Naše rodina je největším plátcem daní

Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Zita Chalupová

Lichtenštejnsko patří k nejmenším státům Evropy. Leží mezi Švýcarskem a Rakouskem a jeho rozloha je pouhých 160 kilometrů čtverečních. Má pětatřicet tisíc obyvatel, v hlavním městě Vaduzu jich žije pět tisíc. Od roku 1997 je ve Vaduzu zřízeno také arcibiskupství – arcidiecéze je nejmenší na světě a zahrnuje pouze třiadvacet kněží. Tři čtvrtiny obyvatel se přitom hlásí k římskokatolické církvi. Na rozdíl od Česka má Lucembursko nulový státní dluh, patří mezi nejbohatší evropské země, průměrný věk obyvatel činí 38 let a nezaměstnaná jsou pouze dvě procenta populace. Lichtenštejnsko je dědičnou konstituční monarchií. Jeho současným vládcem je kníže JAN ADAM II. Ten navštívil ke konci loňského roku střední Moravu, kde se – vedle kulturního programu a návštěvy olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera – zúčastnil konference věnované rodu Lichtenštejnů. V přestávce mezi referáty jsme ho – s pořadateli v zádech – požádali o rozhovor.

Vaše rodina měla v českých zemích rozsáhlé majetky. Jaký je váš vztah k dnešní České republice?

Vztahy českých zemí a Lichtenštejnska se v průběhu dějin měnily, po roce 1945 byly násilně přerušeny. Jsem rád, že se nyní normalizovaly. Osobně jsem byl poprvé v Československu v šedesátých letech, od té doby jsem sem jezdil s manželkou a dětmi pravidelně. Byly to vždycky privátní návštěvy, při kterých jsem rodině ukazoval někdejší lichtenštejnské statky a zámky.

Jak se díváte na poválečný vývoj v Československu a následně na změny po roce 1989?

Vývoj po roce 1945 byl pro Československo katastrofou, protože hospodářsky i sociálně velice kleslo. Přitom to byla jedna z nejrozvinutějších zemí tehdejší Evropy. Špatné také bylo, že se v jednotlivých uprchlických vlnách ztráceli schopní lidé. Díky Bohu došlo k převratu a Československo zahájilo reformní hospodářský proces. Kdybych měl být konkrétní – například v automobilovém průmyslu bylo Československo kdysi špičkou, potom úplně kaput a dnes je to opět v pořádku. Navíc změny vedly i k tomu, že se z exilu vrátilo domů mnoho lidí, to je velice pozitivní vývoj. Jsou mezi nimi i někteří moji příbuzní, například členové rodiny Kinských (manželkou Jana Adama II. je hraběnka Marie Kinská – pozn. red.).

Jak se stavíte k otázce vrácení vašich majetků zabavených po válce na základě Benešových dekretů, případně kompenzací za ně?

Bylo by třeba uzavřít bilaterální smlouvy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, protože otázka vrácení majetku se netýká jen naší rodiny, ale i dalších občanů Lichtenštejnska. Musela by se vyřešit otázka, zda zaplatit kompenzace, jak tomu bylo v případě jiných států (například bilaterální smlouva se Švýcarskem), nebo vrátit majetky, jak tomu bylo u českých rodin. Domnívám se, že lepší i rozumnější variantou by bylo majetky naší rodině vrátit, protože jsme ochotni je renovovat a dále do nich investovat.

Mohl byste uvést, který z těchto majetků je vám osobně nejbližší?

Pro naši rodinu je nejbližší a nejzajímavější celý lednicko-valtický areál. Souvisí to částečně i s jeho geografickou polohou – leží nedaleko hranic České republiky s Rakouskem, kde máme další državy.

Česká republika neměla až do předloňského roku s Lichtenštejnskem diplomatické styky. Myslíte si, že otázka vrácení vašich majetků byla jedním z důvodů takových vztahů?

Určitě ano. Ale tento problém je vysvětlitelný: musíme si uvědomit, že v letech 1920–1938 Československá republika odmítala Lichtenštejnsko uznat jako samostatný stát, Lichtenštejnce považovala za Němce. A po válce to bylo stejné – především z toho důvodu, aby se otázka vyvlastnění lichtenštejnského majetku nedostala před mezinárodní právo. Podle jeho zásad je totiž možné vyvlastnit stát, ovšem následovat musí odškodnění.

Lichtenštejnsko není členem Evropské unie. Jaké výhody toto uspořádání vaší zemi přináší?

Velkou výhodou je pro nás otevřená hranice se Švýcarskem, které také není členem Evropské unie. Myslím, že je u nás větší svoboda, nemusíme se hospodářsky přizpůsobovat. Navíc máme i veškeré výhody, které vyplývají z naší účasti v evropském ekonomickém prostoru. Jako malý stát bychom měli stále méně moci, nemohli bychom nic ovlivnit, a to by se našim občanům nelíbilo.

V čem spatřujete rozdíly mezi monarchií a republikánským státním uspořádáním? Máte za to, že monarchie přináší více výhod, nebo jde spíše o tradici?

Myslím, že roli hrají oba aspekty. Lichtenštejnská knížata se vždy v historii snažila podporovat vlastně velice chudou zemi z výnosů svého jmění. Na rozdíl od ostatních monarchií – třeba Velké Británie – je u nás zvykem, že si veškeré své náklady hradíme sami z vlastní kapsy, daňoví poplatníci nám na náš provoz ničím nepřispívají. Naopak – naše rodina vlastní několik firem, které působí na území Lichtenštejnska a dobře prosperují, takže jsme vlastně největšími plátci daní. Já sám jsem prosadil změnu ústavy, na jejímž základě se občané Lichtenštejnska mohou prostřednictvím referenda kdykoli vyslovit pro zrušení monarchie. Nabízíme služby a budeme je poskytovat, dokud je národ bude chtít.

V ústavě Lichtenštejnska bylo do roku 2003 zakotveno, že kníže vládne díky milosti Boží, bylo zde tedy patrné úzké spojení vašeho rodu s katolickou církví. Vyplývaly z toho i nějaké závazky vaší monarchie či vás jako panovníka vůči katolické církvi?

Ano, tato zásada platila do ústavní reformy v roce 2003. Nyní platí, že kníže vládne z milosti národa. V historii se postoj k této zásadě měnil, obrat nastal i po roce 1921 po zavedení přímé demokracie. Myslím, že je nutné chápat tuto formulaci především z hlediska historie a tradice.

Mezi vaše záliby údajně patří lov a podpora umění. Ke kterému uměleckému období máte nejblíže?

Abych pravdu řekl, lásku k umění jsem vždy cítil spíše jako povinnost ke své rodině. Není to pro mě vysloveně záliba. Pro mého tatínka bylo umění velkým koníčkem, dobře se v něm vyznal, měl mnoho uměleckých sbírek. Právě tato jeho záliba nám velmi pomohla po válce. Naše rodina během ní utrpěla velké ztráty, mnoho našich majetků bylo zničeno, část zůstala v Československu. V letech 1945–1969 jsme byli ve velmi špatné finanční situaci. Podařilo se nám ji vyřešit prodejem části našich uměleckých sbírek. Tatínek mě pak vyzval, abych se dal na studium ekonomie a práv, protože naše státní finance velmi potřebovaly konsolidovat.

Ještě k lovu: kam a na jakou zvěř nejraději jezdíte? A je to pro vás i příležitost odejít na chvíli od vladařských povinností a být blíže přírodě?

Platí v podstatě totéž, co jsem řekl o umění – nejsem lovec. Když si pozvu přátele na hon, vždycky dělám jen nadháněče. Honitby mám většinou v Dolním Rakousku a na statcích v Lichtenštejnsku. Ty hony pro mě znamenají zábavu, možnost být v přírodě a také příležitost vidět se s přáteli.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay