Vydání: 2017/25 Boží tělo nad městem, 20.6.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 25

Jestliže žalmista píše o vyvoleném lidu „Blaze národu, jehož Bůh je Hospodin“ (Žalm 33,12), tak to v mnoha ohledech platilo i pro naše předky a tuto metu bychom neměli ztrácet ze zřetele ani my dnes. Nejde o to usilovat o nemožné, narážet hlavou do zdi a představovat si, jak by bylo krásné, kdyby se zeď náboženské lhostejnosti zhroutila jako jerišské hradby a celý národ znovu sjednocen ve víře jedním hlasem zapěl chorál. Spíše jde o to, abychom se společně – katolíci i evangelíci – obraceli k tomu, který je „cesta, pravda a život“ a svou nejvlastnější identitu nacházeli v jeho blízkosti. On je náš Mistr, On je ten, který nás vyučuje a naplňuje Duchem. Když si uvědomíme, že máme společného Pána, že jsme pokřtěni stejným křtem, že jsme všichni vysláni jít v jeho šlépějích, pak On může znovu zasáhnout do našeho národního života, třebaže jeho následovníci jsou v početní menšině.
„Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie,“ napsal už v polovině 20. let T. G. Masaryk už jako prezident. Ačkoli se jeho víra zcela nekryla s církevním učením, jeho fascinace Ježíšovou osobou je pro nás stále inspirující. V situaci, kdy už Češi a Slováci budovali společný stát a byli z hlediska národního obrození takříkajíc „za vodou“, TGM píše spis Světová revoluce, v němž vykládá první světovou válku jako boj demokracie s teokracií, ale přitom klade důraz na náboženství. Podle něj jsou staré opatrovnické režimy nahrazovány odpovědností každého občana tváří v tvář věčnosti. Jinak řečeno politikaření samo (Caesar) demokracii nezajistí, správa věcí veřejných musí být ukotvena hlouběji v samotném určení člověka být Božím obrazem (Ježíš).
Světci z úsvitu našich dějin
„Blaze národu, jehož Bůh je Hospodin.“ Český národ počtem svých vynikajících světců, reformátorů a přátel Božích patří v pomyslné lize národů na přední příčky. Jen si připomeňme mimořádné křesťanské osobnosti ze samotného úsvitu našich národních dějin, jako např. soluňské bratry sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Anežku a sv. Zdislavu. Takové osobnosti u nás čelily barbarskému pohanství – osobnosti s apoštolskou horlivostí, s úctou k Božímu slovu, s inkulturačním étosem „Řekům Řek, Slovanům Slovan“, s pevným přesvědčením, že Ježíš kraluje po vší tváři země a je mocnější než všichni „králíci“ světa dohromady, a že jemu sloužit znamená pamatovat na chudé a potřebné. Tito muži a tyto ženy pozdvihly vysoko korouhev křesťanského náboženství a pomohly našim předkům přijmout evangelium jako tu perlu, která svou cenou převáží všechno ostatní.
O křesťanskou opravdovost
Jenže bohabojnost a poslušnost Kristu Králi se nevymezuje jen vůči vnějšímu nepříteli, ale i vůči vnitřní korozi a úpadku církevní instituce. I církev ve své lidské dimenzi může být vnitřně zkorumpovaná a duchovně až dezorientovaná, jak výmluvně v nových souvislostech ukazuje papež František. Proto se úsilí o křesťanskou cestu, pravdu a život děje na dvou frontách – jednak ve vztahu k vnějším odpůrcům a jednak vůči vnitřní ochablosti a polovičatosti církve samotné.
Pokud zůstaneme u druhého případu, chodila po české zemi celá řada buditelů, učenců a reformátorů, kteří měli na mysli nejen obnovu církve, ale i celé společnosti. Patřily mezi ně takové postavy jako Jan Milíč z Kroměříže, Mistr Jan Hus či Petr Chelčický. Všichni tito byli sociálně odpovědní a zároveň odmítali používat násilí ve věcech víry. Jejich hlas chtěl povzbuzovat „tiché v zemi“, kteří toužili žít opravdově svou víru a nezaplést se do osidel světských lákadel. Pohříchu nešťastné upálení a veřejné pokoření kněze Jana Husa, i když dnes víme, že nebylo prvoplánové a že jeho iniciátoři byli spíše Husovi domácí nepřátelé než samotní představitelé církve a říše, rozdělila národ a vyvolala násilí, které posléze po desítky let pustošilo zemi.
Horlivá barokní kázání
Husitské války se tak staly trpkým plodem tragického náboženského rozdělení, jemuž se v tehdejší zjitřené atmosféře papežského rozkolu a očekávání brzkého konce světa dalo jen stěží zabránit. Třebaže církev u nás přestala být jednotnou a letitými spory a boji se duchovně i intelektuálně oslabila, z půdy zbrocené krví vzešla přesto unikátní duchovní pospolitost. Členové Jednoty bratrské, která byla založena v Kunvaldu v Orlických horách, ústraní venkova volili úmyslně, aby se co nejvíc vyhnuli pokušení světskosti. Bratři, jak si říkali, chtěli prostě křesťansky žít, přičemž chovali nedůvěru k vyššímu vzdělání.
O desítky let později tato náboženská společnost nejen pronikla do měst a získala mezi své členy i řadu šlechticů, ale proslula i nebývalou vzdělanostní úrovní, aniž by přitom ztratila svůj původní duchovní étos a pokoru. K jejímu nejvýznamnějšímu dědictví patří dílo humanisty a teologa Jana Blahoslava a posledního jejího biskupa a „učitele národů“ Jana Amose Komenského. Kromě toho se do dějin české literatury a české teologie zapsal její překlad Bible, tzv. Bible kralická, přeložená mistrovsky z původních jazyků. O přesnosti a literární kráse této Bible z roku 1613 svědčí i to, že se v českých evangelických církvích běžně používala až do 70. let minulého století a dodnes je možné si ji koupit v nových vydáních. Je nazvána Kralickou, neboť se tiskla v tajné tiskárně v Kralicích na Moravě. Jednota bratrská za dobu své asi 200leté existence byla totiž oficiálně úřady povolena pouze 11 let (1609–1620). Třebaže v zemi tehdy převažovali podobojí (utrakvisté), kteří jednu dobu měli i svého krále (Jiří z Poděbrad), bratři neměli na růžích ustláno.
Avšak ani za pozdější pobělohorské rekatolizace, kdy kališníci, němečtí luteráni a členové Jednoty bratrské houfně odcházeli do exilu, nezůstala naše země bez náboženského posvěcení. Svědčí o tom barokní kázání řady horlivých kazatelů, zejména jezuitů, a také nově ustavený kult světce Jana Nepomuckého. Tento muž z doby Václava IV. prokázal statečnost a věrnost svému kněžskému poslání natruc mocenským ambicím křesťanské vrchnosti. Z jeho příběhu je patrné, že církev si v každé době musí střežit svou duchovní identitu a autonomii a že zápas o ryzí víru a bohabojnost musí být veden i v nominálně křesťanském prostředí.
Není ale sporu o tom, že i když se naše krajina oděla do barokního hávu a náboženství určovalo i nadále život společnosti, jeho tvůrčí potenciál byl odchodem exulantů na dlouhou dobu oslaben. Nemluvě o tom, že v samotné katolické církvi proběhl ne příliš plodný spor o podobu rekatolizace, kdy strana vedená pražským arcibiskupem a pozdějším kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu a ideově vedená jeho tajemníkem kapucínem Valeriánem Magnim, která by ráda dala přednost přesvědčování před násilnou rekatolizací, musela nakonec v této věci ustoupit. Mělo to co do činění s náboženskou situací v celé říši, kde se ustavila zásada Cuius regio, eius religio (kdo vládne, ten určuje náboženství poddaných).
Apoštol Varšavy
Když v roce 1781 osvícenský císař Josef II. vydal toleranční patent a povolil evangelíkům v jistých mantinelech legálně praktikovat svou víru, 160 let decimace evangelické církve se plně projevilo. Začala sice znovu povstávat z popela – hlavně na venkově – ale v nuzných poměrech a za značného institučního okleštění. Přesto její jednoduché toleranční modlitebny si návštěvníky dodnes podmaňují svou osobitou krásou.
Při vší nevýznamnosti českého a moravského tolerančního evangelictví překvapí o to víc, jaké se mu dostalo mezinárodní podpory. V situaci, kdy zde chyběli vyškolení evangeličtí kazatelé českého jazyka, se několik desítek mladých maďarských kazatelů rozhodlo pomoci svým souvěrcům v Čechách a na Moravě a opustili své rodné Uhry, aby u nás mohli sloužit. A většina se zde usadila a nadobro zůstala, přestože přišli do prostředí jazykově zcela odlišného a ekonomicky nesporně slabšího. Se svými rodinami zde třeli bídu s nouzí, a přece se postupně naučili česky. A v tomto jazyce často kázali i jejich synové – například libický první evangelický farář Mojžíš z Tardy, který zde působil padesát let, měl pět synů a všichni se stali faráři.
Ale i čeští rodáci působili apoštolsky u jiných národů. Stačí si připomenout redemptoristu Klementa Maria Hofbauera, zvaného též apoštol Varšavy, který získal velkou proslulost a odezvu svým duchovenským působením nejen v Polsku, ale později též ve Vídni. Podobal se snad v něčem i Milíči z Kroměříže, a to svou charitativní činností a důrazem na svaté přijímání. Už tehdy se vedly statistiky, a on dosáhl toho, že počet těch, kdo přijali eucharistii v jeho kostele ve Varšavě, se zvedl z původních dvou tisíc na více než sto tisíc ročně. Anebo připomeňme jeho řádového kolegu Jana Nepomuka Neumanna, který odešel působit na druhou stranu oceánu, kde se stal filadelfským biskupem s pověstí svatosti. Jeho neúnavná činnost v zakládání škol a farností jej vyčerpala natolik, že umírá už ve věku 48 let. Když byl v roce 1977 kanonizován, pro církev v USA se stal teprve druhým domácím světcem.
Bujení nacionalismu
Konec 19. století a celé 20. století přineslo značné početní ztráty křesťanským církvím. Byl to důsledek toho, že osvícenství svým jednostranným důrazem na rozum utlumilo v člověku smysl pro tajemství života a jeho vyšší přesah. Byl to ale i důsledek selhání křesťanských církví tváří v tvář sociální otázce. V této věci se spíše ne zcela úspěšně snažily dohánět vývoj, místo aby jej určovaly. Sociálně citlivý arcibiskup Stojan patřil mezi hierarchy spíše k výjimkám. Avšak hlavní problém, který nedokázala církev na starém kontinentu zvládnout – a to jak katolická, tak evangelická – bylo bujení nacionalismu.
První světová válka, tato krvavá řež, jaká dosud neměla v dějinách obdoby, byla vedena mezi formálně křesťanskými zeměmi, jejich panovníci vládli podle svého přesvědčení „z Boží milosti“. Ještě o Vánocích v roce 1914 se němečtí a francouzští vojáci dokázali spontánně obejmout a popřát si požehnané svátky. A pak už jatka a kvílení pokračující války přehlušilo tyto jemné tóny, až nakonec vyvolalo v život dva netvory v podobě totalitních ideologií: nacismus a komunismus.
Odvaha víry
Masaryk se v interpretaci první světové války mýlil – vítězství demokracie bylo brzy dalším vývojem zpochybněno. Zbraně sice utichly, ale jen do času. Přehrady mezi národy nebyly překonány. Křesťanské svědectví řady statečných mužů a žen nestačilo na to, aby Evropa došla kýženého pokoje.
Přesto mnozí obstáli a jsou nám trvalými vzory, ať už kardinál Josef Beran, vězněný nacistickým i komunistickým režimem, který se posléze na Druhém vatikánském koncilu zastal mistra Jana Husa a vyjádřil lítost i nad násilnou rekatolizací. Anebo evangelík Přemysl Pitter, který se za války ujímal ohrožených židovských dětí a v době divokého odsunu zase německých sirotků. Anebo P. Josef Toufar, litoměřický biskup Štěpán Trochta, matka Vojtěcha Hasmandová a mnozí další.
Česká otázka je náboženská
I v 21. století tak česká otázka zůstává otázkou náboženskou, protože bez duchovní motivace není žádného národního vzepětí. To platilo vždy a platí to i v našich časech. Jsme dnes ještě víc spjati a propojeni s celým okolním světem, a to v dobrém i ve zlém. Právě proto, že lidstvo je v naší době z různých důvodů ohroženo víc než kdy předtím, potřebujeme, aby moudrý hlas církví a volání po pokoji zazníval co nejsilněji. České země, srdce Evropy, by se měly vrátit „ke své první lásce“ (Zjevení Janovo 2,4) a vydávat svědectví, že víra je s to překonávat staré bariéry a barbarské manýry, vytvářet nové syntézy a podněcovat k novým činům obětavé lásky. Také s ohledem na naši sekularizovanou zemi, ano i na masivní vstup islámu na evropskou půdu máme o to víc usilovat o to, aby náš křesťanský vícehlas vytvářel libozvučnou polyfonii a abychom při sobě stáli a svorně následovali Toho, který je cesta, pravda a život.