Dvě svědectví duchovních, kteří se ocitli v seznamech StB

Vydání: 2007/2 Křesťanská demokracie dnes a zítra, 9.1.2007

V minulém čísle Katolického týdeníku jsme přinesli rozhovor s historikem Jiřím Plachým o lidech ve svazcích StB. Dnes přinášíme příběhy dvou lidí, kteří se ocitli ve svazcích StB. I když se jedná o jejich subjektivní svědectví, oba případy ilustrují, jakými metodami StB také mohla získávat své „spolupracovníky“.
Psal se rok 1974. Po maturitě jsem nastoupil k výkonu vojenské základní služby. O tom, že mě Pán za čtyři roky zavolá ke kněžství, jsem neměl ani potuchy. Podle terminologie vládní moci jsem byl „nábožensky založen“, a tak mě poslali do Klatov k pozemnímu vojsku.
Někdy v prvním roce mě zavolal velitel s nějakými dalšími vojáky do jedné místnosti a řekl mi: Podívejte se, soudruhu vojáku, jste tady jediný s maturitou, každou chvíli se na útvaru někdo pokusí o sebevraždu (na rotách byla šikana, ale o tom se nesmělo mluvit). Kdyby někdo začal mít sebevražedné řeči, tak nám to řekněte, abychom mohli pomoci. My se vás čas od času zeptáme.
To se mi zdálo rozumné. Podotýkám, že jsem vyrostl celkem klidným životem na jižní Moravě a o existenci StB jsem neměl naprosto žádnou představu. Takže si mě tuším tak jednou za měsíc odchytli na chodbě – v mých očích to stále byli vojáci z povolání, a tedy moji nadřízení – zeptali se, jestli se něco děje, já jsem řekl, že ne a bylo to. Je fakt, že při třetím-čtvrtém rozhovoru přidali k otázce o sebevraždě i dotaz, zda někdo nemá řeči proti socialistickému zřízení. Říkal jsem si, že je to něco navíc, nelíbilo se mi to a odpovídal jsem ne. Ale nebylo to moc těžké, protože většinu roty tvořili kluci, kteří měli 2–7 tříd základní školy, a spíše si otravovali život vzájemnou šikanou.
Po nějaké době se uskutečnila podrobná prohlídka velitelem útvaru. Měl jsem ve skříni schovaný Nový zákon – nedovolenou literaturu. Zabavil mi ho a řekl, že až pojedu domů, mám se přihlásit.
Všiml jsem si ke svému potěšení, že od té doby ono odchytávání na chodbě a následný rozhovor ustaly.
Když se vojenská služba blížila ke konci, odchytli mě znovu. Ptali se, jestli čtu Bibli, já jsem řekl, že ano – oni, že i někteří marxisti ji četli, já jsem řekl, že já ji čtu, protože jsem věřící. Oni na to, že by to nemuselo vadit a popřáli mi hezký odchod do civilu. Nikdy a nikde nefiguroval žádný můj podpis.
Když jsem se začátkem roku 1980 hlásil do semináře, radil jsem se o svém kroku s panem kardinálem Tomáškem. Deset dní na to jsem byl zavolán k výslechu na Bartolomějskou. To už jsem ale přece jen něco o existenci StB věděl a vyrazil jsem tam povzbuzen P. Pilíkem, s nímž jsem se předtím společně pomodlil.
V Bartolomějské jsem odmítl vyprávět, co mi pan kardinál Tomášek a ostatní říkali – na upozornění, že v semináři jsou protisocialistické živly a následnou nabídku ke spolupráci jsem odpověděl, že tomu nevěřím, že chci být knězem a nic víc. Bylo mi odpovězeno, že jsem naivka. A k mému překvapení mi připomněli mou vojenskou službu v Klatovech.
Když tatáž připomínka Klatov zazněla i při výslechu v roce 1988, když jsem kaplanoval v Mariánských Lázních, bylo mi jasné, že figuruji v nějakých jejich seznamech, a říkal jsem tehdy mládeži: Až to jednou praskne, uvidíte, že mě někde vedou. A tak se i stalo.
Mrzí mě, že se snadno věří seznamům, které vytvořila ideologie lži a moci. Místo, aby oni museli dokázat vinu, my musíme dokazovat nevinu. Ti, kdo byli zavření, jsou hrdinové. My visíme zneuctěni mezi nebem a zemí.
P. MIROSLAV CÚTH


Se Státní bezpečností a její praxí jsem se přímo setkal až v době své vojenské služby, kterou jsem vykonával v letech 1984–1986. Na vojnu jsem nastoupil po právě ukončených dvou letech studia na Teologické fakultě a životě v kněžském semináři v Litoměřicích. Byl jsem zařazen do skladu pohonných hmot, kde jsem nakonec zůstal po celou dobu.
V závěru prvního roku služby jsem byl hned několikrát předvolán na vojenskou kontrarozvědku. Obsah rozhovorů byl, jak se mi to alespoň jevilo, „o ničem“. Dával jsem si celkem dobrý pozor na to, co říkám a co odpovídám. Byl jsem si přitom zcela jistý sám sebou: V mém případě byla spolupráce s StB předem „absolutně vyloučena“!
Po jisté době jsem byl ale požádán o pomoc: Prý je tu zaručená informace, že se někdo chystá vyhodit do povětří sklady s řádově stovky tisíci litrů pohonných hmot. To by se zcela jistě neobešlo bez ztráty na lidských životech. A já jako skladník přece mohu, pokud si něčeho včas všimnu, tomu zabránit. Najednou jsem měl před sebou papír a spolupráci jsem bez zaváhání podepsal...
Teprve za dvě za tři hodiny mi došlo, že jsem skočil na lep. Následující noc jsem nespal. Věděl jsem, že hned ráno budu muset jít a vzít celou věc zpátky. Co mám ale říci? To, co si o nich a celé jejich práci opravdu myslím? Na to jsem neměl odvahu a asi by to věci ani moc nepomohlo. Tak jsem celou noc prosil ve své pokořené pýše, aby mi Bůh pomohl a vložil do srdce odvahu i do úst správná slova... Nakonec jsem obojí dostal a s překvapujícím klidem jsem vysvětloval, proč naše spolupráce není možná: „Slib, že o věcech nebudu nikdy s nikým mluvit, nemohu dodržet, protože chodím také ke zpovědi, a tam se říká vše!“ Následoval výbuch hněvu...
Tím to ale vše ještě neskončilo. Výslechy se opakovaly v měsíčních intervalech na vojně, několikrát pak i v civilu. Střídali se při nich „hodní“, kteří slibovali, a „zlí“, kteří vyhrožovali. Nejtěžší nebylo, když vyhrožovali mně, ale členům rodiny, např. že moje sestra neodmaturuje...
Pro mne jedinečnou a pro mou další cestu ke kněžství úžasnou zkušeností však bylo zjištění, že v takových chvílích před pány z StB již nesedím jako pyšný a sebejistý X.Y., ale jako někdo, kdo je po předchozím pokoření posilován Boží mocí. A tak jsem mohl na všechny jejich hrozby, a to i přes strach v srdci, stále odpovídat: „Ano, to všechno skutečně můžete vykonat!“ Bohu díky, že z toho nakonec nevykonali nic.
O všech těchto skutečnostech jsem při různých příležitostech informoval své přátele, následně pak i farníky. V roce 1992 jsem reagoval na výzvu pražského arcibiskupa Miloslava Vlka a i jemu celou záležitost vložil do rukou.
P. JOSEF PECINOVSKÝ Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Dopisy čtenářů, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay