nám šéf domácí redakce vysvětloval, že by v Událostech, komentářích neměla být politická agenda. Ptali jsme se, co by se tam tedy mělo podle něj vysílat, jestli „nezávadná“ témata typu čištění záchodů ve vlacích. Tento příklad uvádím jen na dokreslení, jaké podoby může mít mechanismus cenzury a uplatňování moci v médiích – jde o formy, s nimiž jsem se potkala. V ČT už ale několik let nepracuji, a zda tam nyní dochází k nějakému nepřípustnému ovlivňování zpravodajského obsahu, samozřejmě nevím.

Jak odolávat politikům?

Jediný způsob, kterým se podle mě dá politickým tlakům čelit, je kontinuita, stabilita, „nepoddajnost“ média ve všech časech, předvídatelnost, neohýbání se před nikým a nikdy, vnitřní integrita – přesně ta, kterou novináři vyžadují od politiků. Jakmile se jednou médium ohne, zůstává dlouhý čas ohnuto, narovnává se jen velmi těžce a trvá to příliš dlouho. Moje zkušenost je taková, že pokud politik ví, že se neshrbíte nikdy před nikým, po čase to už ani nezkusí. To je síla, na které staví západní média, například BBC. Ne že by tam tlaky nebyly a chyby se nestaly, ale v podstatě takové médium zůstává vnitřně neporušené, nekoroduje ze sebe sama.

Statečnost a jistá míra odvahy přitom podle mě k výbavě novináře neodmyslitelně patří. Odvaha a přirozená zvídavost. Bez těchto dvou dispozic by se člověk do tohoto povolání vůbec neměl pouštět. V poslední televizní krizi, kdy skupina novinářů zdokumentovala hned několik nepřípustných zásahů do obsahu veřejnoprávního zpravodajského vysílání v tzv. Podnětu 21, jsem se mnohokrát ptala některých novinářů, z čeho mají tak paralyzující strach – nežijeme přece v Rusku, nepohodlní novináři tu neumírají a nejsou ani zavíráni do blázinců s vyfabulovanou psychózou. Přesto strach některých přesahuje únosnou míru a bortí tak základy novinářské profese, ale i vnitřní integritu těch, kteří je mají nést. Z mé zkušenosti přitom jasně vyplynulo, že pokud člověk – ať už se pohybuje v jakékoliv profesi či prožívá jakoukoliv životní situaci – strach překoná, okamžitě se objevují synergie v podobě pomoci od podobně naladěných lidí, a ti potom spolu vytvářejí zcela nový obsah – často mnohem hodnotnější, svobodnější, a především pravdivější.

Autorka je novinářka, působí jako moderátorka internetové televize DVTV


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články



Aktuální číslo 41 9. – 15. října 2018

Otevřenost na synodě

Biskupskou synodu o mládeži, která potrvá do 28. října, od počátku ovládla aktuální témata, jako migrace, chudoba, sexuální zneužívání i intimní život.

celý článek


„Nobelovka“ za pomoc ženám

Za „úsilí o odstranění sexuálního násilí jako válečné zbraně“ obdrželi letošní Nobelovu cenu míru konžský lékař Denis Mukwege a irácká aktivistka Nadia Muradová.

celý článek


Papež dějinného zlomu

Papež Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini (1897–1978), je známý hlavně tím, že přivedl k závěru Druhý vatikánský koncil a vedl církev v pokoncilním…

celý článek


Chyceni v péči mezi rodiče i děti

Říká se jim sendvičová generace. Jsou to lidé, kteří ještě stále řeší problémy svých dospívajících dětí, zároveň je však už tíží bolesti stáří jejich…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay