Naši křesťanští demokraté na rozcestí?

Vydání: 2008/19 Jak se žije českým rodinám, 7.5.2008

Příloha: Perspektivy

Lidovci to na svém sjezdu v Pardubicích neměli snadné. Na každém správném stranickém sjezdu jde o volby nového vedení. KDU-ČSL ale měla sjezd „jen“ programový, a tak obvyklou bitvu o pozice měla vystřídat nepoměrně méně napínavá bitva o ideje a programové teze. Program ovšem nikdy netáhne tak jako lídři. S čím tedy lidovci na sjezdu přišli a kde vůbec stojí jediná křesťanská strana v našem politickém spektru?

Ostrov v moři
Není tajemstvím, že žádná strana o sobě nepochybuje tolik jako lidovci, kteří se musí potýkat s faktem (v dohledné době a bez pomoci Boží nezměnitelným), že jsou stranou křesťanskou v převážně ateistické společnosti. Nikdy tudíž nebudou stranou velkou či rozhodující. Jejich někdejší snění o dvaceti procentech hlasů patří opravdu jen do říše snů. Navíc je česká politická scéna rozdělená mezi dvě velké strany – levicovou sociální demokracii a pravicovou ODS. Hledat tu nějaké další voliče není snadné, zvláště když leckteré někdejší voliče rozpadlých liberálních stran (ODA a US) pohltili zelení. A samozřejmě, onen křesťanský nádech (ať s ním lidovci zacházejí sebeopatrněji) způsobuje, že lidovcům značná část médií i občanů této země nemůže přijít na chuť. Připočtěme k tomu vnitřní nejednotu, naposledy tak výrazně prezentovanou při volbě prezidenta republiky. A nedivme se, že se většina komentářů nezabývala ani tak programem, jako spíš spory ve vedení strany či privatizací pojišťoven, tedy ne až tak zásadním tématem.
Nenaříkejme však nad rozlitým mlékem. Situace je taková, jaká je, a správný politik a strana musí umět bojovat v každých podmínkách a nestěžovat si na média, spiknutí či počasí. Tomu se bohužel nevyhnul ve svém úvodním projevu předseda Jiří Čunek. Kdo za všechno může? Poslanci, senátoři, předchůdci, ministři, celostátní výbor. Jediná Čunkova sebekritika nakonec zněla, že se zpočátku poněkud ledabyle a nepřesvědčivě bránil proti křivým obviněním, což je poněkud mírné označení naprosté mediální blamáže, na níž se podílel. Nechyběly samozřejmě nářky nad nesvorností a vzájemnými půtkami, které jsou v lidoveckém prostředí tak staré jako v českých dějinách („ach ta prokletá slovanská/lidovecká nesvornost...“) a stejně časté jako představy o blíže nespecifikovaném spiknutí, které má stranu zničit.
Díky Čunkově kritice ministra financí Kalouska a následné slovní přestřelce získali novináři potřebné sousto, protože se mohlo zase mluvit o dvou křídlech, o Čunkovi proti Kalouskovi, levici proti pravici atd. Kdyby bylo všechno tak jednoduché... Nasoukat všechna vnitřní pnutí a názory v KDU-ČSL do jednoduchých pravo-levých škatulek ale není snadné. Takový poslanec Hovorka má sice v ekonomice názory takřka socialistické, ale v morálně-etických otázkách naopak velmi konzervativní (jako jediný lidovecký poslanec se účastnil Pochodu pro život). Miroslav Kalousek je jistě ekonomický pravičák, ale třeba umělé přerušení těhotenství či bioetika mu jsou pravděpodobně ukradené.
Naši lidovci zkrátka nepasují do klasických škatulek. Ostatně bádání nad tím, co vlastně je křesťanská demokracie, jim dává zabrat. Leckdy označují křesťanskou demokracii za světonázorový směr, což je poněkud přehnané. Existují totiž tři politicko-názorové směry: konzervativní, socialistický a liberální. Křesťanská demokracie je z podstaty věci konzervativní stranou se vším, co k tomu náleží: založením na hodnotách, chápáním společnosti jako organického celku, nikoli shluku jednotlivců, úctou ke svobodě, sociálním cítěním atd. Křesťanská demokracie je zkrátka strana, zatímco konzervatismus je obecný název pro velký názorový proud.

Program nic neřeší
Ale zpět ke sjezdu. Hádání se o to, kdo za co může, bylo nakonec pro většinu účastníků zajímavější než diskuse nad programem. Připravené teze byly totiž bez velké debaty schváleny. Jsou pěkné, byť často nepříliš konkrétní, ale i tak nic nezachrání. Při hodnocení politiků je dobré nehledět na program, ale na činy. O štíhlém státě mluví každý politik, ale úředníků je pořád víc a otravné byrokracie také. Podporu rodiny chce jistě většina, ovšem v praxi se naše rodiny jako v bavlnce nemají. Každý chce bezpečí, přesto se bezpečně nemáme.
Jistě, nic z toho se nedá házet na hlavu jen lidoveckým politikům. Nicméně i oni v této zemi od roku 1989 vládli, ptejme se tedy, proč neučinili více. Málokdo si dokáže vzpomenout, kdy naposledy přišla KDU-ČSL s nějakým velkým tématem. Jiří Čunek mluvil o obrazu strany, která se nebojí přicházet s odvážnými, nekonvečními řešeními. Bohužel skutek jaksi – „utek“. Zajímavější než obecné fráze bylo třeba jasné přihlášení se k jaderné energii či náhlý zájem o Kosovo (obzvláště dojemný, víme-li, že nynější kritik kosovské nezávislosti Cyril Svoboda byl ministrem zahraničí v době, kdy se připravovalo, aniž by proti tomu cokoliv podnikl). Pozoruhodná byla také nevlídná reakce, pokud někdo vyjádřil byť jen mírné rozpaky nad lisabonskou smlouvou. Že by se z evropské integrace ve stávající podobě stávalo jedenácté přikázání, proti kterému nelze mít sebemenší námitky? Největší debata se nakonec vedla o zdravotnictví, kde se ovšem mohla zajímavě protnout s tématem bytostně lidským, a to bojem proti potratům.
Ministr zdravotnictví Julínek totiž v rámci svého reformního zdravotnického balíčku přišel i s návrhem záměru zákona, který mimo jiné umožňoval umělé ukončení těhotenství v českých nemocnicích cizinkám. To by pochopitelně značně podkopalo pozici sousedního Polska, kde je přístup k potratům velmi restriktivní. Lidovci se (především díky poslanci Carbolovi, předsedovi zdravotnické komise KDU-ČSL) postavili proti a donutili Julínka tuto část vypustit.
A pak už se začalo mluvit o dalších požadavcích KDU-ČSL. Snížení hranice pro potrat z 24 na 18 měsíců, potratové poradny, souhlas otce, souhlas rodičů u děvčat mladších osmnácti let a umožnění výhrady svědomí pro lékaře, kteří potrat nechtějí vykonat (dnes je to de facto povinnost). Všechny tyto body jsou krokem správným směrem a jejich prosazení by znamenalo první bod obratu v morálně-etických otázkách v naší zemi od legalizace interrupcí v padesátých letech. Problém ale je, že není jasné, zda jde o lidovecké podmínky vládní reformy, nebo o nezávazné názory jednotlivých lidoveckých politiků. Ministr Julínek chce lidovecké podmínky na papíře, zatím ale není jasné, zda je dostal.
Pro lidovce se tu na malou chvíli otevírá příležitost, jíž by bylo škoda nevyužít. Jak ukázala snaha Jiřího Karase, plošný zákaz potratů se nepodaří prosadit. Proti jsou samozřejmě komunisté a sociální demokraté, ale i většina ODS. Teď se nabízí možnost částečného úspěchu. Julínek chce reformu zdravotnictví za každou cenu. Otázka omezení přístupu k potratům pro něj není to hlavní. Šance pro KDU-ČSL je tedy jasná – podpořit reformu výměnou za ústupky ODS v oblasti potratů či umělého oplodnění. Mohou ostatně počítat i s podporou části (bohužel malé) poslanců ODS. Teď jde jen o to, co je pro poslance KDU-ČSL důležitější: snížení počtu zabitých nenarozených dětí, nebo statut zdravotních pojišťoven a od kolika let se bude platit u lékaře poplatek. Sjezd přijal usnesení, ve kterém „vyzývá poslance a senátory KDU-ČSL, aby zákon o specifických zdravotních službách týkající se umělého ukončení těhotenství a dalších eticky citlivých zdravotnických výkonů podpořili pouze za předpokladu, že jeho konečná podoba povede ke zmírnění škod oproti stávající zákonné úpravě“. Jde jednoznačně o krok správným směrem.

Manželství s ODS?
Vztah k ODS je další kapitolou. Řada lidovců má k ODS oprávněnou nedůvěru coby k symbolu divokého kapitalismu devadesátých let. Časy se ovšem mění. Díky Paroubkovým námluvám s komunisty se výrazně omezila legitimní možnost lidovců vybírat si své partnery nalevo či napravo od středu. ODS nyní lidovcům zbyla coby jediný seriózní partner a obě strany jsou si souzeny víc, než by si přály (jak „levé“ křídlo KDU-ČSL, tak i antiklerikální část ODS z toho velkou radost nemají). Nechceme-li v České republice vládu ČSSD s podporou komunistů na věčné časy, bylo by vhodné rozpory ve jménu větších cílů překonat.
O to podivněji pak působí takové podpásovky, jako když Jiří Čunek veřejně prohlásí, že církevní restituce pro něj nejsou prioritou. Jak se asi má cítit premiér Topolánek, který restituce s obtížemi prosazuje ve vlastní straně, když tyto nejsou prioritou předsedy křesťanských demokratů?
Sjezd sice na první pohled působil moderně (politici – či jejich asistenti – se například naučili zacházet s powerpointovými prezentacemi), uvnitř ale zůstala lidová strana stejná. Často bez hlubšího zájmu o ideje, kde kandidáti na vedení či poslance do Evropského parlamentu nemusí říct ani slovo o svém programu (stačí několik hezkých, leč nic neříkajících vět o tom, že se tu cítí jako doma a jak jsou všichni lidovci jedna velká rodina), strana, na které jsou jasně vidět limity regionálních politiků na celostátní či dokonce mezinárodní úrovni. Stálým problémem, který se KDU-ČSL vymstí, je nedostatek intelektuálního zázemí, zvláště ve srovnání s ODS, která disponuje několika spřátelenými, či dokonce přímo vlastními vědeckými a analytickými pracovišti, jedno z nich se statutem soukromé vysoké školy.
Příjemnou změnou je alespoň nějaký zájem o otázku umělého přerušení těhotenství, ačkoli i zde by bylo na místě přijít s propracovanou strategií, co a jak dál. Lidovci vědí, že se blíží hranici volitelnosti, ale zjevně netuší, kde hledat voliče. Mají být více sociální? Více liberální? Více konzervativní? Jak napsal už před deseti lety dnešní rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala ve svém díle Katolicismus a politika: „Křesťan má v politice obrovské množství spojenců – lidí, kteří nejsou věřící, ale také přirozeně tíhnou k dobru.“ Inspirací tedy budiž sebevědomé, neušlápnuté hájení tradičních hodnot vycházejících z křesťanství.
Matyáš Zrno
Autor (nar. 1979) vystudoval Institut mezinárodních studií FSV UK. Publikoval řadu textů na téma bývalé Jugoslávie. Dnes je zaměstnán v Občanském institutu. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay