Naší největší devízou je křesťanský charakter

Vydání: 2008/14 Jak prožít stáří aktivně, 1.4.2008, Autor: Jiří Macháně

Ach, ti lidovci. Z kolika úst byl v poslední době slyšet tento povzdech... A nebylo to zdaleka jen od zavilých nepřátel strany, kteří by byli nejraději, kdyby tato jediná strana v České republice, která se hlásí (minimálně svým názvem) ke křesťanství, zmizela z politické scény. Vzdychají totiž i její letití a věrní voliči. O situaci v KDU-ČSL a o její budoucnosti, o volbě prezidenta i o vztahu s církví hovoříme s místopředsedou lidovců Davidem Mackem.

Na nedávné programové konferenci KDU-ČSL jste řekl, že by se vaše strana měla více obrátit ke křesťanům a ke svým kořenům, jež má v názvu. Jak je takový názor přijímán uvnitř strany?

Jak kde. Když mezi řadovými členy hovořím o tom, že naší největší devízou je křesťanský charakter strany, setkávám se s pochopením. Potíž je v tom, že je to také náš největší nevyužitý potenciál. Do KDU-ČSL se nevstupuje z vypočítavosti nebo kvůli mocenským ambicím, ale na základě ideálů. Pro nemálo lidí byla impulzem ke vstupu třeba první návštěva Jana Pavla II. v naší zemi v roce 1990, kdy vyzval křesťany, aby byli aktivní také v politice. Na druhou stranu když poukaz na ideály a zásady, které vychází z křesťanství, zazní na celostátní úrovni, objevuje se bohužel na tváři některých kolegů jen přezíravý úšklebek.

Je veřejným tajemstvím, že KDU-ČSL se uvnitř dělí na dva směry: na ty, kteří se kloní k oslovení voličů bez zdůrazňování křesťanství, a na ty, kteří jej – jak jste sám zmínil – považují za devízu. Jak velké je mezi lidovci napětí ohledně směrování strany?
Často slýchám, že lidová strana za posledních pět let docela hodně „zmodrala“, a obávám se, že je na tom kus pravdy. Tím zmodráním lidé nemyslí ani tolik posun „doprava“, ale převzetí politického stylu: skutečnost, že dáváme v některých důležitých rozhodnutích přednost bezprostředním zájmům a obavám o své posty před hodnotami, které bychom měli hájit, ať to stojí, co to stojí. Napětí ve straně zkrátka je. KDU-ČSL stojí na zásadní křižovatce a rozhodně není lhostejné, kterým směrem budeme pokračovat. Podle mě je načase přehodit výhybku.

A kam by měla být ta výhybka přehozena?
K větší věrohodnosti. Tahle strana má slovo křesťanská ve svém názvu. Jak má být ale atraktivní pro jiné voliče, když není často přijatelná ani pro křesťany samotné? Ty, kteří mají ke křesťanství dál, oslovíme jedině tehdy, pokud budeme důvěryhodní pro lidi, kteří se pokoušejí žít své křesťanství každý den. Jestli od nás dávají pryč ruce – a tím i voličské hlasy – lidé aktivní ve farnostech, sborech a dalších komunitách, je to zlé.

Jak moc dáte na hlas lidu? Na webu KT například před volbou prezidenta probíhala anketa, zda je Jan Švejnar vhodnějším kandidátem na prezidenta než Václav Klaus. Výrazná většina hlasovala, že ano. Uvědomujete si, že jste asi dost velkou část věřících voličů naštvali?
Nejen naštvali, ale hlavně zklamali. Zklamání a pohoršení jsem ve svém okolí cítil velmi silně. A to nejenom od našich členů či příznivců. Mnoho lidí reagovalo rozhořčeně a jejich nesouhlas s podporou staronového prezidenta byl podle mě správný. Rozhodnutí podpořit Václava Klause rozhodně nevycházelo z dlouhodobého očekávání našich členů a voličů. Nemá cenu to zamlčovat. Také bychom měli dát najevo, že tento hlas voličstva slyšíme, a pojmenovat rozhořčení rozhořčením. Podle mě je v tom naděje pro budoucnost strany. Když to říkám uvnitř KDU-ČSL, někteří bratři a sestry bohužel nesou tento názor velmi těžko a vyčítají mi ho.
Mnoho našich členů mělo v neděli poté, co jsme podpořili Václava Klause, velmi náročný úkol. Museli totiž farníkům vysvětlovat, jak je to možné. Bylo velmi těžké najít odpověď. Hodně našich členů mělo chuť ze strany vystoupit.

Vykřičet názor do vyšších pater KDU-ČSL je tedy pro straníky poněkud náročné...
Jak kdy a jak u koho. Když se podíváte třeba do mého regionu na jižní Moravu, kde má KDU-ČSL tři poslance, tak všichni tři volili Václava Klause. To je v rozporu s tím, co jsem slyšel od našich členů, příznivců i voličů já.

Registruje tyto nálady vedení strany?
Na to není jednoznačná odpověď. Václavu Klausovi dal podporu celostátní výbor v poměru patnáct ku sedmi. Někteří kolegové tvrdili, že protiklausovské hlasy ve svém okolí neslyší. Jiní veřejně přiznávali, že ze svého volebního obvodu cítí tlak, aby podpořili Jana Švejnara, ale že se přesto rozhodli podpořit Klause.

Pokud tedy stojíte o hlasy těch, které jste dopálili – a já předpokládám, že ano – tak co budete teď dělat?
V prvé řadě je potřeba znovu propojit vedení strany s členskou základnou. Nejen zmiňované ankety v Katolickém týdeníku jsou jasným signálem. Je nutné, aby se názory našich příznivců a členů daleko věrněji zrcadlily ve vedení. V opačném případě nemá naše strana budoucnost. Čestně však přiznávám, že v širším vedení strany jsem se svými názory v menšině.

Jakou tvář teď křesťanům chcete ukázat vy?
V KDU-ČSL převažovaly v minulých letech ke křesťanství dva přístupy. Jeden byl „agresivně fundamentalistický“. Někteří z nás se snažili prosazovat věci, které jsou nám vlastní, způsobem, kterým jen posilovali naše oponenty. Zatímco jsme se například snažili o snížení potratovosti, zvýšil se počet těch, kdo potraty naopak pokládají za zcela přijatelné, ze 60% v roce 1990 na 72 % v roce 2007. Pro řadu lidí – zejména mladých – jsme s touto tváří velmi silně spojováni. Druhou krajností je pak skutečnost, že nám ze strany křesťanství úplně vyprchává, že se za něj někteří stydí. Říkají, ano my to máme v názvu, ale neprovokujme s tím, jsme přece strana nejenom pro věřící, chceme oslovit i ty ostatní.
Je tu ale ještě jedna možnost: cesta sebevědomého, otevřeného dialogu se společností. Většinové společnosti nejsme jako křesťané příliš sympatičtí, to je fakt. Pokud se ale nebudeme ke křesťanství s vlídným sebevědomím hlásit, bude ta výčitka vůči nám dvojnásobná: „Jsou to křesťané, a ještě se za to stydí.“

Křesťané v naší zemi ale moc sebevědomí nejsou. Nechcete stavět na něčem, co ve vaší členské základně chybí?
Není to snadné. Víra je ještě intimnější oblastí lidského života než třeba sexualita. Někteří české prožívání víry nazývají „plachou zbožností“. Komunisté nás zahnali za zdi kostelů a velmi si přáli, abychom odtud nevystrkovali nos. Tento „návyk“ musíme postupně překonávat. I proto je nutné hledat stále nové způsoby, jak mohou křesťané ovlivňovat veřejný život. Vždyť máme co nabídnout! Co třeba oprášit takový dokument Pokoj a Dobro, ve své době tak tvrdě kritizovaný Václavem Klausem? Jako křesťané máme možnost společnost nejen obohatit, ale zároveň jí také nabídnout realistické zrcadlo. Ostatně, církev se na svém plenárním sněmu zavázala, že věřící, kteří se dají na veřejnou dráhu, nenechá bez pomoci a nabídne politikům na místní i celostátní úrovni formaci. To se zatím neděje. Církev se snaží být politicky neutrální a zachovávat si odstup. Měla by si ale také uvědomit, jak korektní jsou vůči ní jednotlivé politické strany. Pokud jsou křesťané v naší zemi obecně málo sebevědomí, není to výzva pro nás, kteří jsme se dali na politiku? Proč neukázat křesťanství jako něco, co není třeba skrývat pod kbelíkem? I kněží ve farnostech by mohli dávat více najevo, že stojí o veřejné aktivity svých farníků a podporují ty věřící, jejichž činnost míří za zdi kostela. Někdy bývají naši členové ve farnosti posíláni „do exilu“, akce se překrývají, což nám všem ubírá síly a sebevědomí.

Popularita vašeho pana předsedy není příliš velká. Je tou správnou osobou, která může dovést KDU-ČSL k úspěchu?
Jiří Čunek se především stal obětí mediální štvanice, což však většinu lidí nezajímá. Získat zpět důvěru veřejnosti je pro něj velkou výzvou.

Co si pod tím máme představit? Co byste měli udělat, aby se to změnilo?
Asi neexistuje jednoduchý recept, který by jeho mediální obraz ze dne na den převrátil. Má šanci uspět jen tehdy, pokud se o to pokusíme jako tým. Bude to běh na dlouhou trať.

Média v předchozích týdnech informovala o údajném záletnictví pana prezidenta. Jen pár dnů předtím jsme ho slyšeli při projevech vynášet rodinné a tradiční konzervativní hodnoty...
U pana prezidenta to není nový typ jednání a dobře se to ví. Já jsem se rozhodl – když se ve svém projevu stavěl do pozice ctitele každého lidského života – mu k tomu napsat otevřený dopis, aby z toho projevu aspoň něco vešlo do našeho života. Ale současně bych nechtěl vzbuzovat dojem, že pokládám dění kolem Václava Klause za hlavní problém naší strany. To rozhodně ne. Především my sami si musíme zamést před vlastním prahem, než někomu budeme dávat dobré rady, nebo dokonce někoho soudit. Uvědomit si tohle a podle toho jednat – to by právě měl být konkrétní projev toho vlídného sebevědomí, o němž jsem hovořil.



DAVID MACEK Narozen v Brně 9. července 1976. Místopředseda KDU-ČSL, krajský zastupitel v Jihomoravském kraji. Vystudoval sociologii a sociální politiku na Masarykově univerzitě v Brně a teologii manželství a rodiny na Papežské Lateránské univerzitě ve Vatikánu. V minulých letech byl místopředsedou Mladých křesťanských demokratů a asistentem senátora Milana Šimonovského.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay