Naučme je, aby objevovaly samy

Vydání: 2016/42 Papež jmenoval nové kardinály, 11.10.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Mnozí z nás nevědomky „vychovávají“ své potomky k nesamostatnosti. Vše děláme za ně, protože je to rychlejší a pohodlnější. A také chceme, aby měli „lepší dětství než my“. Máme potřebu je stále ochraňovat. A výsledek?


Nechte dítě, aby samo zkoušelo. Někdy je třeba jen drobná pomoc. Ilustrační snímek Aleš Masner

Před školami ráno vídáme rodiče, kteří nesou na rameni aktovky, zatímco jejich dítka si vesele skotačí okolo. V šatnách jim asistují s převlékáním. Boty na tkaničky nenosí. Když ve vyučování nemají některé z pomůcek, může za to „máma“. Když něco při výtvarné výchově rozlijí, nedokážou to po sobě uklidit. Ve školní jídelně si neumí nakrájet maso, natož obrat od kostí. Po škole jdou z kroužku do kroužku, doma se pak nechávají přemlouvat, aby udělaly úkoly. Maminka skáče okolo nich. Hlavně žádné další povinnosti doma, jsou přece unavené!

Veronika Rybníčková ze ZŠ Parentes potvrzuje, že dětí, které vykazují znaky nesamostatnosti, přibývá. Když nastoupí do školy, neumí se orientovat v kolektivu a nejsou schopny pracovat podle zadání učitele. Také v sebeobsluze jsou mnohdy nepraktické a pomalé. Důvod je jednoduchý: rodiče je k tomu nevedli a dokonce téměř nepustili. „Chceme všechno rychle, nemáme čas, tak to radši uděláme za dítě. Druhá věc je, že nechceme dát dětem zodpovědnost. Myslíme si, že budou šťastné, když je budeme ochraňovat, ale tak to není. Dítě je šťastné, když má nějakou zodpovědnost, a má radost, že něco zvládlo,“ vysvětluje Veronika Rybníčková. Podle ní je stále méně rodičů, kteří se věnují výchově k samostatnosti, kteří myslí na to, jestli svým jednáním a ochranitelskými tendencemi dětem do budoucna spíš neuškodí. A dodává, že když za děti vše uděláme, tak si tím sice ulehčíme život, ale ztížíme ho učitelům, a především dětem samotným.

Dítě na první místo

Sociolog a mediální odborník Jindřich Urban říká, že dnešní děti jsou samostatnější například z hlediska vyhledávání informací, využívání médií, ale ne z hlediska sebeobsluhy. „Současní prvňáci, druháci, třeťáci se narodili generaci takzvaných husákových dětí, která nezažila určitý konzumní standard a má potřebu to svým potomkům kompenzovat. To v dětech může vytvářet jakýsi pocit sebestřednosti,“ vysvětluje Jindřich Urban.

Dalším kamenem úrazu je podle něj přílišné bádání současných maminek, které spíš než aby prožívaly své mateřství intuitivně, hledají odpovědi na všechno v knihách a odborných článcích. A často staví své děti na první místo, ještě před vztah s manželem. „Někdy se vztahy mezi mužem a ženou rozpadají právě proto, že ženy mají až moc empatický postoj k dětem a dělají pro ně vše.“

„Osamostatňování není charakteristika nebo stav, ale proces. Když se podíváte na novorozeňata, jsou plně závislá na dospělých, ale už kolem jednoho roku se staví na vlastní nohy. A postupně se dítě učí samostatnosti v oblasti motoriky, sebeobsluhy, učí se samostatně rozhodovat o sobě samém a směřuje k určité psychosociální, ale i spirituální zralosti, které by měl člověk dosáhnout v dospělosti,“ konstatuje psycholožka Marie Soukupová. A uvádí, že dnes si maminky stěžují, že nezvládnou skloubit práci a péči o jedno dítě, zatímco dřív měly šest dětí a ještě vedly hospodářství. „Starší se staraly o mladší a tyto děti si musely poradit samy. Dnes jsou někteří rodiče organizátory volného času dětí, plánují jim kroužky, vozí je na ně, baví je. A když pak mají být děti chvíli samy, nedokážou se zabavit a nudí se,“ krčí rameny psycholožka.

Ve hře jsou podle ní také osobnostní rysy dítěte, nakolik je úzkostné a bojácné. Protože kombinace úzkostného dítěte s projektivní, tedy ochranitelskou výchovou rodičů vytváří větší závislost a horší samostatnost.

A když už s hrůzou zjistíme, jak je ten náš prvňáček, druháček či starší potomek „šíleně nesamostatný“, stále s tím jde něco dělat. „Doporučuji postupně, pomalu a nenásilně dítě na samostatnost zvykat. Nespěchat, překonat svůj strach, zbavovat se ochranitelských tendencí,“ doporučuje pedagožka Jana Divoká, která má zkušenosti i s dětmi se speciálními potřebami. Důležité je, aby byl tento trénink bezpečný. A jak dodává Marie Soukupová, je dobré nechat dítě, aby samo zkoušelo a objevovalo, podporovat ho v tom a důvěřovat mu, ale přitom poskytovat bezpečí přiměřené jeho věku. A oceňovat, když se dítěti něco samostatně podaří.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 7 14. – 20. února 2017

Papežův diplomat v Česku

Mons. Paul Richard Gallagher je tajemníkem Svatého stolce pro styky se státy, čili ministrem zahraničí. V závěru minulého týdne přijel do Prahy a jednal se zástupci vlády i ČBK.

celý článek


Trojí čas kardinála Martiniho

15. února by se dožil devadesátin někdejší milánský arcibiskup a kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012). Patřil mezi přední reformní osobnosti katolické církve za…

celý článek


Církev ke zdravotníkům: Služte životu

Světový den nemocných 11. února, který věřící letos prožili již po pětadvacáté, přitáhl pozornost církve k otázkám a dilematům zdravotní péče. Po dvaceti letech…

celý článek


Naší službou je přinášet mír

Vatikánský „ministr zahraničí“ Mons. PAUL RICHARD GALLAGHER zavítal minulý týden do České republiky na oficiální návštěvu. Zeptali jsme se ho na účel jeho návštěvy…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay