Vydání: 2005/47 Radosti a strasti jedináčků, 15.11.2005, Autor: Petr Příhoda

Jak nazvat řádění výrostků z muslimských rodin, kteří jsou přitom rodilými Francouzi? Je to davová psychóza? Sociální nepokoje? Etnická revolta? Střet civilizací? Těžká věc, máme-li klapky na očích: doktrínu multikulturního soužití a politickou korektnost. Ta první přehlíží, že fungování hostitelské země stojí a padá – s kulturou hostitelské země. Ta druhá velí nediskriminovat menšiny, což znamená - důsledně vzato - přehlížet to, co je charakterizuje.

Vykořeněnost a frustrovanost dorostu z arabských migrantů i agresivita z toho plynoucí byly ve Francii zřejmé už dávno, ale nesmělo se o tom mluvit. Nyní dostává Paříž horší lekci než Londýn, Amsterodam, Madrid či New York, kde přecházel k činu uvědomělý útočně pojímaný islám. Dnes řádí ve Francii vandalové, kteří už ztratili spojení s kulturou i mravy svých předků. Dodatečné sociologické diagnózy jsou možná pravdivé, ale platné asi jako označení původce zhoubné epidemie, proti níž chybí lék. Co s tím? Střelba ostrými jako krajní prostředek? Do nedospělých kluků?! Která menšina muslimského světa by se pak stala obětí živelné odvety?

Pomůže Francii, dá-li za pravdu Le Penovi? Bude snad francouzská společnost po tom, co se stalo, ochotná a dovedná „řešit“ frustraci své pětimilionové menšiny? Byla toho vůbec schopna dřív? Co když to nešlo ani předtím? Je vidět, že Západ čelí ohrožení nové povahy – a je vůči němu bezmocný. Jako Izrael vůči sebevražedným atentátníkům. Tam aspoň stavějí plot (Západ proti tomu protestoval, aniž ho zajímalo, jak Palestinci nakládají s jeho finanční podporou).

Stavět ploty v Evropě nelze. Lze začít přemýšlet. O důsledcích migrace z islámských zemí. O rostoucím rozdílu mezi bohatým Severem a chudým Jihem, kdy Jih bere Sever ztečí. O selhávání sebezáchovného instinktu západní společnosti (a nejen v tomto směru). Mladí vandalové zasadili ránu i Evropské unii, která chce jednat o přijetí Turecka. Jistý Holanďan nedávno pravil o jejich migrantech: „Očekávali jsme, že přijmou naši identitu, ale nevíme, zda nějakou máme.“ Lze tedy konečně začít uvažovat i o evropské identitě jinak než dosud. Pokud není pozdě.

Když před čtyřiceti lety začaly prosperující západní ekonomiky nasávat pracovní sílu „gastarbajtrů“, nikdo se vážně nestaral, co bude za dobu jedné generace. Ani politické elity, ani média, ani veřejnost. Nechovají se naše elity, média i veřejnost stejně?