Hra "mohli se setkat"

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor: Josef Hrdlička

Hovoříme-li o světcích, vždy si máme uvědomit jednu zásadu: Není důležité, co my řekneme o nich, ale to, co oni říkají nám. My, lidé nesvatí a často spokojení s průměrností své víry, můžeme psát různé chvalořeči, zatímco oni hovoří tajemným, a přece výmluvným mlčením, mluví činy, vším, co po nich zůstává, co nás oslovuje, udivuje, co je trvalou výzvou celým generacím. Najděme odvahu pohlédnout srdcem do tváře těch, kteří nás z nebe vidí pohledem zcela čistým, vyzařujícím nadhled věčnosti, pohledem, který jasnozřivě vidí do naší duše a zná naše úmysly. Budeme mít dost odvahy vydržet tento pohled, nebo by nám spíše vyhovovalo sklopit oči v obavě, jaký soud bychom mohli vyčíst z jejich pohledu?

      My ale víme, že Bůh je Láska, Život, Milosrdenství, Dobro a stálý zdroj naděje a útěchy. Jeho pohled na nás, který se zrcadlí i v našich svatých, je vždy uzdravující. Je přímou infuzí do našeho nemocného, zraněného, postiženého lidství.

       Jednou jsem s mládeží hovořil o hře „mohli se setkat“ - např. Karel IV. s Johankou z Arcu nebo Michelangelo se Shakespearem. Je to hra vyžadující znalost historie. Padla přitom zajímavá myšlenka: pro věřící lidi by měla platit jiná pravidla hry. Církev je přece společenství živých i mrtvých, kde mizí bariéry času a prostoru, kde se v přítomném okamžiku setkává dávná dějinná minulost s budoucností, odkud nás vidí ti, kdo již dosáhli cíle. Vše je jedno veliké ZDE a NYNÍ. V církvi se každý z nás může přímo a „naživo“, důvěrně a zcela nerušeně setkat i s tím, kdo žil před tisícem roků někde daleko a mluvil dnes už nepoužívaným jazykem. Tak se kdokoli z nás může setkat i se svatým Cyrilem a Metodějem - tak důvěrně, že si budeme tykat a mluvit od srdce k srdci o dnešních problémech. Stačí tak málo, ztišit se, zašeptat třeba i beze slov: „Svatí Cyrile a Metoději, vy kteří jste dokázali svou heroickou vírou proměnit barbarský úhor v kvetoucí vinici Páně, pomozte nám dnes, kdy jsme pohlcováni marasmem nevěry a konzumní prázdnoty, kdy mizí smysl pro oběť a kdy národ jako by rezignoval na vlastní budoucnost. Kdo jiný jej má podržet, kdo jiný má dnes patřit do vaší družiny věrozvěstů než právě my, křesťané?“

  Proto budeme i letos putovat na Velehrad. Když se na tomto místě ohlédneme zpět do dějin, vidíme cestu, po které šla pokolení našich předků. V bludišti tolika cest, které nikam nevedou, je to zaručená jistota, naděje, východisko, budoucnost. Připutovat na Velehrad znamená podílet se na této naději. Nemusíme jen prosit: „Pane, pošli dělníky na svou žeň!“ Můžeme říci rovnou: „Pane, zde jsem. Mě pošli.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 4 22. – 28. ledna 2019

V Panamě jako doma

Stovky tisíc mladých z celého světa, biskupové, prezidenti a papež František se setkávají na Světovém dni mládeže v Panamě.

celý článek


Armáda má tři nové kaplany

Tři nové kaplany vyslaly církve minulý týden do služby v armádě. Jsou členy nekatolických církví. Slavnostního aktu se účastnily i celé jejich rodiny, včetně dětí.…

celý článek


Misie je velké dobrodružství

Když se její autobus objevil ve městě, vždycky vzbudil zájem. Britka MIRIAM SWAFFIELDOVÁ se totiž rozhodla pořídit si tento dopravní prostředek k evangelizaci, které se…

celý článek


Zachytit problémy včas

To dítě je najednou nějaké divné. Občas si stěžuje na spolužáky ve škole. Nechce se mu ráno vstávat. Bolí ho břicho nebo hlava. I známky má poslední dobou nějaké…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay