Jak být křesťany dnes

Vydání: 2013/27 František píše na Velehrad, 3.7.2013, Autor: Aleš Opatrný

Potřebujeme nové sv. Cyrila a Metoděje?

Kázání sv. Cyrila (výřez; z presbytáře chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně). Snímek Tomáš Záhoř

Svatí Cyril a Metoděj, tito vzdělaní mužové, přišli k nám do krajiny v podstatě pohanské. Přišli také jako vyslanci mnohem vyspělejší kultury.

 

Tato mise vzbudila ohlas u některých osvícených osob, a tak bylo možné vychovat z nich první domácí pastýře. Vytvoření slovanského písma a překlad Bible a liturgických textů do srozumitelného jazyka byly činy velkého kulturního dosahu, který zasáhl i jiné slovanské kraje. Tento obdivuhodný čin také prezentoval v trojjazyčném sporu existenci Slovanů v Římě. To všechno znamenalo v dějinách mnoho. Lze něco takového opakovat dnes?

Je zřejmé, že nikoliv. První zásadní rozdíl je v tom, že tehdy bylo na našem území křesťanství něčím novým, dnes bychom řekli moderním. Zatímco dnes je na témže území křesťanství většinou považováno za staré, a tedy nemoderní. Což ovšem není totéž, jako kdybychom řekli, že je neužitečné. Jen je v jiné pozici vůči těm, kdo ho neznají nebo nepřijímají.

Pouhé odvolávání se na velikost soluňských bratří a jejich tehdejší činy sotva někoho o potřebě křesťanské víry v dnešní společnosti přesvědčí. Přesto se ptejme, v čem je cyrilometodějská misie pro dnešek inspirativní. Především je zřejmé, že si oba věrozvěstové uvědomili, do jaké krajiny jdou, jaká je její situace a co misie v této zemi potřebuje. Že totiž nepotřebuje jen křesťanství jako takové, ale křesťanství hlásané srozumitelně a křesťanství přijaté rozhodujícími osobami v zemi, což byl vladař a jeho nejbližší.

Máme-li tyto skutečnosti převést jako inspiraci do současnosti, musíme si počínat obezřetně. První inspirace je zásadní. Je jí snaha pochopit, ke komu hlasatel evangelia mluví, v jaké situaci se nachází on i ti, kterým je zvěstováno. Nikoliv tedy jen názor na to, jací by obyvatelé měli být a co by měli dělat, ale poznání, jací jsou a co skutečně potřebují.

To je přístup, který není dnes zdaleka všeobecně rozšířen. Má tedy jít o snahu poznat situaci, akceptovat ji a podle toho v hlásání evangelia postupovat. Nikoli jen odsuzovat to, co se nám nelíbí, nebo šířit útěšná tvrzení, jak jsou okolo nás samí hledající a evangeliu otevření lidé. Tím se dostáváme k další inspiraci, která při povrchním pochopení může být matoucí. Soluňští světci se snažili přivést k víře a pokřtít ty, kteří byli významní a chápali, jak jim bude křesťanství užitečné. Zde jsme dnes v jiné situaci. Ti chápající nemusí být právě ti významní. Přesto nás může pokoušet snaha získat pro víru především osoby významné. A když ne pro víru, tak aspoň pro hezká vyjádření o církvi. Je ovšem otázkou, zda tohle jsou ti nejpotřebnější.

 

Ne jen odsuzovat, co se nelíbí, nebo šířit útěšná tvrzení.

 

 

Neměli bychom přeslechnout jakýsi refrén papeže Františka, že je třeba se zajímat o lidi na periferii zájmu společnosti a těm především sloužit evangeliem. S těmi se ovšem církev sotva dostane na první stránky novin. Ale do lidských srdcí snad ano.  

Katolická církev neměla po staletí v Evropě pouze roli učitelky víry, ale také dobrého chování. Její nauka obsahuje vysoké etické nároky. Jakkoli byla a v mnohém stále je tato učitelská role církve záslužná, nese s sebou dvě obtíže. Tou první je, že mimocírkevní okolí klade na křesťany zpravidla enormní etické nároky a nechce jim, na rozdíl od sebe samého, nic odpustit. Druhá je ještě závažnější. Církev se stala mnohem víc učitelkou dobrého chování a prostorem, v němž se dobré a správné chování vyžaduje, než útočištěm pro ztroskotance všeho druhu a osoby nevyhovující morálním nárokům. Ti se v ní mnohdy cítí špatně nebo pro ně není v uspořádání života v církvi jaksi místo.

 

Od učitelky dobrého chování k útočišti pro ztroskotance. 

 

 

Zde by nám mohla pomoci spíš novější cyrilometodějská tradice, zakořeněná zejména na Moravě. Je to tradice lidového katolicismu v tom nejlepším slova smyslu. Rozumějme pod tímto souslovím především katolicismus pro lidi potřebné, ne jen soubor zvyků, které mají lidé rádi. Tradice, která se jen nevrací do minulosti, ale cenné minulé skutečnosti prožívá jako inspiraci a hodnotu v přítomnosti. To je výzva k jakémusi dlouhodobému a všestrannému učení se být křesťany dnes. Dospějeme tak snad k přesvědčení, že nepotřebujeme nové
sv. Cyrila a Metoděje, nýbrž odvahu k obnovenému pohledu na místo křesťanství v této společnosti a obnovenou představu o způsobu života církve v ní. Což není lehký úkol.

Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

Problémy evangelizace. humila 5.7.2013 15:42
Re: Problémy evangelizace. Pedol 16.7.2013 20:08
Re: Re: Problémy evangelizace. humila 12.8.2013 22:32

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay