Hra "mohli se setkat"

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor: Josef Hrdlička

Hovoříme-li o světcích, vždy si máme uvědomit jednu zásadu: Není důležité, co my řekneme o nich, ale to, co oni říkají nám. My, lidé nesvatí a často spokojení s průměrností své víry, můžeme psát různé chvalořeči, zatímco oni hovoří tajemným, a přece výmluvným mlčením, mluví činy, vším, co po nich zůstává, co nás oslovuje, udivuje, co je trvalou výzvou celým generacím. Najděme odvahu pohlédnout srdcem do tváře těch, kteří nás z nebe vidí pohledem zcela čistým, vyzařujícím nadhled věčnosti, pohledem, který jasnozřivě vidí do naší duše a zná naše úmysly. Budeme mít dost odvahy vydržet tento pohled, nebo by nám spíše vyhovovalo sklopit oči v obavě, jaký soud bychom mohli vyčíst z jejich pohledu?

      My ale víme, že Bůh je Láska, Život, Milosrdenství, Dobro a stálý zdroj naděje a útěchy. Jeho pohled na nás, který se zrcadlí i v našich svatých, je vždy uzdravující. Je přímou infuzí do našeho nemocného, zraněného, postiženého lidství.

       Jednou jsem s mládeží hovořil o hře „mohli se setkat“ - např. Karel IV. s Johankou z Arcu nebo Michelangelo se Shakespearem. Je to hra vyžadující znalost historie. Padla přitom zajímavá myšlenka: pro věřící lidi by měla platit jiná pravidla hry. Církev je přece společenství živých i mrtvých, kde mizí bariéry času a prostoru, kde se v přítomném okamžiku setkává dávná dějinná minulost s budoucností, odkud nás vidí ti, kdo již dosáhli cíle. Vše je jedno veliké ZDE a NYNÍ. V církvi se každý z nás může přímo a „naživo“, důvěrně a zcela nerušeně setkat i s tím, kdo žil před tisícem roků někde daleko a mluvil dnes už nepoužívaným jazykem. Tak se kdokoli z nás může setkat i se svatým Cyrilem a Metodějem - tak důvěrně, že si budeme tykat a mluvit od srdce k srdci o dnešních problémech. Stačí tak málo, ztišit se, zašeptat třeba i beze slov: „Svatí Cyrile a Metoději, vy kteří jste dokázali svou heroickou vírou proměnit barbarský úhor v kvetoucí vinici Páně, pomozte nám dnes, kdy jsme pohlcováni marasmem nevěry a konzumní prázdnoty, kdy mizí smysl pro oběť a kdy národ jako by rezignoval na vlastní budoucnost. Kdo jiný jej má podržet, kdo jiný má dnes patřit do vaší družiny věrozvěstů než právě my, křesťané?“

  Proto budeme i letos putovat na Velehrad. Když se na tomto místě ohlédneme zpět do dějin, vidíme cestu, po které šla pokolení našich předků. V bludišti tolika cest, které nikam nevedou, je to zaručená jistota, naděje, východisko, budoucnost. Připutovat na Velehrad znamená podílet se na této naději. Nemusíme jen prosit: „Pane, pošli dělníky na svou žeň!“ Můžeme říci rovnou: „Pane, zde jsem. Mě pošli.“ Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay